DMD č. 15. pro 15. 4. 2018. Téma: Na dně

Novým držitelem světového rekordu ve volném potápění se stal klokan quokka. Pod vodou strávil téměř deset minut, a přestože chvíli setrval na mořském dně, na dně svých sil se zjevně ještě neocitl. Po celou dobu ponoru se totiž i přes fyzickou náročnost svého výkonu usmíval.
Populárním se stal nejen u slepic, které nyní neustále skandují jeho jméno, ale i u obyvatel moře, které během potápění potkal.
„Quokka nemyslel jen na sebe a na svůj rekord,“ uvedl kameraman, jenž klokanův ponor natáčel. „Ve své kapse přinesl sušenky pro kraby, hlubokomořským rybám pomohl rozsvítit lucerničky a – představte si – dokázal rozesmát i sasanky.“

Stává se mi to pořád. V narvaném krámu. Ve frontě na příměstský autobus. Když mě zastaví revizor (a já zrovna nejvíc spěchám). Za mnou se vesele tvoří (nebo roste) fronta, lidi nadávají (Sakra, to je doba!), pronáší moudra (To ste měla mít připravený, slečno!) nebo mlčí, nebo tam třeba další svědci ani nejsou a jako debil si připadám zcela sólově, když se tak přehrabuju v batohu a odhazuju stranou knihu, druhou, třetí, flašku s vodou, svetr, papír od svačiny, ponožku (ponožku?!), nabíječku na telefon, a říkám si, sakra, proč peněženka v batohu musí vždycky zapadnout až úplně dočista na dno?

Harry si překvapivě užíval rozhovor se Severusem Snapem.
Z parku se přesunuli do příjemné vinárny. (Později se ukázalo, že ji Snape vlastní. Harrymu málem vypadly oči.)
Teprve, když se dopracovali na dno páté sklenky, stočil se rozhovor k případu.
Snape si pozorně vyslechl vše, co mu byl Harry ochotný sdělit, a pak se na něj vychytrale zadíval.
„Dobře, pane Pottere. Domníváte se, že se stanu obětí vraždy, protože se mnou Draco Malfoy mluvil před svým zmizením. Ale co když jsem já ten vrah?“
„Doufám, že ne. Pojmenoval jsem po vás mladšího syna. Bylo by mrzuté přejmenovávat ho po tolika letech.“

John si jako každé ráno vařil čaj. Když ho poté naléval, spočinul mu zrak na uraženém rohu skříňky. Napadalo ho nejméně devět různých způsobů, jak se to mohlo stát.
Zamyslel se.
Z přemýšlení ho vytrhla až štiplavá horkost, když přelil hrnek a polil si ruku. Pomalu odložil nádobí a začal si ruku chladit pod tekoucí vodou.
Stejně to skoro necítil.

Všechno se od toho dne odehrávalo v mlze. Nic nemělo jasné obrysy.
Jediná nezpochybnitelná věc byla ta tupá bolest v hrudi.

Sesunul se na zem. Nebyl ani schopný se rozbrečet.

„Prosím. Nebuď mrtvý.“

Modlil se, aby jeho prosbu někdo vyslyšel.

Naše trojice udělala ještě pár nesmělých kroků kupředu,
aby se hned nato svezla jakýmsi temným tunelem dolů.
Zřejmě na samotné dno rozlehlé jeskyně.

,,Jak jsme, u všech všudy, spustili tu past?" povídá Eowyn.
,,Jo, co děláme tady na dně?" Přidal se s nářkem Ragul.

,,Přesněji řečeno v suterénu!" Promluvila konečně pekelná bytost,
dosud jen výhrůžně mlčící.

,,Suterénu čeho?" Podrbal se zamyšleně Timur na bradě.

,,Horního patra pekla! A teď už sklapněte, ta největší zábava
teprve přijde!"

Po těchto slovech temná bytost zmizela, zanechajíc po sobě hrobové ticho
a nepropustnou tmu, snad ještě hrozivější, než její pekelně dunivý,
záhrobím čpící hlas.

Byl hrdina. Odvážil se na místa, na která se jiní jen báli pomyslet. Na dno světa a ještě hloub. Do devátého z devíti světů. Aby stanul před tou, která zarputile hledí k zemi.
"Královno, celý svět oplakává toho nejlepšího z nás."
"Celý?" zeptala se ledově. "Proč mi lžeš?"
"Bohové tě prosí..."
"Mlč, když mluvím já! Bohové jsou tak sobečtí. Myslí, že jejich bolest je bolest všech? Frigg není jediná, která vyplakala všechny slzy."
Zvedla hlavu. Poprvé za stovky let. Změnila se. Dospěla. Zkrásněla. Zošklivěla. Ale oči... ty bezedné modré oči měly pořád pohled dítěte, které kdysi ukradli z náruče matky.

“You need rest.”
Thorne was way too pale.
“I need to watch out. Cannot rest.”
“I’ll watch out for you, tonight.”
“Sure you will,” Thorne chuckled, then ran his hand through his hair..
“Wake me at 0300.”
“Will do.”
He didn’t sleep well, flinching all the time. Risa needed to stay awake, keep watching her surroundings. So she started to sketch. Window. Door. Clock.
It was three.
“It’s time,” she said quietly.
Thorne shot up and looked at the clock.
0300.
“Wake me at 0630.”
He slept more peacefully, didn’t even move.
I wonder how does he like his coffee?

Na půdu chodíš po schodech nahoru, ale pak už se jen prohrabáváš níž a níž. Pod spoustou krabic s oblečením, z kterého někdo vyrostl, ale dalo by se unosit, pod krabicemi s různými přístroji, které přestaly fungovat, ale šly by použít na díly, pod hromadou krabic s věcmi, které by někdo ještě mohl chtít, pod tím vším je další krabička.
V krabičce je spousta maličkostí. Obrázek od dětské lásky, prstýnek z pouťového štěstíčka, pohlednice ze všech stran světa, plyyšáček z jedněch Vánoc, kamínek ze školního výletu. Další a další střípky života.
Občas si dovolíš krabičku vyhrabat a oddat se vzpomínkám.

„Tvá... Kdo vlastně je?“
„Sestřenice z druhého kolene. Žena mého muže.“
„Je šílená vždy, nebo jen při rodinných obědech?“
Alexandr se ošije a místo odpovědi zchladí rozpaky vínem. „Je intenzivní, když jí na někom záleží,“ řekne nakonec a připadá si hloupě. Neočekával, že se bude muset zastávat právě Anety. Možná že měl.
„Je hezká.“ Zamyšlení. „Ale vzala jsem si tě, abych se schovala před řeckými tragédiemi. Nejlépe někam na temné dno rodinného krbu.“
Její papírový manžel se zasměje. „Tohle ti jako temné dno nepřipadá?“
„Asi ano,“ usměje se nakonec Nora a zakrouží opuštěnou lžící v polévce. „Ty knedlíčky jsou vynikající.“

Každý den přežíval s vidinou obrovského města plného jídla, teplých peřin, pevných bot a milujících rodičů.
Každý večer si o tom městě nechával vyprávět od malého kluka, který tam prý vyrůstal. V tom hlase bylo něco zvláštního, nepatřičného; on byl však zaslepený leskem schodišť ze zlata.
Při každém kroku jeskyní, každém tempu v mrznoucí vodě před sebou viděl cíl.
Každým metrem na laně se k němu blížil.
Když se nad ním objevily hlavy jejich pronásledovatelů, překvapilo jej, jak bylo nakonec jednoduché to lano - a s tím i svůj sen - přeříznout.
Na dně propasti si potom o městě nechal vyprávět.
Naposledy.

"No," the woman said icily. "You won't tell. And you're no use to me."
She gave her companions a quick succession of commands in Arabic, ignoring Thorne.
Five people got onto the jeep and they drove off, leaving him in the dust, defeated once again.
She was right.
He wasn't ready to put lives at risk - and talking wouldn't help his cause.
The dead end got deader.
In the evening, one of the hidden people, creeping back, flashed Thorne a quick, shy smile.
A ray of hope, a kick off towards the surface.
He offered them food and started asking.

Erik si ke dvěma velikostem flétny zobcové přibral ještě příčnou.
Ze začátku - poté, co se na ni naučil vyluzovat tóny a ne pazvuky - zněla dobře, snad i lépe než zobcová. Erik si nekonečně hrál s modulací, se čtvrttóny... Ale pak v nástroji ze dne na den začalo chrastit, cvrlikat, tón se záhadně lámal, dost netypicky a hlavně pokaždé jinak. Erik flétnu rozebral, vyčistil, a nic. Naprosto zoufalý ji donesl mistru Ayremu. Stál před ním jak oukropek, div se do kamenných dlaždic studem nepropadal.
Mistr nástrojem zaštěrchal. Klepl si otevřeným koncem o dlaň.
Z uzavřeného konce flétny se vykutálel seschlý hrášek.

Svět se pomalu řítí do prdele. Nebo už tam možná je.
Nevím, jestli to ostatní trápí, tak jako mě. Koneckonců nejsou tak přecitlivělí jako já.
Je možnost jak to vyřešit? Nemyslet na ten strach a prázdno co cítíš uvnitř?
Poddat se tomu?
Někdy si přeju prostě přestat existovat. Šlo by to i bez konečné smrti?
Už zase moc přemýšlím. To je můj problém. Kdyby mi bylo všechno jedno, tak nejsem tak na dně.
Možná to nakonec nemusí být tak složité. Možná že nakonec potřebuju jen jednu věc.
Někoho vedle sebe. Někoho kdo by mě přivedl zpátky k životu.
Kdo ví?

Další pozdrav, úsměv, další podání ruky. Duha, víly a jednorožci. Všechno se mu to míchalo před očima. Barvy i tváře. Ucítil pevný dotek dlaně na bedrech.
"Jsi v pořádku?" zeptal se Phil diskrétně. Byli pozvaní do YouTube Space, mluvit o svých kanálech a projektech. Seznámit se s pár lidmi.

Jen za nimi zaklaply dveře, Dan se málem sesunul na podlahu. Předstírat, že je v pořádku bylo vyčerpávající. Nechal Phila, aby ho dovedl do ložnice. To, když ho převlékal do pyžama a ukládal do postele, skoro nevnímal. Už mu bylo zase špatně od žaludku. Ještě, že na to nemusel být sám.

Remus Lupin o tom ránu nikdy nikomu neřekl
Bolest důvěrně znal, ta ho provázela pokaždé.
Ale tentokrát bylo něco jinak. Trvalo jen pár vteřin, než mu to došlo.
Krev. Pach krve, která nebyla jeho.
Roztřásl se ještě, než otevřel oči a spatřil to, čeho se vždycky nejvíce bál.
Krev za nehty.
Krev na podlaze.
Krev na rozdrásaném těle.
Okamžitě ho poznal.
Regulus.
Remus na něj byl příšerně naštvaný, samozřejmě, ale tohle by nikdy…
NIKDY!
Prudce se rozvzlykal.
Odvést se nechal bez protestů.

Sirius Black nikdy nevěřil, že ministerstvo obvinilo z vraždy jeho bratra skutečného viníka.
Remus mu nikdy nic neřekl.