DMD č. 13 pro 13.4.2011 Téma: Vůně hořkých mandlí

Jeden z těch dnů, znáš je, budoucnost jak černá díra, od rána ti třeští hlava a navíc prší. Smutek přichází a zalízá pod kůži. Celej svět zešedne, jídlo ztratí veškerou chuť a spánek nepřichází. Začneš si zlehounka pohrávat s tou myšlenkou. Je lákavá. Přemýšlíš o otevřených oknech, o lécích, o žiletkách. Všechno je to jenom jako. Zatím.
A pak zalezeš do té cukrárny na rohu, dáš si horký kafe černý jako noc a marcipánovou růži. Trháš plátek po plátku, vdechuješ vůni mandlí, první kousky chutnají hořce, ale s každým dalším je svět barevnější. A je to zase v pořádku. Zatím.

Fandom: Trilogie o Nómech (Vlastně se vás na tuhle naprosto úžasnou Prattchetovku snažím nalákat :o) )
Věnováno Keneu, protože mi to dotáhla domů.
Ríšovi byly tři roky a k smrti zbožňoval svého dědečka. Když to maminka, dovolila, bral ho k sobě do obchodu, posadil si ho na koleno a vyprávěl úžasné příběhy o skřítcích.
„Žijí tady v obchodě. Zahlédl jsem jednoho v kožené bundičce, jak se v oddělení zahradních potřeb klaní sádrovým trpaslíkům,“ tvrdil a Ríšovi zářila očka.
„Ale mamince ani muk...“
Klouček se zahihňal.
Před Vánocemi nasypali skřítkům misku voňavých mandlí a nechali ji mezi regály. Ráno tam dědeček našel vzkaz.
Nebyly by příště spíš hrozinky? Mandle jsou hořké až k zblití.
Schoval ho do zásuvky. Ríšovi ho ukáže, až bude starší.

Poznámka: věnované památce mojí babičky a dědečka.
Mistr pohřešoval svůj mosazný moždíř. Prohledal celou laboratoř (uklízela tu snad Lisa bez mého svolení a asistence?), kuchyň (nepotřeboval jsem ho na nějaké jídlo?) i spižírnu (nedal ho sem někdo i s obsahem, který má zůstat v chladu?), ale bezvýsledně.
Pak ho napadlo podívat se i do Lisina pokoje. Pro jistotu.
Byl tam. Schovaný za závěsem na okně. Plný jakési hrudkovité kropenaté hmoty vonící hořce po mandlích.
„Co ses to snažila vyrobit?“
„Marcipán,“ pípla. „Pro vás. Četla jsem, že je to lék... na zachmuřenost...“
Opatrně ždibínek ochutnal. Bylo to zvláštně hořkosladké.
„Bože, Liso. Čti recepty pořádně. Mandle je potřeba oloupat.“

Opatrně vzal do ruky sklenici s tekutinou a zblízka se na ni podíval.
Pak prohlédl proti světlu její případné zakalení a sledoval, jestli má nějakou barvu.
Ostražitě přičichnul.
Z jedné z mnoha nenápadných kapsiček pracovního obleku vytáhl dílek Alchymistova testovacího papírku a velmi pomalu a obezřetně tam kousíček okraje ponořil. Nestalo se nic dramatického a nezměnila se ani barva.
Narovnal se a na okamžik se očima setkal s vyčkávavým pohledem starého Měřice.
Pak se rozhodl a sklenici naráz vypil.
„Mandlová limonáda,“ pronesl rozhodnutě a čekal, jestli při analýze přecejen něco neopomenul.
Při zkoušení ve škole vrahů jde opravdu o všechno.

Poznámka: Ne, tentokrát žádný jed. Téma se ukázalo býti natolik drsným, že raději sáhnu po něčem sladkém. Pokračování tohoto kousku: http://sosaci.net/node/18067
Otevřít sáček, který jí podával, bylo jako otevřít dveře do nebeské cukrárny. Hutné aroma prvotřídní belgické čokolády vytvářelo s vůní hořkých mandlí třaskavou směs, která mu - jak si v tom obchodě uvědomil - tolik připomínala její parfém...
'Anthea' polkla. Usmál se. Bylo moc hezké vidět ji takhle zrůžovělou.
"Já... nevím, co říct. To je od vás milé."
"Berte to jako zaslouženou odplatu. Nechat mi ten dort u sekretářky vůbec nebylo fér."
"Chutnal vám?"
"Byl fantastický."
"To jsem ráda, sire."
"Styďte se. Takhle mi narušovat dietu."
"Žádnou nepotřebujete," zasmála se a elegantně vykročila zpátky ke dveřím. Srdce jí přitom tlouklo jako zběsilé.

Poznámka: Jelikož netuším, jaké jsou historické znalosti čtenářů, musím podotknout, že kyanidové tablety byly běžnou praktikou vedoucí k sebevraždě. A kyanid draselný neboli cyankáli. :)
Nejprve necítil nic. Trvalo snad tři minuty, než se mu začalo hůř dýchat. Hluboké nádechy, mělké výdechy. Mžitky před očima. Potom se mu začalo chtít zvracet. Vzpomněl si na školení, kde se tento příznak rozebíral. Hlavně nepodlehnout. Dávivě se dusil. Hlavně nedat nic najevo.
Divoké bušení srdce. Malátnost. Potřeba omdlít. Ale ještě ne, ještě by ho mohli zachránit. To nemohl připustit.
Srdce najednou tlouklo pomaleji. Lehl si, aby nedal nic znát.
Nikdo mu neprohledal krabičku s krémem na pleť. Jestli ho někdo připraví o život, tak jedině on sám.
Hermann Göring se ve své cele smrti usmál. A vydechnul naposled.

Poznámka: Tak dlouho jsem mlátila hlavou o stůl, až nakonec něco vzniklo - BJB jako prase!
„Jak bylo ve škole?“ zeptala se matka. Otráveně jsem protočila oči. A zkusila zmizet.
„Povídej, máte úkoly?“ zastavila mě.
„No jo,“ zahučela jsem.
„Ukaž,“ poručila. Vytáhla jsem sešit a podala jí ho. Po přečtení zadání se na mě zářivě usmála.
„Co navrhuješ?“
„Cyankáli,“ zavrčela jsem.
„Voní po hořkých mandlích,“ připomněla a zavrtěla hlavou.
„Rulík?“
„Je zima!“
„Oleandr?“
„Neoriginální.“
„Inzulin?“
„Zadání říká: Jed má být v jídle.“
„Muchomůrka?“ navrhla jsem nadějně.
„Objekt nejí houby! Holka nešťastná, jak chceš z travičství odmaturovat?“ zeptala se.
„Nemohla bych přestoupit do střelecké třídy?“
„Jen přes mou mrtvolu!“
Že bych se těm jedům nakonec začala věnovat?

Blížily se oslavy Nového roku.
Dokonce i císař Palpatin, jindy odměřený, se těšil jako malé děcko.
Popravy odpůrců Impéria, ohňostroj, cukroví ..., spokojeně přemítal ve svém kabinetu.
Vychutnával atmosféru plnou očekávání.
Avšak náhle ucítil vůni hořkých mandlí.
Čeho?!
„Zrada, atentát!“ zaječel.
Vyběhl z pracovny, hlavou narazil do černého brnění.
Jediné neotřesitelné jistoty ve všeobecném hemžení.
„Mistře?“ zahučel zaskočený Darth Vader.
„Chtějí mne otrávit, kyanidem!“
„Prošetřím to.“
Poslal Palpatina do bezpečí, sám šel prozkoumat palác.
Zakrátko stál znovu před císařem.
„Kuchař připálil mandlové rohlíčky,“ sdělil lakonicky. „Lituji, atentát se nekoná.“
A sám se v tu chvíli divil, jak hluboké lítosti je schopen.

„Dobrá kost, co?“ ohlédl se za procházející dívkou. „Ta by stála za hřích. Musím se zeptat Betty, jestli o ní něco neví. Hej, posloucháš mě, Rayi?!?“
Neposlouchal… Vběhl do Cowleyho kanceláře. Bodie ho ihned následoval. Oba vyděšeně zírali na svého šéfa, který se nehýbal.
Ray přiskočil k oknu a otevřel ho dokořán, Bodie vytáčel číslo záchranky.
„Co tu střečkujete? To se ani nemůžu napít a na chvilku zavřít oči?“
„Ale… ta vůně…“
„Mysleli jsme, že jste se otrávil, pane.“
„No… tahle nová příchuť mé oblíbené whisky sice opravdu není tak dokonalá, jak reklamy slibovaly, ale jedovatá není… Mimochodem, dáte si?“

„Upekla jsem ti mandlový dort.“ „Ty jsi ta nejhodnější žena pod sluncem, Maryško. Nezasloužím si tě. Ale to kafe je dnes nějaké hořké. Je od Žida, nebo z konzumu?“ „Ale jdi ty, vždyť voní pěkně. Je od Žida. Vždycky kupuji jeho, je kvalitnější. Jen to tu trošku poklidím a dám si s tebou.“ „Omlouvám se, že jsem se včera tak unáhlil. Nikdy už na tebe nedám dopustit.“ „Ale jdi ty, to je přece dávno zapomenuto. Vávro? Vávro! Co je s tebou? Pane bože, on je mrtvý! To ten Žid, já to věděla, že si se mnou bude chtít vyřídit účty!“