Magický realismus

„Nechci být proslulý jako násilník,“ řekl si Patricio jednoho dne sebeupřímně, „ale jsem nezřízeně ctižádostivý a bez svých deseti minut slávy, ať nežeru, i pět skousnu, prostě nemohu žít!“
Vlastníma rukama postavil kostel, nic, ani zmínka.
„Chce to něco velkolepějšího,“ usoudil.
Moře do země mezi horami natahal, žádné vrty, poctivě s putnou na zádech.
Všem putna, koupají se, aniž poděkují.
Kdejakého diktátora a štváče obrátil, bez odezvy, dokud se neválčí, mír nikoho nezajímá.
„Věda, ty troubo,“ ťukl se do čela, zahloubal, lék na rakovinu objevil.
Ani kotěhůlskému občasníku nestál za zmínku.
Když umíral, vyhlížel pointu.
Ani té se mu nedostalo.

První ruka se chytila v drtiči na odpadky, táhnul, táhnul, ale nevytáhl. Nohy se mu krátily odmalička, s každým křížkem na krku o půl stopy, k padesátce pátý palec delší dolních končetin.
Neopatrně ztloustl, snad z podvědomé touhy rozšiřovat se, další brady spojily hlavu s trupem v jedinou hroudu. Aby nezmalomyslněl, chodil na safari dívat se na rozmanité tvary Boží architektury: závidě vysokým, taky chtěl pohladit; pravačku uhryzl krokodýl.
Zůstav vajíčkem s bičíkem, před ženami slepl, aby nenarušil rovnováhu. Pády bolely.
A bolelo tak nějak všechno, světe, mumlal bezzubě, polohluchý, už mi nemáš co vzít. Nelpěl, druhý břeh vyhlížel, optimista.

V té rakvi je muž.
Jak ho popsat? Práchnivost padesátiletá, ale ten prach voní, chutná, zázrak člověka, jak dýchá pokora?
Křik mučených světců, zatrpkne, nezatrpkne?
V Německu Bůh, v Čechách, v ne-srdci lidí není, umučilo ho Gestapo, SNB, KGB. Nedopřejeme ti kříž, táhni.
Táhl, za sebou břemeno, ke sv. Petru, možná Františku, a tam usedl.
Nepomucenum. Nepokořit. Nepotopit. Nenapomenout. Nezapomenout.
Pak ji nalezli, předaleko ve zlatě (v blátě?), tu rakev.
A teď padá. Padá, padá, dosedá měkce, na prachové peří, do pražské kotliny.
Spočine s povzdechem, úsměvem, duše odlétá, je volná.
Kardinál Josef Beran se vrací, snad nikdy neodešel sám.

„Bijte je, bledule!“ křičel jsem, albín, ve školce.
Chci být, bít i bát se s vámi, většino, druhé palce na rukách amputovány, třetí oko zašito, zášť přizpůsobena, vše marno.
Zkusil jsem bílé, černé, hliněné a skleněné, slabé i pětipalcové, stejně mi řekli, když na to přijde, víc škodíš než.
„Nejste nic,“ věděl jsem jim neodpovědět, „když pomíjíte energii, která ve mně dříme!“
Kdo si počká, ten se dočká, já pana Šedého.
„Bojuj,“ vystihl mě.
A je to terno: za lež chválí mě, nad trapasem se tetelí.
Jeho protivníci se ode mě distancují, ale vše marno: najat, hlásím se k nim.

Vrátil se do rodné vsi, bohatýrsky bohat, spořivý syn.
„Chceš-li se zapojit,“ poučil starší bratr, „musíš se dát buď k bodláčí, nebo k trní.“
„Jaký je rozdíl?“
„Bodláčí nesnáší trní a trní nesnáší bodláčí.“
„A když budu mezi nimi?“
„Tak tě budou nesnášet všichni.“
Zkusil nejdřív s trním. Maje hroší kůži, snášel jejich bodání a píchání, ale vylamovaly si na něm zuby; nepřirostl jim k srdci i vyhnali ho.
Bodláčí nadšeně přijalo, přitulilo se, drápky zachytilo, jenom tak šimrali, pořád s ním.
„Chci trochu soukromí,“ řekl.
„Kdo má tajemství, ponižuje celek,“ poučili.
Utekl, ale dodnes na sobě nějaký ten bodlák.

Potkal jsem ho na poušti, tučňáka.
„Není ti horko, bráško?“ „Je.“
„Nálada pod psa?“ „Nejsem dobře naložen.“
„Jak ses tu...?“ „Zabloudil jsem.“
„To je hned,“ pravil, „oblek se sem vůbec nehodí.“
„Od tebe to sedí! A zatoulal ses z větší dálky.“
„Všechny cesty vedou na poušť.“
„Zdržuješ mě, strašně pomalu se kolíbáš!“
„Nakonec se ti budu hodit. Jeden z nás to nedá. Druhý se nají.“
„Tísní mě představa,“ vyhrkl jsem, „že bych byl ten první!“
„Tak si představuj, že to budu já.“
Uklidňovalo to, skutečně.
„Měl jsi být psycholog, tučňáku.“
„Však jsem. Ale maso mám tuhý. Jak si mě naložíš?“

Justiční omyl řekne se, ale popraven nechtěl to nechat být.
Křivopřísežnictví přišlo od přátel, prý příliš nepřizpůsobivý.
„Na jásání jsi kašlal,“ přiznal domovní důvěrník, „kdybychom nenahlásili, sami podezřelí. Město to mělo odložit!“
Budova radnice pevně zakořeněna, jak pštros starostu někde v hlubokém podzemí.
„Já nic, já pošťák!“
Adresátem soudce, hrášek pod matracemi paragrafů, když nezalehne princezna, nehrbolatí.
„Toť litera.“
A kdo ji naškrábal?, kutal dál, dobere se dna?
„Lid si to přál!“ vlaje třtina, ač v podsvětí nefouká.
A kde jsou kořeny tvé, můj lide?
„Jdeš špatným směrem,“ volá za ním dolů sousední rakvář, „ve středu země tě to spálí!“

V týden starých botách připadal si jako hastroš.
Sotva vstoupil do obuvnictví, vyrostly mu rohy, jazyk se protáhl, druhý ocas vzadu, ťuká kopytem!
„Alou ven,“ vzkřikl švec, „jednonohým neprodáváme!“
Vylezl a vše zmizelo.
Jenže v knajpě jak přes kopírák!
„Naše pálenka spálí i pekelníky!“ vykropil ho dryákem výčepní.
„Čadit mi tu nebudeš, čerte!“ hnala koštětem Káča, trafikantka.
V pekárně zůstal svůj, rohlík nakoupil.
To před měsícem.
Špatná pověst rychlejší světla a nábalnější laviny.
Pekelnému zákazníkovi vstup zakázán, obrnily se obchody.
Marně vysvětloval; teď hladoví.
Cpe se knihami, mezi zuby drtí přísloví.
Kup, čeho nepotřebuješ, a brzo prodáš, bez čeho nelze.

Slepec (vyděšeně): Nevidím na krok, tma za mnou, tma přede mnou! Tma tmoucí všude kolem!
Slepcova žena: Protože jsi slepý.
Slepec (ulehčeně): Aha, já zapomněl.
Slepcova žena (nazlobeně): Jsi hrozně zapomětlivý, choti, budeme s tím muset něco dělat!
Slepec: Protože nic nevidím. Úplně jsem z toho zmalomyslněl!
Slepcova žena: Něco zkusím. (mumlá) Možná jen nikoho nenapadlo, že je to návod…
Slepec: Co to děláš?
Slepcova žena: Potírám ti oči hlínou, kterou jsem smíchala se svými slinami!
Slepec (nadšeně): Vidím! Vidím!
Slepcova žena: To jsem ráda.
Slepec (uznale): Ty jsi docela hezká baba, to mě překvapuje!
Slepcova žena: Že tě kopnu!

Farář řekne, že jeho dcera zbožná, spanilá, rozumu rozprostřeného, věna věru věhlasného, boku levého, dám jen tomu nejlepšímu!
Statní a lepí jak koně já a Simeon, vzájemně se upřednostňujeme, až kolárek zakokrhá:
„Budete se o ni bít, nebo!“
Nelze odmítnout, nejsme rouhači ani svatokrádežníci; však-li holka krev a voda, v kříži krapet pokřivená, trochu šizuňku i Pánbu přehlédne: bijeme se nedomrle.
„Pořádně a po hlavě!“ skanduje skanzen.
„Kdo prohraje,“ povstane z balvanu velebný pán, „dostane ji!“
Z taktiky harakiri kohoutí bitka na jednom smetišti.
Domlátiv, zvednu vítězně paži.
„Je tvá,“ zeširoka směje se ta liška podšitá, „první slovo platí, druhý...“