Stargate

„Teal’cu, hlídej vchod!“ vyštěkl Jack, jakmile se zatarasili v polorozpadlé pyramidě. Snad je udrží naživu, než dorazí posily... „Danieli, prozkoumej-“
„To je úžasné!“ Danielovy modré oči i v šeru zářily nadšením. „Na tohle bych potřeboval roky!“ svítil na zdi. „Je tu kompletní místní historie, podívej! Od prvního osidlování. Celá staletí! „A mytologie, tohle je bohyně plodnosti a její děti, támhle je bůh války a tady… ach! Fascinující!“
„Hrozně.“
„Přesně ten samý nápis, jako nacházíme na Zemi v latině!“
„Uhm.“
„Ve válce múzy mlčí. Chápeš? Válečné trauma je univerzální lidská-“
Venku zaduněl výstřel.
„Danieli?“
„Ano?“
„Vem si z nich laskavě příklad.“

„Ne a ne a tisíckrát ne!“ Stein vztekle praštil rukou do stolu, klávesnici minul o milimetry.
Geralt se přes záchvaty vzteku už přenesl, v téhle realitě se pohyboval déle než kapitán.
Patricij popadl myš a sjel níž po textu.
„Oook!“
„Oh, pardon, nevěděl jsem, že nemáte dočteno.“
Severus podřimoval v křesle, obličej přikrytý novinami. Je dobré být mrtvý.
„A co se vlastně stalo, kapitáne?“ zeptal se Daniel Jackson.
Kapitán mu přistrčil notebook až k nosu.
„Tohle! Nebudu!“
Daniel si přečetl dotčený text.
„Myslím, že budete. Jsou to síly nad naši vůli.“
„A může to být horší,“ broukl v polospánku Severus.

"Majore?"
Carterová si prohrábla vlasy.
"Přiznám se, pane... vůbec tomu nerozumím. Ty znaky nedávají smysl."
"Danieli!"
Doktor Jackson neochotně odtrhl zrak od nápisů na stěnách.
"Jo?"
O'Neill ukázal na zařízení sedící na zemi.
"Zprovozni to."
Daniel po chvíli usilovného studia a s pomocí Sam začal hýbat s různými kousky kamenů na povrchu zařízení. To se pomalu rozsvítilo a začalo bzučet. Pak se zvedlo a udělalo několik kroků k východu.
"Skvělé!" prohlásil Jack.
Ozvala se rána a zařízení padlo k zemi.
"Danieli?"
"Omlouvám se, asi jsem špatně nastavil..."
Zařízení se prakticky rozložilo.
"Tak to vezmem domů po kouskách."
Zařízení začalo hořet.

"Mám to! Sedm osmin!" vykřikl Daniel Jackson.
O'Neill se na něj překvapeně podíval: "Cože?"
"No," Daniel poodstoupil od kamenné desky, "píše se tu, že sedm osmin střeží dveře."
"Tady jsou jen čtyři části." ukázal O'Neill na podstavec, na kterém ležely 4 ploché kameny tvořící obrazec.
Daniel pokrčil rameny, Teal'c vzal jeden z kamenů a prohlížel si ho. Po chvíli zvedl jedno obočí a vzal další kámen. Potom další. Ostatní ho se zájmem pozorovali.
Pak jeden z kamenů rozlomil.
"Co to děláš," vykřikl Daniel.
"Ty kameny mají uprostřed rýhu, Danieli Jacksone."
"Teal'cu, ty jsi génius!" vrhl se ke kamenné desce Daniel.

Tým SG-1 trvá po návratu z mise na okamžité poradě.
Dr. Jackson přispěchá s vytištěnou fotografií: „To je on!“
„Vysvětlíte mi konečně situaci?“ mračí se Hammond.
„Toho chlapa musíme zabít, než bude pozdě!“ reaguje rázně O´Neill.
„Dostali jsme se na budoucí verzi naší planety,“ chopí se slova Carterová. „A narazili jsme na strašnou zbraň…“
„Ta věc dokáže neuvěřitelně jednoduše ovládat masy lidí!“ rozhazuje rukama Dr. Jackson.
„A dohnat je až k sebevraždě,“ doplňuje Carterová. „Je to ta nejděsivější zbraň vyspělejší civilizace, se kterou jsme se dosud setkali.“
„Co je to?“ ptá se napjatě Hammond.
„Říkají tomu Facebook,“ odpoví vážně Teal´c.

Když jste procházeli Bránou, nikdy jste nevěděli, co vás čeká.
Jisté bylo, že se nevrátíte stejní, jací jste odešli.
Občas se někdo z nich nevrátil.
Zatím to vždycky bylo dočasné.
Daniel na to měl zvláštní patent - mizet a zase se objevovat.
Návraty byly příležitost k oslavě.
Jack přinesl pivo a suchý humor.
Saminým příspěvkem bylo dušené hovězí a pochopení.
Teal'c dorazil jako poslední, v ruce klec.
"Teal'cu, to je... pozorné, ale... moje alergie..." koktal rozpačitě Daniel.
"O'Neill říkal, že končetiny tohoto tvora zajišťují v kultuře Tau'ri štěstí," vysvětlil Teal'c. "Měl jsem za to, Danieli Jacksone, že živé zvíře bude mocnější."

"Je hodně vysílená, můj pane. A tohle je její třináctá hostitelka. Sám víte, že se to nestává tak často, aby..." Odmlčel se.
"Dejte ji do sarkofágu." Řekl Ra, nejvyšší vládce soustavy a dodal: "Hathor bude žít. Pokud ne, mělo by ti být jasné, že bude následovat trest za zabití královny."
Mladý Jaffa sklonil zrak.
Ra odešel z místnosti.
Jaffa plaše pohlédl na mladou a krásnou ženu. Mohlo ji být sotva sedmnáct let. Její tělo leželo bezvládně. Na těle měla krev. Hostitelka se evidentně Hathor bránila. Nebo ji však pomoci, její osud byl rozhodnut. Už nebude dále žít. Bude královnou Hathor.

Většina lidí tak nějak čekala, že ve chvíli, kdy plukovníka O'Neilla převelí do Washingtonu, něco se stane. Možná ne zrovna oslnivý výbuch s petardami, ale že mezi těmi dvěma cosi je, o tom si vykládaly i zlaté rybičky seržanta Harrimana.

Ve skutečnosti se nestalo vůbec nic. Těžko říct, jestli jim těch osm let tance mezi vejci přešlo do krve tak, že se nedokázali vymanit z bludného kruhu vlastních stop, ale bylo to tak.
Nic.
Frustrující.
„Víte,“ prohlásil Radek Zelenka „v češtině existuje takové slovo, které by je celkem vystihlo.“
Zachrčel ve své podivné mateřštině tři nevyslovitelné slabiky.
Znělo to přesně.

„…záběr na O’Conella, jak mizí a olověné kruhy se rozplynou. Major Parterová padá se srdcervoucím pláčem na kolena a Teal‘t drží v náručí bezvědomého doktora Packstona.“
Martin Lloyd se zazubil na SG1. „Tak, co říkáte?“
Teal’c pozvedl obočí.
„Ty transportní kruhy jsou z naquadahu. Nerozplývají se, seskládají se na platformu pod terénem. A, popravdě, nikdo z nás - tedy nich - by takhle na smrt plukovníka nereagoval,“ zaprotestovala Carterová.
„Majore, to byste nevyronila ani slzičku?“ Jack se zašklebil.
„Možná jednu, pane.“
Jack se samolibě uvelebil v křesle. „Ale máte pravdu, je blbost, jak tam…“
Martin svěsil ramena. Tohle přece vůbec není pointou!

Na planině se hemžili Jaffové. Náhle, jako na povel se začali řadit do skupinek po čtyřech, vždy kolem sloupce tří beden. Transport začal.

"Ty naquadahové bomby mají strašnou sílu," pomyslel si Jacob, zalezlý v úkrytu mezi dvěma dunami.
"Souhlasím," ozvala se Selmak.
"Neměli bychom něco udělat?"
"Jacobe, Jaffové mají přísloví. Al kenak ut nedga'sh, tek'set, kree."
"A co to znamená?"
"Hlavně se neposrat, rozumíš?! Zničí se sami."
A skutečně. Jedna skupinka Jaffů naskládala své bedny ledabyle. Když se kolem nich objevily kruhy, ta nejvyšší spadla.

Bývalý generál se usmál, zatímco nad ním explodoval ha'tak. Někdy bylo fajn mít spřízněnou duši.

Zažil podivný pocit neskutečna, a najednou stál na tvrdé kamenné dlažbě. Smysly se mu okamžitě zahltily množstvím cizích vjemů.
Byla noc, na nebi svítily dva měsíce, a on stál na náměstí obklopeném majestátními budovami se sloupy z mramoru. Všude kolem něj zářila světla, a prostor byl plný lidí v nezvyklém, divoce barevném, oblečení.
Muži na sobě měli dlouhé splývavé hábity halící je až ke krku a ženy široké sukně. Ovšem všechny byly od pasu nahoru odhalené a ňadra jim podpíraly jakési šerpy.
Šok pomalu začal odeznívat, hlavou mu běžely zmatené myšlenky. Pak se podíval dolů a spatřil svá ňadra.

"Fuck."

Ne, že by nezachytil pár překvapených nebo dokonce vyděšených pohledů, to ne. Nemohl se ale zbavit dojmu, že souvisí spíš s tím, že capká po studených betonových chodbách bosky a nemá na sobě nic než tu pitomou vlajku, než s tím, že právě vstal z mrtvých.
Sám musel uznat, že už to začíná být trochu ohraná písnička.
Jack ho předběhl pár metrů před ošetřovnou, rozrazil dveře, a s hlasitým: “Janet! Už je tady zas!” ho vtáhnul dovnitř.
Možná hodně ohraná písnička.
Daniel Jackson si povzdechl. Asi by měl zapracovat na nějakém jiném triku. Voda, víno, ryby... něco v tom smyslu.

„Na Zadávacom paneli nie je symbol pre Zem,“ informoval Daniel nervózne. „Vlastne nespoznávam žiaden z týchto symbolov-“

Jack svoju rodnú planétu nemiloval, ale nechcel umrieť stratený vo vesmíre. Inštinktívne sa obzrel doprava a zistil, že Teal’c mu stojí obrátený chrbtom a pozoruje čosi na obzore.

„-môžem skúsiť porovnať kartuš so známymi planétami-“

Jack sa postavil vedľa Teal’ca a pokúsil sa tiež nadvihnúť jedno obočie.

„-prejsť Bránou na svet, kde sme už boli a odtiaľ domov-“

Carterová sa pridala k Teal’covi a Jackovi. Pred nimi sa týčila pyramída.

„Teal’c,“ spýtal sa Jack cez Danielov monológ, „koľko ľudí treba na pilotovanie Ha’taku?“

Byla jsem princezna a brzy jsem se měla bohatě – a šťastně – vdát.
Tehdy matka vešla do mých komnat a plakala.
„Co se děje?“ „Bohyně si tě vybrala, dcero.“

Oblékli mne do nejdražších látek, navlékli těžké, zlaté šperky.
Bohyně si mne změřila zářícíma, bezcitnýma očima a usmála se. Pak si mě vzala.

Chodili k bohyni, poklekali a pronášeli modlitby. Ale zapomněli na mě.
„Otče, matko, já nejsem mrtvá! Jsem tady!“ Má ústa se nepohnula.
„Mlč,“ ozvala se ta druhá v mé hlavě, „nepokoušej se bojovat.“

Všichni umírali, můj otec mou vlastní rukou, která už nebyla moje.
Po staletí jsem jen křičela.