Minerva

Plešatý tlouštík, kterého jsme potkali v hostinci U křivého kotlíku, byl sice odpudivé individuum, ale ukázal se být velmi silným kouzelníkem. Bohužel. Mudly nenáviděl víc než všichni čistokrevní britští kouzelníci dohromady.
Kouzlit dokázal i v silné opilosti, jen sebeovládání měl v těch okamžicích menší.
„Zabiju je, všechny je vyhladím…“ blábolil.
„Jak?“ zeptala jsem se opatrně.
„Pošlu na ně děsnou chorobu. Kouzelníci jsou na to odolný, ale voni vychcípaj. Sem ji vynalez.“
Máchl hůlkou.
„KOrona PRopukne!“
Na poslední chvíli se mi povedlo seslat zpomalující kouzlo. Odhaduji, že opozdí účinek o nějakých dvaapadesát let. To už si s tím mudlové určitě poradí.

Lukášek se mi pověsil na krk.
„Teto Minelvo, nevodjížděj!!!“
„Musím, mí studenti už na mě čekají.“
A v kouzelnické Británii se začínají dít podivnosti.
„Můžu ti jít zamávat k vlaku?“ loudil.
„Nemůžeš, odjíždím hodně brzy ráno.“
Nemůžeš, přenášedlo ti ukázat nesmím. Zmizím z Prahy už za pár hodin.
Lukášek bulel, Lucka popotahovala a i mně se svíralo hrdlo. Poslední společné minuty bolely.
„Pošlu ti nějaký pěkný dárek,“ slibovala jsem kloučkovi, který se ke mně pevně tisknul. „A určitě zase někdy přijedu.“

Ten slib jsem nesplnila. Ani pro čarodějku nebyla v příštích letech návštěva Československa zrovna snadná.
Bylo 20. srpna 1968.

Dřív se chodilo pro drby na tržiště, dnes do hospod. Nenápadně jsem poslouchala dvě postarší kouzelnice u sousedního stolu.
„Slyšela jste, že Harold nemůže?“
„Co jako? Přijít sem?“
„Ale houby, něco jinýho, však víte… Byl prej u léčitele a ten mu řek, že je to úplně beznadějný.“
„Vopravdu? Jakože už nikdy???“
„Jak jsem koupila, tak prodávám.“
„A takovej to byl štramák.“
Ozvalo se uchechtnutí.
„Ještě je, ale…“
Zamnula jsem si ruce. Brzy to budou vědět všichni.

Moje kouzlo impotence bylo účinné a naprosto neodhalitelné. Podle propočtů bude spolehlivě fungovat nejméně čtyřicet let.
Jestlipak bude Harold v devadesáti ještě pořád štramák?

Zuřila jsem. Kvůli sobě, těm přede mnou i těm, které mohly přijít po mně. Musím to Haroldovi zatrhnout!!!
Probírala jsem spektrum kouzel, kterými bych mohla proměnit to, co nosí v kalhotách. Před očima se mi míhali tvorové jako žížala, kvákající žába, netopýr… Želatinové prokletí by taky nebylo marné, neodstranitelné bradavice??? Nebo… muži vždycky touží po velikosti, že? Mohlo by při patřičné délce dojít k omráčení vlastním penisem? A i kdyby ne, nosit v nohavici chobot, by určitě bylo poměrně nepříjemné.

Přestala jsem vymýšlet šílenosti. Myslel samozřejmě jen a jen na sebe, ale dal mi i spoustu radosti… Udělám něco elegantnějšího.

Plešatý tlouštík se jmenoval Ludvík. Měl celou řádku pochybných přítelíčků. Pokud jsem nebyla s Haroldem, který s nimi vycházel skvěle, vyhýbala jsem se jim jako vlkodlak stříbru. Proto jsem, když jsem na ně náhodou narazila U křivého kotlíku, tiše zaplula do sousední kóje. Nevšimli si mě.
„Jak Harold zvládá tu svoji křepeličku?“ hlaholil Ludvík.
Zadržela jsem dech.
„Dyť víš, pouští jí tu svou nevodolatelnou muziku a vona je pak povolná jak vovečka,“ chechtal se jeho kumpán.
Mé omámení prasklo jako skořápka ořechu. Pochopila jsem všechno.
Ten hajzl!
Tohle si s ním vyřídím!!
Zabiju ho!!!
Klid, Minervo, musíš na to chytře.

„Já ci plasátko,“ loudil Lukášek, který se nadchnul malými divočáčky v pražské ZOO.
„Prasátko nemůže bydlet doma, odbyla ho Lucka. „Je moc veliké a smrdí!“
„Todle nebylo veliké!“ Lukáškovi se po tvářičkách koulely slzičky. Nemohla jsem se na to dívat. Navíc měl narozeniny…
Největší problém byl sehnat sotva odstavené sele. Vykouzlit mu slušivé proužky a natrvalo zarazit jeho růst, už bylo snadné.
„Neboj, větší už nebude,“ ujistila jsem Lucku. „Je čistotné, hravé a inteligentní. Speciální odrůda miniprasátek ze Skotské vysočiny.“
„Bude se jmenovat Minelva,“ oznámil mi Lukášek důležitě a tancoval kolem s prasátkem v náruči.
No to je tedy radost!

„Zvládat přeměňování na brilantní úrovni, je jako umět tisíce řemesel. Oprýskanou omítku přeměníš v blankytný obklad se zlatými ornamenty, plechovou mísu ve vanu se lvíma nohama, trubky posbírané na smetišti ve zlaté kohoutky. Ztrouchnivělá podlaha se změní na zámecké parkety, pár prkének se stane historickým dubovým nábytkem. Křišťálový lustr jsem nepotřeboval kupovat, vykouzlil jsem ho z pivních lahví.“
Rozhlédla jsem se, Harold měl nepochybně pravdu, jeho dům to dokazoval… i když interiér byl poněkud okázalý. Přeměňování je skutečně zázračné, ale vkus nikomu nepřičaruje.

Přes všechnu nádheru, kterou jsem viděla kolem, byl Lucčin domov, s láskou budovaný vlastníma rukama, nekonečně útulnější.

Studovat s Haroldem pokročilé přeměňování a podílet se na jeho výzkumech bylo inspirující, večery strávené poslechem hudby mne opájely a noci… noci plnily závratí.
A přece bylo něco špatně.
Nadhodila jsem svůj problém Lucce, zatímco jsem se bavila tím, že jsem Lukáškovi kreslila neumělé obrázky (k mému údivu se mu líbily) a učila ho dětské říkanky.
„Mluvili jste spolu o dětech?“ zeptala se opatrně.
Vydechla jsem poznáním.
Já závistivě okukovala Lucčino rostoucí bříško a Harold nekompromisně prohlašoval: „Nejsem zvědavý na to, aby mi nějaké batole umatlanýma rukama špinilo kalhoty.“
Když viděla, jak se tvářím, kývla.
„A v tom to vězí.“

V poslední době se mi zdálo, že věci jsou jiné, než jak vypadají.

Socialismus s lidskou tváří byl podle mne pořád pouhý socialismus, jen tvářinku měl trochu líbivěji namalovanou. Asi jako nehezká dívka, která jde na novoroční ples. Občas si s ní i někdo zatančí, jenže každý bál jednou skončí.

Z domova přicházely zprávy, že pod povrchem poklidnosti to začíná vřít – vzduchem zněla nabubřelá čistokrevná hesla, Británii znovu začaly strašit bílé masky Smrtijedů… A ministerstvo se tvářilo, že kouzla jsou všemocná, a zametalo špínu pod koberec.

Zneklidňovalo mě to…

Ale pořád jsem měla nepříjemný pocit, že to nejdůležitější mi uniká.

„Jdu si nechat vyndat DANU!“ jásala Lucka.
Danu? Už jsem byla v češtině zkušenější, takže jsem se nenechala zaskočit. Myslí tím třísku? Klíště? Nějakého jiného cizopasníka… nebo, nedej Merlin, slepé střevo? Žlučník?
Otřásla jsem se. Vážně samé nepříjemnosti. Tak proč tolik radosti?
Lucka poletovala po pokoji jako zlatonka.
„Usmířili jsme se s Honzou. A dohodli se, že Lukáškovi pořídíme sestřičku.
Teď už jsem byla úplně mimo.
„Dana je cizopasník?“ odvážila jsem se zeptat.
Lucka smíchy málem upadla.
Když mi vysvětlila, jak funguje nitroděložní tělísko, zezelenala jsem. Někdy jsem opravdu ráda, že jsem čarodějka.
Ale budoucí miminko jsem Lucce trochu záviděla.