Minerva

Haroldova otázka mne rozrušila. Horečně jsem rekonstruovala náš vztah krok za krokem: Těšila jsem se, že budu studovat u proslulého mistra… Respektovala jsem jeho znalosti… Ze zdánlivě nechtěných doteků se mi dělalo nevolno… Jeho uhánění jsem se bránila zuby nehty… Milovala jsem ho… Cože??? To ne! Promerlina, opravdu může fungovat ovlivňovací kouzlo???
Já ho nenávidím!!!

„Minervo??? Poslechni si naši oblíbenou hudbu…“

Něžné tóny mne začínaly oplétat, divoká melodie, která je vystřídala, rozjařila mou duši. Hudba hladila, konejšila, vzrušovala. Zapomněla jsem na všechno, o čem jsem před chvíli přemýšlela. Akord, který koncert uzavřel, se proměnil v jediné jméno.
Harold!
Miluji ho!

Je zajímavé, jak vnější vzhled předmětu ovlivňuje jeho vlastnosti. U magicky přeměněných živých tvorů je to zřetelnější a vůbec nejpodivuhodnější je to, že pokud změníte tečky na proužky, odolnost přeměněného tvora proti jakémukoli působení roste geometrickou řadou.
Opravdu nevím, jak se mohlo stát, že jeden mnou přeměněný tvoreček unikl. Nedělalo mi to až takové starosti, byl to jen malý brouček, daleko mírumilovnější než původní slunéčko sedmitečné, navíc zcela neschopný rozmnožování. Ale ty důsledky.
Tiskem i televizí se řítily zprávy: AMERICKÝ BROUK, KTERÝ SE ZÁKEŘNĚ PŘEVLÉKL DO ČERVENOČERNÉ, ODOLÁVÁ VŠEM INSEKTICIDŮM! ZNIČÍ NAŠE POLE?
Zvláštní, varování před rudým nebezpečím se nekonalo.

Eugenia Jenkinsová, která vystřídala na pozici ministra kouzel Nobbyho Leache, se od něj v mnohém liší. V první řadě je ženou, a to ženou nesmírně velkolepou. Zda je její sošnost způsobena enormním množstvím sušenek, které se nyní na ministerstvu vyskytují v hromadách o výšce poloobra, je otázka. Jisté však je, že paní ministryně na tuto laskominu nedá dopustit, museli si je tedy oblíbit i veškeří návštěvníci a zaměstnanci ministerstva.
Proslýchá se, že recept na tyto jedinečné sušenky dovezl jakýsi Tom Rojvol Raddle odněkud z Albánie. Vděčnost přináleží i Abraxasi Malfoyovi, jehož firma sušenky vyrábí, za nečekanou podporu nové paní ministryně.

Lucčino manželství vypadalo na rozpadnutí. S mužem se hádala kvůli penězům, Lukáškovi i naprostým hloupostem. Přesto se snad dalo napravit – pořád se měli rádi!
Necítila jsem právo plést se do jejich života, ale pomoct jsem chtěla. Jak?! Promluvit jim do duše?
Když už měl Harold mého dumání dost, zavrčel nevrle: „Proč na to jdeš pořád po mudlovsku? Tyhle psychologický kecy… Jsi snad čarodějka, ne? Ovlivňovací kouzlo není obtížné. Použij ho a uvidíš, jak se budou milovat!“
„Ale to je přece úplně nesprávné,“ bránila jsem se. „Neetické, proti pravidlům utajování... A navíc, lásku nemůžeš vyvolat uměle.“
„Že ne?“
Zamyslela jsem se.

Lucka upřímně nesnášela svou šéfovou – soudružku do morku kostí. Měla jsem to pochybné potěšení ji potkat a uznávala jsem, že je opravdu jedovatá jako běhnice. Nenáviděl ji kdekdo, ovšem kreativita Lucčiných nadávek byla mimořádná:
„Rozporcuju ji na malinkaté čtverečky a vyskládám z nich rudou hvězdu na Letné… Namelu ji nadrobno a udělám z ní konzervy pro soudruhy na Kubě… Splácám ji do kuličky a skutálím z Petřína až k Leninovi do mauzolea…“
Jelikož jsem vytušila, že si soudružka svou obecnou neoblibu vlastně hýčká, ušklíbla jsem se: „Zkus se na ni sladce usmát. Vsadím se, že to ji zabije docela spolehlivě.“

„Vezmeme tě na výlet na Moravu,“ navrhla Lucka. „Je tam hrad, jeskyně, dlouhatánská křížová cesta a…“
„Uši, uši!“ jásal Lukášek.
„Jaké uši?“ divila jsem se.
„Lád je papám,“ chlubil se.
Lucka spokojeně přikyvovala, já se vyděsila. Až do tohoto okamžiku jsem se domnívala, že už jsem se v české společnosti docela zorientovala. A oni pojídají uši.
„Prasečí?“ zkoumala jsem opatrně.
„Néé, uši Mongoláků. Mongoláků jako dalebáků, víš?“
„Místní pochoutka,“ doplnila Lucka. „Určitě ti budou chutnat.“
Lidské, oni jedí lidské uši!!! Uvažovala jsem o okamžitém přerušení styků.
Naštěstí mi to Lucka vysvětlila.
Jaká lahoda. Štramberské uši se jen rozplývaly na jazyku.

Jaro jiskřilo smíchem, vonělo sluncem, zvonilo nadějí. Tou ve společnosti i tou v mé duši.

Vybudujeme socialismus s lidskou tváří.
Vybuduji si konečně pevný vztah.
Nedovolíme nikomu, aby se vměšoval do našich věcí.
Nedovolím nikomu, aby to pokazil.

Obavy opatrníků se zaháněly mávnutím ruky.

Vážně si myslíte, že se za nás vedení postaví? - Určitě, Dubčekovi věřím.
Vážně si myslíš, že tě miluje? - Určitě, vím to.
Co když nás Rusáci nenechají být? - No a? Tak si svou svobodu vybojujeme!
Co když se jim doma nebude Harold zamlouvat? - No a? Zvládnu ho obhájit před celým světem.

Naděje i jaro se zdály nekonečné.

Drahá Pomono,

udělala jsem nejspíš náramnou pitomost. Nevím, jak to napsat… prostě mistr Harold se stal jen Haroldem. Určitě chápeš, co tím chci říct. Myslela jsem, že to dokážu udržet na nezávazné úrovni. Hmm… A nemám nejmenší ponětí, jak to vnímá on.
Jak bych tě tady potřebovala. Ty vždy dokážeš neomylně vytušit, co kdo cítí. Ty jediná jsi poznala, že miluji Albuse, a také jsi to byla ty, kdo mi řekl, že u něho nikdy, opravdu NIKDY, nemám šanci. I proto jsem z Bradavic na čas odjela. A teď jsem zase v průšvihu.
Řekni, proč takové věci dělám?

Tvá Minerva

Když se Elen konečně zbavila mravenců, přilítla ke mně jako fúrie.
„Ta… ta… tvoje švadlenka!“
U Salazara, co teď? Improvizuj, Minervo, improvizuj!
„Co ta s tím má společného?“
Tak honem, co mám vymyslet?
Pak jsem si uvědomila, čím se Elen před chvílí cpala.
„Nejedla jste náhodou kaviár?“
Nechápavě kývla.
Chytla jsem ji za ruku.
„Patrně jste se ho dotkla. A pak šatů. To nevíte, že se tento typ korálků s kaviárem nesnese? Je třeba je držet striktně oddělené. Jinak dojde k interakci. Stačí se dotknout jednoho a už se to nekontrolovaně šíří…“
Merline, takovou pitomost mi ani ona neuvěří.
Uvěřila!

Lucka mě pozvala na nedělní oběd.
„Dneska jsem uvařila něco extra zdravého,“ křenila se.
Zaskočila mě. Bohužel jsem totiž v televizi zahlédla pár reklam hlásajících hlubokou pravdu – Jezte zeleninu, je zdravá! Škoda, že od války, kdy mi dušená mrkev lezla i ušima, mám k zelenině poněkud averzi. Lukášek měl nejspíš na zdravou stravu podobný názor. Šklebili jsme se oba.

Jenže vůně linoucí se z kuchyně zas tak zdravě nevypadala.
„Tramtadá,“ hlásila Lucka. „Tradiční česká kuchyně. Kachna se zelím a houskovým knedlíkem.“
Pozdvihla jsem obočí.
„Neboj,“ smála se. „Kamarádka z venkova, která kachny chová, mě ujistila, že tahle byla zaručeně zdravá.“