Minerva

Poznámka: Další Minerva. Navazuje na Četbu.
Paní McGonagallová vytírala knihovnu. Často se protahovala a něco si mumlala sama pro sebe.
Minerva nechápala, proč se její matka vzdala hůlky.
Mary McGonagallová byla třetiřadá kouzelnice, co nikdy neudělala OVCE. Několik let po absolvování Bradavic střídala povolání jako ponožky.
Pak potkala jeho. Pastora ve venkovském kostele; fanaticky zbožného, přímého a zásadového.
Trvalo skoro dva roky, než sebrala odvahu a přiznala mu, že je čarodějka. Neřekl na to nic, jen v tichosti vzal hůlku a uložil ji na dno jejich společné skříně.
Nikdy už ji odtamtud nevytáhla.
Minerva to věděla, ale stejně nechápala. Pochopení přišlo až o pár let později.

Poznámka: Navazuje na Knihovnu.
Nepřečetla ani stránku.
Rozrazil dveře, ve vlasech listí. Na podlaze nechával blátivé stopy.
„Co tady děláš?“ zeptala se nakvašeně.
„Schovávám se,“ zašeptal a zalezl za křeslo, na kterém seděla. Znervózňoval ji. Nechala to být.
„Kam se poděl hrdina?“ zapištěl dívčí hlásek.
„Cože?“ Minerva byla zmatená, na to nebyla zvyklá.
„Sestra hledá prince na bílém koni.“
Minerva se prudce otočila. Její obočí se proměnilo na přísnou linku.
„Nepostrádá pak princ smysl?“
Chlapec pokrčil rameny. Znovu se začetla. Za dveřmi někdo procupital.
„Thomas,“ zašeptal jí u ucha. Trhla sebou.
Napřáhl k ní ruku. Špína, záděrky, otlučené klouby.
Zlehka se jí dotkla.
„Minerva.“

Poznámka: Navazuje na Konec nadějí
Minerva si vybalila. Ve škole strávila dva dny přeměňováním vybavení, aby domů nepřivezla nic, co by mohlo urazit otce. Plyšový medvídci, čajové servisy a dokonce jeden velký pestrobarevný dům pro panenky. Pro příští rok bude muset vymyslet něco jiného.
Rozhodla se zkontrolovat knihovnu se slabou nadějí, že by tam mohlo být něco nového. Lampička, vyřezávaný stůl, pohodlné křeslo, Bible, traktáty, mudlovská filozofie a sladkobolné romance, které matka v neměnném pořadí četla pořád dokola.
Nová kniha! Krčila se vedle Výhodného manželství od Georgette Heyerové.
Nadšeně po ni sáhla.
Úvod do chovatelství slepic.
Vrátila ji zpět.
Austenová se dá číst každý rok.

Poznámka: Navazuje na Cestu domů.
Upravila se ve zpětném zrcátku. Otci by se nelíbilo, kdyby přijela rozcuchaná. Musela by poslouchat přednášku o tom, jak ji v té škole kazí. Její kouzelnické nadání si vykládal jako osobní selhání.
Štěrková cesta, udržovaná zahrada, matčin rozpačitý úsměv, otcův přísný pohled, pukrle.
„Dobrý den otče, matko.“
„Vítej doma, dceruško.“ Matka ji neobjala.
„Vítej doma, musím ti něco říct,“ otec zněl vážněji než obvykle.
Minerva přikývla a začala se obávat.
„V rámci evakuace nám přidělili tři děti.“
Jeden z nich, jako na povel vyběhl zpoza domu. Vlasy barvy písku, zpocená tvář, vytáhlá postava, zablácené kalhoty; konec nadějí na klidné prázdniny.

Psal se rok 1940. Minerva se vracela domů na letní prázdniny. Auto hučelo, vždycky měla z toho zvuku husí kůži. Řidič byl zamlklý, možná tušil, že Minerva nechodí na elitní dívčí školu, nebo jen neměl svůj den.
Z rádia hřměl premiér. Blížila se domů.
Domov. Došková střecha, zdi porostlé břečťanem, kouřící komín, matčina otřesná kuchyně, otcovo věčné kázání a obrovská nemagická nuda.
Auto se zatřáslo. Minervě se udělalo špatně. Zaúpěla. Řidič zanadával.
Mudlovský svět pro ni byl rok od roku větší tajemstvím a celé to vracení domů, ji připadalo, jako otravná zkouška.
To ještě nevěděla, jak velká zkouška ji čeká.