DMD č. 7. pro 7. 4. 2015. Téma: Pssst!

"Pssst, ty, nechceš koupit nějaký diskety," nabízel mu trpaslíček v temné uličce.
"Co bych dělal s disketou?" podivil se Ivan.
"Vyrobíš si z ní Enterprise a poletíš ke hvězdám."
"Nechci ke hvězdám. Chci do Bradavic."
"To potřebuješ kouzelnou duhu, nechceš koupit kouzelnou duhu?"
"Tak jo, za kolik?"
"Hrnec zlata."
"Kde bych vzal hrnec zlata?"
"Na konci kouzelné duhy."
"Ale tu právě nemám."
"To je blbý," poškrábal se trpaslík na hlavě.
Lynda zamávala Ivanovi před obličejem. Žádná reakce. "Jak dlouho už takhle sedí?"
"Dvě hodiny," potáhl Saša z cigarety.
"Co se mu stalo?"
"Popletl svoje vitamíny a babičky prášky na hlavu."

Po bílé pláni se nese každý zvuk tak snadno. Člověk není nikdy dost opatrný. Našlapuji zlehka, aby se tenká krusta zledovatělého sněhu pode mnou neprobořila. Její křupnutí by mě mohlo snadno prozradit. Obejdu malými krůčky celou chýši postavenou ze zčernalého dřeva vyplaveného z moře, minu úzkou průrvu, sloužící jako sklad potravin. Zkontroluji poklop, je dobře zatížený. A tady už jsou moji přátelé. Jsem s nimi, kdykoliv mi to další povinnosti dovolí. Chci jim předat vše, co jsem se sám v ledové pustině naučil. "Psst! Hlavni pravidlo je chovat se tiše." Ušmudlaní sněhuláci, jediní společníci posledního přeživšího polární výpravy, nehybně stojí.

Ministerstvo stížnost ignorovalo. Našla si práci ve firmě, která se specializovala na napravování pokažených přeměnění.
Nuda!
Začala psát filipiky proti Grindelwaldovi.
Uhoření kouzelníků z Drážďan vyprovokovalo sérii útoků proti mudlům a tentokrát i proti jejich nejhlasitějším zastáncům.
Minerva to ignorovala.
Dopis. Nenápadný, bez odesílatele. Bylo v něm jediné, rudou barvou napsané: „Pssst!"
Minerva pokrčila rameny.
Do týdne přišel podobný.
Za čtrnáct dní musela přebarvit dveře.
Napsala komentář o zastrašování.
Po cestě do práce ji sledovali dva muži v kápi. Když se otočila, přiložili si prst ke rtům.
Vstupní dveře a okna napustila magií.
Ve tři ráno ji probudilo kvílení bariéry.

Alžběta následovala četu, kterou jí mladá kozačka, když jí Bětka bez ohledu na protesty ovazovala omlácené klouby, nestydatě představila jako Svoloč. Nelichotivou přezdívku jim prý vysloužila národnostní pestrost.
Nataša si začala pohvizdovat, navzdory sykání mužů kolem. Alžbětě to připomnělo Josefův zvyk pískat si na výletech.
Tedy naposledy před pěti lety. Jenže co krok po zamrzlé pláni, to vzpomínka - buďto nehezká, nebo dávná. Utišit šly hůř než Nataša.
Za zatáčkou spatřili zbytek jednotky. Josefa uprostřed Alžběta poznala okamžitě - zachtělo se jí zamávat, zavolat... jenže náhlé výstřely z lesa ji přehlušily a najednou Golovin velel ústup a další výkřik ztlumila ovázaná dlaň.

„Pssst!“ Něžně mu položím prst na rty.
Vím, co mi chce říct.
Že je o víc než pětadvacet let starší. Že má to prokleté znamení na levém předloktí. Že ho má rodina nikdy nepřijme. Že má jedno ztroskotané manželství za sebou. Že má dospělého syna v mém věku. Že ho mí přátelé budou nenávidět. Že mi nemá co nabídnout.
Nadechne se.
„Pssst,“ umlčím ho znovu jemně. „Spi, je pozdě.“
Přitulím se k němu blíž. Nikdo z nás neví, kolik nám ještě zbývá společných nocí. Nenechám si ani jednu zkazit tím, že budeme mluvit o tom, proč bychom spolu neměli být.

Zjistila jsem, že ve své egocentričnosti občas dospěji tak daleko, že toužím do světa internetu vykřičet všemožné výmysly a bláboly o své maličkosti, ale naštěstí se ve mně pravděpodobně něco zlomilo, takže většinu svých informací jsem zredukovala na deset absolutně nepodstatných a nesouvislých bodů.
Shledávám totiž krajně prapodivné věnovat se na svém webu tomu, jak se mám krásně, píšu básně a miluji takovou barvu jenom proto, že mi patří. Možná nejsem zajímavá nebo nemám vytetované záliby na ruce a neplánuji to. Těžko říci.
Závěr? Nedivte se tomu pssst, přijdu si asi více důležitá.
A nezaplácávám paměť nevinných obětí mé sobeckosti.

Ztichlý dům v poklidu usíná. Okna jsou otevřená vlahé letní noci. Náhle mi srdce poskočilo.
KŘŘŘ, CHRAP, CHRAP, ŠKRRR…
„Pssst. Nespi. Slyšíš to?“
„Mmmm“ zamumlá má silnější polovička a zavrtá se do peřiny.
ŠKRRR, CHRAP, KŘŘŘ…
„To budou krysy, slyšíš?“ vyklepaně drtím mezi zuby. „Nespi!“. Cloumám spícím tělem.
„Šmarjá, co blbneš!“
„Venku jsou krysy a prokousávají se nám do baráku“ blekotám už hystericky.
„Ježíši“ otočka na druhý bok.
ŠKRRR, KŘŘŘ
„Tak slyšíš!“ zaječím.
„Ženská bláznivá“. Má silnější polovička vrtí hlavou a odevzdaně jde k oknu.
„Hahahá“ ticho prořízne smích. „Pojď se podívat, ty strašpytle.“
Pod oknem si labužnicky hoduje ježek.

Budík zná určitě každý. Taky určitě ví, že ty původní budíky se vypínají zaklapnutím páčky. Mnoho lidí si vybíjí vztek ze vstávání "mlácením" do budíku, ale někteří velcí spáči, kterým se opravdu nechce lézt z postele, se dokonce snaží budík zastavit pomocí okřikování. Z úst většinou vypouští slova typu "Mlč!", "Sklapni!", případně i vulgárnější "Drž hubu!". Tato reakce mi přijde naprosto zbytečná. Ale pořád je ještě tak stokrát inteligentnější než případ mého přítele. (Na jeho přání ho nejmenuji.)
Když tohoto člověka brzy ráno vzbudil budík, zvedl se, otočil se na budík, se zašeptáním "Pssst!" udělal známé gesto a opět ulehl.

Miloval ji. Toužil po doteku jejích rtů, hebkých jako plátky rozvité růže. Toužil naslouchat jejímu smíchu, nesoucímu se červnovým podvečerem.
Jenomže byl král.
Milovala ho jako nikoho. Byl zářivým sluncem jejího života.
Nepocházela však z královského rodu.
Jejich ruce se co chvíli setkávaly v náhodném dotyku a v myšlenkách jim zněly verše Corneillova Cida:
Však v lásky nadvládě ač zoufalá se chvěji,
já neptám se jí přec, za povinností spěji…
„Nikdy se vás nevzdám, Marie.“
Něžně položila ukazovák přes jeho ústa.
Najednou ji držel v náručí.
Oba věděli, že naposled.
„Vy jste král,“ zašeptala zlomeně. „Vy pláčete a já odcházím…“
***

Zákeřný profesor Moriarty se k Holmesovi přiblížil na místě, kde jej nejméně očekával. Ale Holmes je vždy připraven! Upustil knihu, do níž byl zahloubán, zachytil Moriartyho při vražedném skoku a dobře cvičeným zápasnickým hmatem jej odmrštil. Moriarty se však nevzdává a znovu se na Holmese vrhá. Zápasí spolu na kraji propasti. Jak tohle dopadne! Holmes z posledních sil natáhl ruku …
Šplouch!
„Mamí, pomóc! Já jsem omylem spláchnul Hobbese do záchoda! Béééé!!!“
„A ty jsi říkal, že když mu dáme napínavou knížku, bude někde tiše sedět v koutku a já se budu moci konečně na tu závěrečnou zkoušku v klidu připravit …“