DMD č. 15. pro 15. 4. 2018. Téma: Na dně

Nikdy neměl v úmyslu ublížit. Býval lékař, vázán přísahou, pomáhal a křísil.
Ale Jakub teď kvůli němu plakal - plakal, a přesto tak tiše a ohleduplně, aby ani jedno ucho v domě nezaslechlo, co mu provádí.
Chtěl se ho zmocnit, ponížit ho, udělat se, potrestat ho, a místo toho ponížil sám sebe. Vzrušený a rozdychtěný z toho, že pokořil dítě! I jemu bývalo osmnáct, stejně jako Jakub si tehdy myslel, že může cokoliv a podlehne mu kdokoliv.
A on podlehl. Málem ublížil.
S první, možná druhou slzou dostal ránu elektrickým proudem. Spálil si prsty.
Utekl.
Potřeboval Helenu. Potřeboval být zase normální.

Novým držitelem světového rekordu ve volném potápění se stal klokan quokka. Pod vodou strávil téměř deset minut, a přestože chvíli setrval na mořském dně, na dně svých sil se zjevně ještě neocitl. Po celou dobu ponoru se totiž i přes fyzickou náročnost svého výkonu usmíval.
Populárním se stal nejen u slepic, které nyní neustále skandují jeho jméno, ale i u obyvatel moře, které během potápění potkal.
„Quokka nemyslel jen na sebe a na svůj rekord,“ uvedl kameraman, jenž klokanův ponor natáčel. „Ve své kapse přinesl sušenky pro kraby, hlubokomořským rybám pomohl rozsvítit lucerničky a – představte si – dokázal rozesmát i sasanky.“

Svítá. Nový den čpí spáleništěm a prožitým strachem. Oheň strávil sám sebe, zůstala zčernalá poušť a závěje popela, které vítr honí po pláních sem a tam.
Unavení vracejí se domů.
Otec jednou rukou tiskne k boku Jiříka, druhou objímá kolem ramen Jena. Vlasy mu zšedly popelem, tvář má strhanou vyčerpáním a přestálým strachem, ale oči plné úlevy.
Jeníkovi protíná tvář rudá spálenina. V očích mu zůstal odlesk plamenů, vzrušení z boje a vítězství, ale někde hluboko na dně také pokora.
Otec si se synem vymění pohledy: s nákloností a respektem.
Nany si najednou uvědomí, že Jeník je dospělý muž.
Svítá.

Stává se mi to pořád. V narvaném krámu. Ve frontě na příměstský autobus. Když mě zastaví revizor (a já zrovna nejvíc spěchám). Za mnou se vesele tvoří (nebo roste) fronta, lidi nadávají (Sakra, to je doba!), pronáší moudra (To ste měla mít připravený, slečno!) nebo mlčí, nebo tam třeba další svědci ani nejsou a jako debil si připadám zcela sólově, když se tak přehrabuju v batohu a odhazuju stranou knihu, druhou, třetí, flašku s vodou, svetr, papír od svačiny, ponožku (ponožku?!), nabíječku na telefon, a říkám si, sakra, proč peněženka v batohu musí vždycky zapadnout až úplně dočista na dno?

Vojenský tábor se topí v bahně. Ohníček nehřeje a čadí. Noha bolí. Martin přesto vytáhne z provlhlého mundúru pikolu a začne hrát. Přisedne Franz, pokyvuje se do rytmu, vedle něj si brouká pod vousy Josef. Další naslouchají.
Martin hraje. Hlavou mu běží, jak mu doma říkali, že řemeslo má zlaté dno. Ale on nedbal. Kdepak. Hrbit se celé dny někde u verpánku. Lákala ho vojenská sláva.
Ozve se zvuk polnice.
„Panebože, přísahám, jestli se z téhle šlamastyky dostanu zdráv, polepším se!“
Průvodkyně provádí skupinku návštěvníků: „Říká se, že pikola, kterou vidíte ve vitríně vpravo, údajně patřila jednomu z majitelů zámku...“

Harry si překvapivě užíval rozhovor se Severusem Snapem.
Z parku se přesunuli do příjemné vinárny. (Později se ukázalo, že ji Snape vlastní. Harrymu málem vypadly oči.)
Teprve, když se dopracovali na dno páté sklenky, stočil se rozhovor k případu.
Snape si pozorně vyslechl vše, co mu byl Harry ochotný sdělit, a pak se na něj vychytrale zadíval.
„Dobře, pane Pottere. Domníváte se, že se stanu obětí vraždy, protože se mnou Draco Malfoy mluvil před svým zmizením. Ale co když jsem já ten vrah?“
„Doufám, že ne. Pojmenoval jsem po vás mladšího syna. Bylo by mrzuté přejmenovávat ho po tolika letech.“

Dvacet let služby.
Čtrnáct za dvě manželky.
Šest, aby se domů nevracel s prázdnou.
Jeho tchán mu důvěřoval se všemi svými stády - vždyť se pod jeho péčí rozrůstala nebývalým způsobem.
Souhlasil, že mu nějaký skot dá.
Ty, které byly vnímané jako méněcenné - strakaté, flekaté, pruhované.
Zázrakem zdravé ovce i kozy začaly vrhat přesně taková mláďata.
Tchán se divil kolem celé hlavy.
Podmínky měnil častěji, než šaty, ale nebylo mu to nic platné.
Celé zdravé a silné stádo po nějaké době patřilo zeti.
Jistě za tím bylo Hospodinovo požehnání.
...nebo možná jenom lstivost, která do napajedla položila pruty s oloupanou kůrou.

John si jako každé ráno vařil čaj. Když ho poté naléval, spočinul mu zrak na uraženém rohu skříňky. Napadalo ho nejméně devět různých způsobů, jak se to mohlo stát.
Zamyslel se.
Z přemýšlení ho vytrhla až štiplavá horkost, když přelil hrnek a polil si ruku. Pomalu odložil nádobí a začal si ruku chladit pod tekoucí vodou.
Stejně to skoro necítil.
Všechno se od toho dne odehrávalo v mlze. Nic nemělo jasné obrysy.
Jediná nezpochybnitelná věc byla ta tupá bolest v hrudi.
Sesunul se na zem. Nebyl ani schopný se rozbrečet.
„Prosím. Nebuď mrtvý.“
Modlil se, aby jeho prosbu někdo vyslyšel.

Na hrázi rybníka stáli dva kluci a jeden druhému ukazoval do vody.
„Děda říkal, že tady za války do vody hodili bednu s cennostmi.“
V mžiku byli v plavkách a jeden za druhým skočili do vody. Dva metry od hráze šlapali vodu a střídavě se potápěli k bahnem zanesenému dnu. Dědovo vyprávění byla zřejmě jen báchorka, ale ten by koukal, kdyby se vrátili s pokladem. Rukama nahmátnul obdélníkový tvar. Víko truhly? V tom ho něco slizkého chytilo za nohu. V panice vykopnul a vyplaval k hladině.
„Našel jsem truhlu, ale něco tam plave. Jdu ven.“
„Srabe.“
Kamarád se už nevynořil.

Naše trojice udělala ještě pár nesmělých kroků kupředu,
aby se hned nato svezla jakýmsi temným tunelem dolů.
Zřejmě na samotné dno rozlehlé jeskyně.
,,Jak jsme, u všech všudy, spustili tu past?" povídá Eowyn.
,,Jo, co děláme tady na dně?" Přidal se s nářkem Ragul.
,,Přesněji řečeno v suterénu!" Promluvila konečně pekelná bytost,
dosud jen výhrůžně mlčící.
,,Suterénu čeho?" Podrbal se zamyšleně Timur na bradě.
,,Horního patra pekla! A teď už sklapněte, ta největší zábava
teprve přijde!"
Po těchto slovech temná bytost zmizela, zanechajíc po sobě hrobové ticho
a nepropustnou tmu, snad ještě hrozivější, než její pekelně dunivý,
záhrobím čpící hlas.