DMD č. 13 pro 13.4.2011 Téma: Vůně hořkých mandlí

A/N: Já vím, že už jsem sem psala a nebude bodík, ale tohle mě napadlo až o den později a chci se podělit (organizátorky snad potěší, že to opravdu je k tématu :-)).
„Už jsi to slyšela? Irenku povýšili!“ podělila se s Janou v kuchyňce kolegyně o drby. Kafe i přes cukr zhořklo na jazyku.
Irenka měla prsa trojky a miloučký úsměv. Jana ne. Minule přijali Tomáše, protože na tu pozici je potřeba chlap. Předtím vybrali Moniku...
Jana sice věděla, že je některým lidem trnem v oku, ale stále naivně doufala. Teď už ne. Nenáviděla... to, že tady plýtvá potenciálem, že o sobě začala pochybovat, že pomalu chřadne, až z ní zbude jen šedivý stín
„Výborné,“ pochutnával si dalšího dne šéf na domácích sušenkách, „mají takovou zajímavou vůni.“
„Mandle,“ usmála se Jana sladce.

Pršelo. Tělo leželo v bahně a nad ním se rozkládala šedá, typicky britská obloha. Trpitelsky si povzdechl a rozprostřel na dlažbu kapesník. Hedvábný. Poklekl na něj. Normálně by podobné prostocviky odmítl provozovat, ale vyšetřování vraždy prostě vyžaduje jisté… ústupky.
„Cítím hořké mandle,“ prohlásil vítězoslavně Hastings, který si kleknul rovnou na špinavou zem.
„Výborně, mon ami,“ pochválil ho Poirot, „skutečně pozřel cyankáli. Nicméně je zde jiná podivná skutečnost, která si žádá naší pozornosti.
„A to?“
„Můj milý,“ usmál se Poirot, „já cítím vanilku a jakousi dřevitou vůni s jemným podtónem růže. Proč myslíte, můj drahý, že tulák voní luxusním parfémem značky Guerlain?"

„Je dokonalá,“ zašepkal, keď jej podával luxusný flakón. „Pripravil som ju iba pre teba. Žiadna iná ju nebude mať.“
„Povedz mi o nej niečo,“ požiadala, prstom hladiac slová názvu: Illusion.
„Stopa jazmínu, horké mandle, orchidej a vanilka, ktorá vôňu zjemňuje a dotvára. Rafinovaná i vášnivá; uvedie ťa do tranzu,“ opisoval svoj najnovší výtvor.
Otvorila flakón. Čoskoro ju zahaľoval oblak parfému. Poddala sa svojim zmyslom. Cítila prenikavú vôňu horkých mandlí. Opantávala ju, preberala nad ňou moc. Bolo jej horúco, cítila závrať a dýchalo sa jej čoraz ťažšie.
Stál tam a pozoroval ju; ten záblesk poznania na jej tvári tesne pred koncom.

Když jí přivezli, již na tom nebyla vůbec dobře. Vysílením zesláblá a na její tváři bylo vidět, že se pomalu vzdává naděje i vůle žít a přežít.
Obi-Wan nemohl toto Anakinovi jen tak odpustit přestože kodex Jediů takové chování nedovoloval. Věděl, že za nějakou chvíli se s tím smíří, přijme to jako fakt, ale přesto mu to bude chvilku trvat.
Přecházel po místnosti tam a zase zpět. Čekal na zprávu od lékařských droidů jak na tom Padmé je. Když se otevřeli dveře objevil se droid a řekl: „Nepřežila, ztratila vůli žít.“ Polknul, v puse mu zůstala jen hořká chuť cyankál.

Poznámka: Na poslední chvíli, ale přece. BJB.
Fandom: Torchwood
Varování: nejspíš trochu smutné...a lehce to hapruje s událostmi v CHoE.
Vůně hořkých mandlí. Poválel za slova na jazyku a povzdechl si.
Byly stejně hořké jako jeho srdce od té doby, co Ianto zemřel.
Slza mu skanula po tváři, když si připomněl dotek Iantova těla při jejich posledním objetí.
Při posledním polibku.
Zaťal pěsti a udeřil rukou do stolu.
„Sakra!“ Neměl jsem ho nechat zemřít. „Neměl, zatraceně neměl!“
Když Myfanwy při jeho výkřiku poplašeně zakvílela, uvědomil si, že křičí úplně zbytečně.
Jeho vztek a slzy Ianta nikdy zpátky nevrátí. Už nikdy mu nikdo neuvaří tak zatraceně dobré kafe.
Ledaže by…
„Doktor,“ zašeptal a do srdce se mu pomalu vkrádala slastná úleva.

Fandom: Alternativní kavárna Torchwood
Poznámka: Preslash. Navazuje na všechny předchozí. :) A nedáme si pokoj a nedáme...
Nakonec tam proseděl několik hodin. Vdechoval sladkou vůni mandlových dortíků, které Ianto pečlivě skládal na tác, popíjel všemožné variace na kávu, vyprávěl, vtipkoval, důmyslně flirtoval… zkrátka byl okouzlující jako obvykle.
A Ianto… byl prostě Ianto. Zdvořile přátelský, mírně rozpačitý, ale hlavně velice fascinovaný.
Čas znatelně pokročil, hosté v kavárně se střídali, jen Jack zůstával. Až byl úplně poslední.
„Promiňte, pane, mrzí mě to, ale už budu muset jít. Víte, čeká na mě přítelkyně,“ vypravil ze sebe Ianto nervózně.
„Jak se jmenuje?“ zeptal se podezřívavě Jack.
„Lisa.“
Mandlové dortíčky najednou nevoněly tak sladce.
Jack si frustrovaně povzdechl. Tohle bude ještě zajímavé…

poznámka: Omlouvám se za případné nesrovnalosti, neměla jsem moc času na studium všech účinků nebo historických souvislostí. Snad tam nejsou moc velké kiksy. Kdyžtak se nechám ráda poučit.
------------------------------------------------------------------------
„Tohle?“
„Rtuť, pane, způsobuje bolesti a zvracení.“
„To by vyvolalo podezření. A tamto?“
„Cyankáli. Voní po mandlích, ale je hořké.“
„To by ani nepozřel. Potřebuji něco nenápadného.“
„Co třeba arsenik? Je bez chuti i bez zápachu.“
„Jak působí?“
„Klasicky: bolesti, třes…“
„A toto?“
„Jed ze všech nejzhoubnější. Jediná kapka by vyvraždila celý dvůr. Navíc není nutné jej pozřít. K aplikaci stačí jakýkoli tělesný otvor.“
„To se mi líbí. Jak se jmenuje?“
„Hebona. Nebezpečná a drahá…“
„Vypadám snad, že jsem z levného kraje?“ vyštěkl Claudius, hodil mastičkáři dva plné měšce a popadl lahvičku. Osud se konečně začal klonit na jeho stranu.

Hudba se linula ze všech koutů a zabraňovala mu utápět se v myšlenkách. Zčásti.
Jack byl za to vděčný. Poslední věc, po níž nyní toužil, bylo přemýšlet. Přemýšlet znamenalo vzpomínat. Vzpomínat znamenalo vybavit si Ianta…
Alkohol mu náhle podezřele zhořkl v hrdle a nebylo to jen kvůli jeho složení.
Barman před něj položil další skleničku. „Od pána tamhle,“ pokývnul a odešel.
Jack pohlédl na vysokého tmavovlasého muže. Bílé zuby se zablýskly v úsměvu. Jackovi připadal povědomý, ale nebyl schopen si vybavit, odkud ho zná.
Pokrčil rameny, zvedl nápoj a naznačil přípitek.
Poslední, co ucítil, než zemřel, byla vůně hořkých mandlí.

A/N: Opět jedno ze série BJB. A pokud takové místo znáte, chci ho poznat taky!
Že já si ráno ten deštník nevzala, prokleju Murphyho, páč to by nepadla ani kapka. Teď jich začíná být naopak až moc a za chvíli už si můžu realizovat tanec v dešti.
Zachránila mě kavárna v jedné zapadlé uličce. Maličká, útulná, s příjemnou obsluhou. Atmosféra mě pokouká k experimentům, proto zabodnu prst do lístku a odolám pokušení zašvidrat na místo dopadu (bože, čokoládové fondue pro dvanáct osob prosím ne!). Za chvíli si už hřeju ruce o hrnek s omamnou vůní mandlí, na jazyku cítím hořkou chuť čokolády a vím, že se sem budu vracet. Déšť může být někdy i fajn...

Fandom: Takové ty balící hry.
Poznámka: Mírně (spíše hodně) šílený fandom, ale nějak jsem neodolal. Tučně je to co "hráč" vybral.
Vidíš, jak brečí a její jindy tak hezké oříškově hnědé vlasy jsou celé zplihlé.
Obejmu ji. – Proplesknu ji.
Díváš se zblízka na její překvapený červenající se obličej.
„Co to děláš?“ rozpačitě zašeptá.
„Objímám tě, to nepoznáš?“ – „Už to bude dobré, jsem s tebou.“
Přitulí se k tobě a utře si uplakaná očka do tvého nového trička.
Odstrčím ji od sebe a vynadám jí. – Řeknu jí „Tvoje vlasy voní jako hořké mandle.“
„Mám tě ráda!“ řekne a sladce zatřepetá řasami.
„Taky tě miluju!“ – „Já tě mám taky rád, jako sestru!“
Sladce tě políbí.
Gratuluju, vyhrál jsi.
Chci hrát znova – Chci odejít