DMD Bonus č. 2. pro 8. 4. 2011. Téma: Hlad a láska určují veškeré lidské dějiny

Když jsem před třemi týdny poslouchal koncert Ralpha Aubreyho a sester Richmondových, nenapadlo mě, že se s touto kapelou brzy setkám za mnohem tragičtějších okolností. Aubrey zpíval čistým barytonem rytmické balady a drnkal na basu. Patsy Richmondová, nakrátko ostříhaná blondýnka a mimochodem Aubreyho snoubenka, vyloudila ze svého saxofonu hudbu sfér, zatímco její dvojče Nina, které nosilo tmavé vlasy svázané do uzlu, proplétalo písně riffy na levoruké kytaře.
Byl to skutečně skvostný zážitek.
Za čtrnáct dní se zdrcená Patsy objevila u dveří našeho bytu. Trochu udýchaně – schodiště je příkré – prosila, ať vyšetříme hanebnou smrt její sestry, která byla toho dne ráno nalezena vedle krbu v bytě, který společně obývaly.
„Nemohu najít útěchu ani v hudbě," štkala Patsy, „vždy jsme hrály spolu!"
Sherlock ji ujistil, že udělá, co bude v jeho silách. Rozhodl se nejdříve navštívit Aubreyho, a podáním ruky se se slečnou rozloučil.
Když jsem jí ale otevíral dveře, udělal něco neslýchaného.
Podtrhl běhoun. „Zadržte ji, Johne!"
„Žádný zločinec, kterého jsem vyšetřoval, se nemůže drzostí měřit s kouskem slečny Richmondové. Je snadné změnit účes. Odložit nástroj pod tíhou smutku je uvěřitelné. Těžko však lze zakrýt charakteristické mozoly a neadekvátně nízkou kapacitu plic. Máte tvář své sestry, ale rozhodně nejste saxofonistka, Nino."
> (Sherlock Holmes)
> (Tentokrát jsem od tématu odasociovala trochu daleko. Ale když sečtete hlad a lásku určitým způsobem, vyjde touha a žárlivost.)

Fandom: Vlad Dracula (série od Jenny Nowak)
Stál na zápraží a upřeně zíral do bílé tmy. Sněhová bouře neměla konce.
Svírala ho tak strašlivá bolest, že se to nedalo vydržet. Hladověl už třetí den a začínal si uvědomovat, že déle už to nevydrží. Jeho sebeovládání viselo na vlásku.
Přitom mohl tu zubatou obludu snadno uspokojit. Uvnitř chalupy seděla jediná živoucí bytost v okruhu desítek kilometrů.
Ačkoli stál hodiny na mrazu a větru, zřetelně slyšel tlukot jejího srdce.
Děsil se toho, co by jí mohl provést, pokud vejde zpátky do světnice. A šílel strachy z představy, že by ji uprostřed divočiny nechal samotnou a vyrazil do okolních lesů, aby se pokusil něco ulovit.
Představa prýštící krve mu zalila mysl.
Pomalu se sesul se do sedu a vší silou potlačoval to příšerné nutkání vřítit se dovnitř, popadnout Alexandru do náruče a zabořit jí zuby do krku.
Pokud by jednou začal, nejspíš by se nedokázal zastavit. Mohl by ji zabít.
V zuřivém soustředění přeslechl zvuk skřípajících dveří. Na rameni se ho dotkla něžná ruka. Ztuhl jako socha.
„Belo. Pojď dovnitř, prosím.“
Roztřásl se.
„Já vím... Ale věřím ti.“
Pomalu se postavil a otočil. Dívala se na něj s láskou, která zmírnila zuřivost té krvelačné obludy v něm. Následoval ji dovnitř.

Poznámka: Katastrofy se dočkáte bezprostředně v dalším drabblu, který souvisle navazuje. Za komentáře děkuji Profesor/ce, Lejdynce, Danae a ioannině!!! Za lehkou krutost (spíš osudu) se omlouvám.
„Už hlady skoro nevidím.“
„A proč jsi nic neřekla? Jestli ti není dost dobrá bradavická kuchyně, zvu tě na oběd. Znám jednu výbornou restauraci na Příčné. Ne, o Děravém kotli nemluvím.“ dodal, když spatřil zděšený výraz.
V hradních komnatách pobývala necelých deset dní a na první pohled se zdálo vše v pořádku. Chodila do Velké síně, konverzovala se studenty i profesory a vrátila se k výuce kouzelných formulí. Avšak nucený smích nezněl zvonivě a rozjařeně, chůze ani vystupování nebylo sebejisté a oči mrtvě vystupovaly z tváře. Potřebovala čas.
Usadili se k maličkému stolku u okna. Číšník škrobeně donesl jídelní lístky a oni dlouze vybírali a konfrontovali své volby. U vedlejšího stolu se objevil mladý pár s dítětem. Drobeček roztomile žvatlal, stahoval ubrus, převrhl sklenici s džusem a nakonec usnul matce v náručí.
„Takže si myslím, že bychom tam jet měli. Posloucháš mě vůbec?“
„Promiň, nějak jsem se zamyslela.“
„Poslední dobou neděláš nic jiného. Hermiono,“ ztišil hlas, „nikdo, kromě tebe samotné, ti nic nevyčítá. Prostě... Prostě se to stalo. Nemohla jsi ničemu zabránit. Nesmíš se cítit ukřivděná. Jen smutek je na místě, jako rozloučení se životem, který nás opustil.“
„Vždyť bylo i tvé. Tak proč se ke všemu stavíš zády?“ zakřičela.

V rozestlané posteli se cosi zavrtělo.
Ze změti dek a polštářů vykoukla lysá, znetvořená hlava.
Ústa se zkaženými zuby se roztáhla do spokojeného úsměvu.
Žlutá očka vesele zasvítila, když spočinula na tácu se snídaní.
Císař Palpatin natáhl pařátu podobnou ruku, poslušně mu do ní skočil čerstvě propečený rohlík.
Ovšem, chtělo by to ještě šunčičku.
Palpatin se protáhl, vyštrachal se z postele.
Sotva usedl ke stolu se snídaní, Pán ze Sithu rozrazil dveře.
„Co chceš?“ zavrčel Palpatin rozmrzele.
Darth Vadera po ránu viděti, pásový opar sobě přivoditi.
Rázem měl po náladě a zřejmě i po snídani.
Nezdvořák v černém brnění shůry shlédl na císaře.
„Jde o Ysanne Isard,“ zahučel mnohoznačně.
„Co je s ní?“
Poměr mezi císařem a ředitelkou Říšského bezpečnostního úřadu byl veřejným tajemstvím.
„Nic zvláštního, snad jen ...“ Vader větu záměrně nedokončil.
Palpatinovi tázavě zakručelo v břiše.
„ ... v noci nebyla doma.“
„Mám být znepokojen?“
„Prý byla viděna se senátorem ze soustavy ...“
Palpatin mrsknul nakousnutým rohlíkem do hrnku s kávičkou.
„S tím cucákem ze sedmapadesáté řady?“ zaječel.
Zpoza černé dýchací masky se ozvalo něco jako pobavené broukání.
Palpatin vyskočil.
Kostnatým pařátem vztekle udeřil do desky stolu.
„Poprav ho! Okamžitě! Tímto rozpouštím Senát!“
V ten okamžik v předaleké galaxii nadobro zemřela demokracie.

A/N: Tuhle scénu jsem chtěla napsat do Osmi týdnů. Nevešla se tam. Takže teď. :-))
„A mám tě, ty chmatáku!“
Vítězný výkřik prořízl hluk tržiště jako katovy důtky kůži odsouzence. Dva mniši procházející poblíž se zastavili a otočili se po hlase.
Chlapec se rve tiše; neplýtvá dechem. Mrská sebou jako losos nad potokem, kouše a kope ze všech sil, ale rukama k sobě tiskne bochník chleba, tak pevně, až se jeho špinavé prstíky probořují kůrkou do bílé střídky. I kdyby ho ztloukli až do krve, tohle nepustí.
Rány prší. Chlapec uhýbá. Potrhaný lem černé suknice mu víří kolem kotníků šedavý prach.
„Vždyť je to malý benediktin...! Pojď, bratře Johane. Zaplatíme za něj.“
„Je to zloděj, otče,“ namítl suše glastonburský cellerarius. „Sám jste viděl. Třeba i tu kutnu někde ukradl.“
„Možná,“ připustil opat. „A možná ne. Uvidíme, Johane. Pojď.“
Pekařův pomocník zatím chytil kluka za kapuci. Škub – a děcko se válí v prachu, ochranitelsky obtočené kolem bochníku, vzdorné černé oči nezkrotně blýskají zpod čupřiny neuvěřitelně zacuchaných vlasů. Teď se zaleskly zuby – a křaf! voňavý kusanec kůrky mizí v žaludku skoro bez kousání.
Zničeho nic ruce na ramenou.
Nebijí, neubližují. Jen tam prostě leží. A pomstychtivé hole a boty se rázem stahují pryč.
Několik slov. Zacinkání stříbra. Neochotná úklona.
Cestou ke klášteru se chlapec opatrně zeptá: „Proč?“

Fandom: Historie (velký požár Londýna), trochu AU
Thomas Farriner zkrátka dostal hlad. A to velký. Měl sice dávno po práci a jeho žena už spala, ale nemohl si pomoct. Opatrně rozsvítil petrolejku a vešel do pekárny. Kéž by měl aspoň zrovna napečené své oblíbené rohlíčky! Zatopil v peci. Když připravil těsto, mohl ho už pohodlně dát péct.
„Co tu děláš tak pozdě?“ ozvalo se u dveří. Jeho žena tam stála jen v noční košili a trochu se chvěla zimou. Byl to přesně ten pohledů, který ho vždycky přinutil si uvědomit, jak je krásná. Něžně ji objal. Rozhodl se jít s ní na chvíli do ložnice, než se rohlíčky upečou, i za tu cenu, že by si je mohl připálit.
Trochu udýchaný a sladce vyčerpaný se k ní přitulil. Pod peřinou bylo tak teplíčko, že se mu začala klížit víčka. Na rohlíky úplně zapomněl. Usnul téměř okamžitě a ani jeho ženě netrvalo dlouho upadnout do snů.
Probudili je zděšené výkřiky: „Hoří!“ Vyskočili z postele. Popadli děti a jen pár vteřin chybělo k tomu, aby v domě uvízli. Jejich hospodyně takové štěstí neměla.
Žili ještě dlouho a poměrně šťastně, ztracený majetek si poctivou prací brzy získali zpátky. Thomas se však už vždycky při pohledu na Londýn tak trochu zastyděl.

AN: Tak konečně, ale obávám se, že nic moc, ale aspoň něco.
„Romeo, Romeo, ach, proč jsi Romeo?“ zazněl místností nepříliš nadšený ženský hlas.
„Mám poslouchat dál, nebo promluvit?“ odpověděl ženě po chvíli ještě více znuděným hlasem muž oblečený v kostýmu, který spíš než aby sledoval text, hleděl ženě do výstřihu.
„Né,“ zaúpěl muž sedící na stoličce před dvojicí, tak hlasitě až daný pár nadskočil leknutím. „Takhle by to nešlo. Četl někdo z vás dvou tu hru? Ne?“ Protřel si prsty spánky, ta bolest hlavy ho jednou zabije. „Proč já musím vždycky pracovat s takovými budižkničemu?“ položil si řečnickou otázku, než si povzdech a kapituloval. „Tak já vám to tedy vysvětlím. Ta hra je plná citu a lásky a ne čekání na smrt, i když v na konci zemřou,“ potřepal nad tím hlavou, než pokračoval. „Prostě hrajte to jako byste lačnili po lásce, po dotycích toho druhého. To je to co tvoří dějiny a jestli mi nevěříte,“ zamračil se na dívku, která se chystala něco namítat, „přečtěte si o tom něco v nějaké historické knize. A teď znovu a hlavně… s citem.“
„Roooomeo, Roooomeo, ach, proč jsi Rooomeo,“ začala žena znovu svoji pasáž s hraným citem a ne snad kvůli tomu co jim režisér řekl, ale spíše, aby od něj měli pokoj.

Jack nenáviděl myšlenky, které ho napadaly pokaždé, když každý rok ve stejný den procházel hřbitovem k hrobu svého syna. Vždyť kdyby tehdy necítil takovou bolest ze ztráty chlapce, kterého na světě nejvíc miloval, všechno by bylo jiné. Možná to byl hřích, takto uvažovat, ale Jack už potkal tolik bohů, že v žádného nevěřil, takže na tom vlastně vůbec nezáleželo.
Kdyby Charlie žil, nikdy by Jacka nevybrali, aby vedl tým bránou. Šel by místo něj někdo jiný a osud celé galaxie (několika galaxií!) by se ubíral úplně jiným směrem. Abydosané by zemřeli, Ra by přežil. Abydoská brána by explozí zničena nebyla. (Jak naivní se dnes Jackovi zdála představa, že by snad bylo možné bránu zničit pouhou atomovou bombou!)
Ra nebo Apophis by zaútočili na Zemi. Kdo a jak by jim v tom zabránil? Kdo by vůbec zjistil, že přicházejí, kdyby si všichni mysleli, že brána vede jen na Abydos? Tam by přece bylo nebezpečí zažehnáno.
Vládcům soustavy by se nikdo nepostavil. Miliony lidí a jaffů by tak dál žily jako otroci.
Replikátoři by zamořili obě galaxie a jen bůh ví, kam by se posunuli dál.
Všechno by bylo špatně.
Jack položil květiny na Charlieho hrob. „Přesto bych chtěl, abys žil,“ zašeptal.

Varování: Trocha drog
„…trpí permanentní bolestí zad.“
Cameronová podala Housovy objemnou složku; ani se na ni nepodíval.
„Té babě je devadesát sedm, ta potřebuje kněze, ne nás.“
„Opium, Heroin, Kokain, Marihuana, Extáze, Hašiš, Pervitin…“
„Chasi, sice je hezký, že nám vyjmenováváte, co jste ještě nezkusil, ale kde je pacient?“
Chase se usmál a podal mu složku.
„Tohle jsou drogy, které mu našli na testech, ještě přiznal k houbičkám, ale ty s ním nic nedělali. Vezmeme ho?“
Odpovědí mu bylo jen vzdálené klepání hole.
House oněměl. Po celém nemocničním pokoji byly natažené pestrobarevné látky, ve vzduchu se vznášel oblak kouře – nejspíše směsi opia a marihuany a kolem pacienta (právě nejspíš balil jointa) sedělo několik individuí oblečených, jako by se právě vrátili z Woosstocku.
„Co se tady děje?“ zeptal se.
„Seance lásky!“
House se otočil na sestřičku, která seděla v rohu a nepřítomně klimbala hlavou.
„Měla jste je vyhodit!“
„Já to zkoušela, ale oni nechtěli,“ hájila se zastřeným hlasem, a pak se začala chichotat.
„Láska určuje dějiny!“ vykřikl jeden z hippíků.
House se posadil; ani organismus vycvičený závislostí na vicodimu se nedokázal vyrovnat s tím kouřem.
„To spíš hlad po moci,“ řekl, což vyvolalo bouřlivou reakci.
Pak přišla Caddyová s ochrankou a zkazila veškerou srandu.

Fandom: Simonův kocour (Kdo nezná, ať se povinně podívá alespoň na tohle. ;))
Poznámka: Z pohledu kocoura. ;)
Simon se zase dívá na televizi.
Simone?
*mrk, mrk*
Mňáu? Simone.
*lís*
Podrbe mě za ouškem.
Vrň. Ale… Simone?
*otevře tlamičku* Nic. *otevře tlamičku a ukáže si do ní* Nic.
Simone!
*vytáhne drápky* *škráb, škráb* – už ne do sedačky, ale do kalhot. Toho si všimne. Nevšímá.
Tyhle neznám – tak jemné, měkoučké a ty proužky! Jsou nové? *škráb, trh, grrr!*
Vyskočí.
*mrk, mrk* *otevře tlamičku, ukáže si do ní*
Simon se zoufale podívá na své rozedrané kalhoty a krvavé škrábance pod nimi.
*mrk, mrk*
Měl se po příchodu z práce převlíknout. Můžu za to, že tu chodí ve svých nejlepších kalhotách? Mňáu?
Vrň, dneska se nese kuřecí!
*šťouch*
Pichlavá kulička se nehýbe.
*šťouch*
Ježečku?
*ňuch*
Já jsem ti tvrdil, že polštář je nejpohodlnější místo na světě!
Neboj se, Simon si tě určitě zamiluje. Vážně. Miluje mě.
*houpe se ze strany na stranu, žuchne do měkkého*
*lís, škráb*
Simon už jde! Uveleb se hezky na tom polštáři, ať vypadáš k světu. Nemůžeš? Tvé bodlinky se zasekly? Pomůžu ti.
*táhne, táhne*
Rup, trh!
To je ale krása!
*loví*
*skáče*
*loví*
Peří!
Grrr!
Ježečku, ty jsi ale roztomilá bílá koule! Takhle tě bude mít Simon rád. Simon má rád bílou. Má rád mě!
Simone?