DMD č. 27. pro 27. 4. 2014. Téma: Proč tam stojí tamta pumpa?

"Proč tam stojí tamta pumpa?"
"Ona tam nestojí Donno, ona se vznáší." Podotkl Doktor.
"Není to jedno? Důležité je, že tam je a můžeme do ní narazit. Dělej něco ,Doktoreeee!"
Muž zběsile mačkal čudlíky, tahal páky, ale loď se ne a ne uklidnit.
"Co je s tebou, holka? Co potřebuješ?" prohodil do placu.
"To nevím, ale zjisti to rychle, než se rozmlátíme." V panice křičela Donna.
Doktor začal střídavě prohlížet spodní a vrchní část palubní desky, běhal z kouta do kouta, až ve vteřině zastavil.
"Vždyť jsi to říkala," bušil si pěstí do hlavy." Tardis naposledy jedla před stoosmdesátitřemi lety."

Panstvo se sešlo v Síni ohně.
„Co jste měli za úkol?“ zeptal se Elrond dvojčat.
„Napsat báseň o vodě.“
„Nic neberou vážně!“ rozkřičel se Lindir a vrazil Elrohirovi svitek. „Čtěte!“
Chlapec si odkašlal.
„Fëanor byl vynálezce,
až se tomu věřit nechce.
Jednoho dne po ránu,
vynaleznul fontánu.
Však kde do ní vodu vzíti?
Nebude tu pranic k pití.
Ohlížel se tu i onde,
zastavil se v Alqualondë.
Co ten Noldo? Zrádná svině!
Lodě kotví na mělčině!
Zeptejte se toho lumpa,
proč tam stojí tamta pumpa!“
Elrond tleskal, Glorfindel se rozesmál.
„Lindire!“ vykřikl, „Vždyť je to geniální! Napíšeš k tomu muziku?“

"Proč tam stojí pampa lampa, kurva, pumpa lampa, proč-"
"Sidole?"
"Kurva stojí tamta pampa... já se na to... proč sam tojí-"
"Sidole, nech to bejt."
"Cvičim, drž tlamu. Proč tam stojí tam tam tam ta-"
"Vyser se na to, kámo..."
"Nepomáháš, nech mě bejt!"
"Sidole..."
"Proč tam kurva stojí tamta kurva-"
"Sidole, vyser se na to, fakt!"
"Hele, já se s tím jen kurva pokouším něco udělat! Dyž mám prej problém."
"Jenže ty nemáš problém s blbou výslovností, sakra, a zapamatovat si texty ti nějaký jazykový cvičení nepomůžou!"
"Jděte všichni k pumpě, kurva!"
Ten den už Sidola ve zkušebně neviděli.

„Proč tady stojíš, ty oranžovej genine?“
„Zajímavá otázka, znáte odpověď?“
„Ne.“
„Proč se ptáte?“
„Udržuji konverzaci.“
„Pěkně blbou konverzaci.“
„Neurážej svýho nadřízenýho.“
„Myslíte Boha.“
„Ne, Hokageho.“
„HA, HA, ožralá ženská Hokage, dobrej fór.“
„Neposmívej se nebo uvidíš.“
„Nebojím se, mám kůži ze železa.“
„Jo, tak tumáš.“
„Vedle, vedle, vedle.“
„Stůj, nehejhej se a žádné klonování, už tak tě vidím sedmkrát.“
„Znovu vedle ty prsatá nádhero.“
„Tsunade, kde jste a co prosím vás děláte u té pumpy?“
„Mlč Shizu, dávám lekci tomuhle drzému geninovi.“
„Ach ne, zase je namol. Tohle už bude desátá pumpa zničená tenhle týden. Pokud se teda trefí.“

Ta pumpa?
Je kouzelná, když se ptáš.
Voda, která z ní vytéká, zahání bolest a smutek.
Tak jednoduché to není.
Nejdřív…
Posloucháš?
No dobře.
Takže, musíš přijít o půlnoci.
Astronomické půlnoci.
Posadit se pod pumpu.
No, protože, když si stoupneš, tak se pod ni nevejdeš.
Necháš proudící vodu, ať všechny smutky odplaví.
Ano, můžeš zůstat oblečený.
Jestli to funguje?
Funguje.
Protože když sedíš pod pumpou, potřebuješ, aby někdo stál vedle a pumpoval.
A když si uvědomíš, žes k takové kravině někoho přemluvil, tak ti dojde, že máš přítele.
A kdo má skutečného přítele, má o kousek míň důvodu ke smutku.

V padesátých letech to byla ulice na předměstí. Ve vilách, vyvlastněných buržoustům, bydlelo vždycky několik rodin, splašky tekly po silnici a pro vodu se chodilo k pumpě.
V šedesátých letech proletariát dostal byty na nově postaveném sídlišti, vily se začaly opravovat a byla zavedena elektřina a vodovod.
Pumpa zůstala.
V dalších desetiletích se ulice několikrát překopala a vyasfaltovala, dřívější předměstí bylo dávno pohlceno metropolí, ale pumpa dál stála na svém místě.
Teď, v jedenadvacátém století některé vilky chátrají, jiné jsou prodávány a opravovány novými majiteli, ale pumpa stále stojí jako pamětník zašlých časů.
Myslím, že by měla být památkově chráněna.

Proměnit zpustlý dvůr, na který shlížela úzká okénka cel, v kvetoucí zahradu?
Správce to považoval za podivínský nápad, ale když si to přeje vévoda…
„Stačí vytrhat dlažbu, navést zem,“ uvažoval. „Ta stará pumpa tu nakonec může zůstat.“
„Musí,“ řekl vévoda.
„Proč musí, můj pane?“
„Kdysi tu jeden chlapec měl výhled jen na ni.“
„Co se s ním stalo?“
„Dostal komnatu s okny na nádvoří.“
„Polepšil si.“
„S výhledem jistě.“
Pokud nevisel v poutech nebo nebyl tak zbitý, že se k oknu nedovlekl…
Na celu tehdy vzpomínal jako na útulné útočiště, na starou pumpu jako na přítelkyni.
„Prostě ji nechte stát.“

Znám křišťálovou studánku,
kde nejhlubší je les,
půjdu já, půjdu bez spánku
a vyrazím ještě dnes.
Mé kroky plevel ovroubí
a smysly přepadne divá zvěř,
však noha má nezabloudí!
To mi, přírodo, klidně věř!
Na laně hnusné, zlotřilé
s sebou kulovnici mám
a javorový kmen pile své
coby zákusek rád dám.
Až vypořádám se i s ptáky,
co zobany mají nečisté,
zahubím rudý vřes já taky,
což potěší mne zajisté!
Jak ošklivě temné je kapradí!
Ach, nemohu to snést...
Srp si s ním hravě poradí,
tu více se nebude plést!
Až okolí bude prosto všech lumpů,
uprostřed lesa vztyčím pumpu!

Když se Arkoniel schovával v tvrzi před kouzelníkem Nirynem a jeho Ohaři, rozrostl se počet lidí, kteří tady bydleli, i o kouzelníky, kterým Iya důvěřovala, a kterým na znamení toho dala oblázek, kterým se měli prokázat.
Větší počet lidí s sebou přinášel i nutnost obstarat více jídla a mít více postelí.
Po nějakém čase se Tobin vrátil spolu s králem, aby oslavili jeho narozeniny lovem v lesích a byl překvapen, co všechno se tady změnilo. Kouzelníci se stihli na pár dnů ukrýt v lesích, ale kde se vzala ta pumpa, to mu kuchařka musela potají vysvětlit tím, že tvrz opravují.

Cesta k pumpě na dvoře byla ten den dlouhá. Iorghu nosil vědro s vodou do kuchyně celé odpoledne. Krev z podlahy šla umýt těžko. Vždy, když už myslel, že má hotovo, přišla ho zkontrolovat paní a našla mu další práci.
Čím déle chodil s vědrem, tím víc se ptal, proč pumpa stojí tak daleko od kuchyně. Služku už dávno odvezli do vesnice, kde se o ni postaral kněz. V domě zavládla ponurá atmosféra, jak se tma snášela mezi jeho zdi.
Byla už noc, ale Iorghu se stále plahočil dvorem. Už to dávno nebylo potřeba. Ale dlouhá cesta uklidňovala jeho mysl.