DMD č. 7. pro 7. 4. 2015. Téma: Pssst!

Perimetrem prošli, ale to nikoho nezajímalo. Byly udýchaní a zpomalili. Domy byly napůl zbořené a relativně bránitelné, ale proti čemu.
"Viděli jste něco takovýho?"
"Kurva, na tohle budu potřebovat cvokaře."
"Pšššt," zavrčel seržant. Pak to uslyšeli taky.
Tichý hrubý hukot, který se vyjímal z vylidněného ticha budov. Připomínal vrčení a blížil se.
Všichni hledali způsob, jak bojovat proti něčemu, co ani nechápali.
Julie náhle vyskočila a vrhla se na obrys, který se objevil vedle Mika: "SARAN KU SETIO SOL-NIRVARAI!!!"
- -
Křik...
Obrazy...
Věčnost plná svobody, naděje, zoufalství a bolesti. Pustina smrti zalévající ostrovy života. Bouře živlů a souboje titánů.
Ticho...
Bezvědomí...

Potichoučku našlapoval po minovém poli,
neboť věděl, že to minu při výbuchu bolí.
Ticho o něm nevědělo, vlastně dodnes netuší,
že dotyčný zamilován bude jednou po uši.
Chuck Norris je tvrdý chlapík, jemuž srdce neměkne,
řeknu vám drb, ale pssst! Ať nikdo ani necekne!
Chuckovi už krkem lezly obyčejné cuchty,
rozhodl se zamilovat do fajnové buchty.
Trny dechu ustoupily, eskalátor vrněl,
za cimbuřím jeho poklad slaďoulince chrněl.
Chuck nemusel líbat rety, dal jí čichnout čpavku,
vykouřili dýmku míru (pro dospělé travku).
Pak Růžence na počest, nechal všude růže kvést.
Po Popelce, Arabele, Zlatovlásce...
"Chucku?! Kolikátá princezna ti slíbila svou ruku?"

Onoho dopoledne propuklo zděšení v celých Lysolajích.
Zbytky sněhu chytily hnusnou plísňově zelenou barvu. Zábradlí, branky a okapy sžírala rez, jako by je nikdo neudržoval celé roky. Nejotřesnější bylo zjištění, že z místní zázračné studánky místo křišťálově čisté vody vytéká zakalená břečka páchnoucího bahna a žabince.
Mezi obyčejnými se začalo šeptat.
Za nenadálou pohromu možná můžou ti… inu, ti sousedé, však víte. Zdvořile zdraví, každého znají, ale nikoho si nezvou domů. Sem tam pomohou, ale… Nikdy se to neříká, teď ovšem …
Zakořeněným mlčenlivým soužitím otřese strach.
Pak objevili místního opilce v potoce obličejem dolů.
Večer vletěl Raposovým do okna kámen.

Vždycky kolem sebe milovala cvrkot a ruch. Nejšťastnější byla v tančírně, kde to cvrkalo nejvíc. Oblíbili si ji snad všichni muži a už v jejích patnácti letech ji nazvali Perlou Jihu. Málem pracovala pro Hollywood.
Místo, aby skončila v té slavné části Kalifornie, skončila v zapadlé pustině s chlapem, který na ni kdysi dávno býval hodný.
Chtěla si povídat, ale nikdo ji neposlouchal.
Chtěla společnost, ale manžel ji zamykal doma.
Až jednou ten veliký silák věnoval pozornost tomu, co říkala.
Poprvé měla radost. Místo svobody však přišla ruka na ústech a vyplašený křik.
A potom už jenom ticho, které nesnášela.

Ostatní se nad ním rozplývali, jak je ochotný a obětavý, že se o ní stará. Jenom ona věděla, co se děje za dveřmi jejich bytu.
"Radši bys měla držet hubu," řekl jí. "Beze mě se o tebe nikdo nepostará."
***
Ptali se jí, jestli je něco v nepořádku, ale ona jenom kroutila hlavou. "Nerozumím, jsem neslyšící," ukazovala. Stál za ní s prstem na rtech.
***
Necítila ho, stejně jako necítila své nohy. Cítila ale hořké ponížení. Když ho nechám, možná mi pak vrátí vozík...
***
Měla tělo ženy, ale mysl dítěte.
Než se jí začal dotýkat, řekl jí: "Psst, bude to naše tajemství."

„Pššš, Mickey.“
„Já sem potichu, to ty zatracený dveře. Měl bys je namazat.“
„To je teď náš nejmenší problém.“
„Sakra chlape, konečně si dupni, je to přeci tvoje loď.“
„Je vidět, že si ještě moc mladej a vůbec se nevyznáš v ženskejch.“
„Ale jdi, tak tě jen seřve.“
„To udělá, Rose, ale TARDIS udělá něco horšího.“
„No tak jsme se trošku ožrali, to je toho.“
„A přitom si i krapánek ublinkli.“
„Tak pánové nám konečně dorazili.“
„Ahoj lásko.“
„Ahoj TARDIS.“
„Žádný ahoj vy ožralové. Mickey na kolena a odprosit a ty Doctore dolů do srdce TARDIS, chce s tebou mluvit.“

Dav za ním a opojení ziskem mu dodávaly odvahu. Něžně políbil mistra. Pochodně osvětlovaly jeho zradu. Vojáci Ježíše spoutali a vlekli pryč. Odvrátil hlavu, aby neviděl jeho pronikavě smutný pohled. Stejně ho pořád pronásledoval.
Když Pána odsoudili, zděšení mu sevřelo hrdlo.
„Co jsem to jen provedl? Jak jsem mohl?“
„PSSST!“ okřikoval výčitky vystřelující do celého těla.
Tolik je chtěl. Teď ho v dlaních nesnesitelně pálilo 30 kousků stříbra.
„Vezměte si je. Zradil jsem spravedlivou krev,“ žadonil.
„Co je nám po tom,“ odbyli ho kněží.
Štítivě hodil peníze do chrámu.
Ochromen hrůzou vlastního činu, zoufale doklopýtal ke srázu ukončit své trápení.

Bylo už dlouho po půlnoci, když s Frances kdosi neomaleně zatřásl.
„Madam, rychle,“ zašeptal ze tmy Sullivanův hlas. Spolkla nadávku a natáhla se pro boty. Mohla mít vůči němu výhrady, ale věděla, že by ji nikdy netahal z hamaky bezdůvodně.
Na palubu vyběhla bez kabátce.
„Co se děje?“ zeptala se tlumeně.
Ukázal do noci. Ze tmy na ně mrkaly lucerny jejich pronásledovatele.
„Je tak pět mil daleko.“
„A do svítání zbejvaj tři hodiny. Musíme se pokusit zmizet, dokud o nás nevědí. Tak žádný hulákání. Chci, aby tu bylo slyšet spadnout špendlík.“
Přikývl.
„A Sullivane, ať se posádka připraví k boji.“

Učesat vlásky, naklepat peřiny, přečíst pohádku (o sněženkách schovaných v zimní závěji), zhasnout. Počkat chvilku na chodbě, vrátit se a zahnat noční můru. Kdo zaplaší moje pochybnosti, napadne ji maně, zatímco listuje ranní poštou. Ano, je šťastná, přesto – je to ta správná cesta? Má to tak opravdu být? Z obálky s jejím jménem vypadne bílý list, černá se na něm otisk obří lví tlapy, a ona se rozpláče, tiše a drobně, jako když na jaře prší. „Pššššt,“ manželova pevná náruč, tolik lásky v hnědých očích. „Je všechno v pořádku?“ „V naprostém,“ odpoví Zuzana, otře si oči a postaví na čaj.

Kormidelník Swerv se rád vytahoval, a to tak, že ho slyšel celý můstek.
„A pak jsem provedl takovej výkrut, až se z toho nepřátelský stíhačce zatočila hlava a–“ vykládal zrovna, když se k němu naklonil navigátor a řekl naléhavě šeptem: „Poručíku, zrovna prolétáme oblastí, kde žije vesmírná všežravá bestie! Musíme být všichni děsně zticha, jinak nás uslyší a sežere!“
Swerv vykulil oči, přikývl a pokračoval ve vyprávění mnohem tišeji.
„Poslyšte, opravdu tady žije ta vesmírná příšera?“ ptal se navigátora kapitán Bossack. „Nikdy jsem o ničem takovém neslyšel.“
„Nic takového není.“ Navigátor pohlédl na kormidelníka. „Ale už se to nedalo poslouchat.“