DMD č. 22. pro 22. 4. 2018. Téma: Ticho po pěšině

"Já ti nevím, není to už trochu moc? Měli sme toho udělat pro tři a tohle už je aspoň pro celej oddíl."
"Jako bys ho neznal, přijde rozzlobenej a hladovej a budeme ještě rádi, že mu máme co dát. Posledně šel spát nenajedenej a zůstal otrávenej a otravnej ještě tejden."
"Máš recht. Přidej tam víc pepře."
"Na každej pád už tu měl dávno bejt. Slunce zapadlo už před dobrou hodinou a touhle dobou by už i on moh mít potíže."
"Myslíš vědmáky?"
"Je snad strigga nebo topivec? Ne, myslím takový, jako je on sám. Dyť víš."
"Vim... radši bych nevěděl."

"Bernarde, o čem to jednal ministr s premiérovým poradcem pro dopravu?"
"Bylo to důvěrné jednání, sire Humphreyi, nejsem si..."
"Jistě Bernarde, máte pravdu. Abych tedy zcela změnil téma, povězte mi, jaký spatřujete v britské dopravě největší problém, o němž by se nějací veřejní činitelé snad mohli domnívat, že vyžaduje řešení?"
"Tak namátkou monopol Britských drah v železniční dopravě."
"Díky, Bernarde! Myslím, že doporučím přátelům ve správní radě Drah jmenovat na to uvolněné místo někoho z premiérovy kanceláře..."
Později Jim Hacker posmutněle: "Já to nechápu, ještě nedávno premiér za mým plánem potlačení monopolu Britských drah stál, a teď ticho po pěšině..."

Bryčka skřípe a vrže, jak kola nadskakují ve výmolech. Kodrcají se domů a mlčí.
Márinka jí usnula v klíně, chlapci mlčí svorně vzdorně. I Jakub mlčí.
Jako kdyby se vůbec nic nestalo, jako kdyby se jen před pár hodinami její život nezměnil, jako kdyby se právě nestala jeho ženou, jako kdyby se Jeník neopil, jako kdyby ji přede všemi neponížil, jako kdyby se Jakub kvůli ní právě neporval s vlastním synem
před všemi českými usedlíky na západ od Omahy.
A nebo právě proto?
Kodrcají se domů, bryčka skřípe a vrže a na černočerné pláně se tiše snáší příliš čistý sníh.

"Kluci, snídaně! Čeká tu na vás čerstvý chleba s medem a teplé mléko. Honem pojďte jíst!"
Dusot dětských nožiček.
"Klucí, přineste poštu, paní s letákama zrovna odchází."
Ticho.
"Klucí, našla jsem pinčesový pálky, chcete si zahrát? Ale žádnou obíhačku."
Dusot dětských nožiček.
"Klucí, dojděte mi do sklepa pro brambory k obědu."
Ticho.
"Klucí, dědeček vás chce vzít na ryby, honem se jděte připravit. Chlebníky jsou ve špajzu a teple se oblečte."
Dusot dětstkých nožiček.
"Klucí, před večeří umyjte nádobí."
Ticho.
"Klucí, pojďte nám přeci dát pusu na dobrou noc a pak honem spát, ať jste zítra čilí."
Dusot dětských nožiček.

Lesem se vinula pěšina a po ní kráčel muž v cestovním plášti s mečem přes rameno a pochodní v ruce. Měl dotěrný pocit, že ho něco sleduje, až se mu ježily chlupy na krku. Několikrát se otočil, ale světlo pochodně jen vrhalo stíny okolních stromu. Zaslechl šramot.
Dal se do běhu. Něco běželo souběžně s ním v mlází po levici. Vyběhl na mýtinu, pochodeň hodil na zem a tasil. Špička meče opisovala široký oblouk v očekávání protivníka. Tu se na něj zprava vrhl temný stín a tesáky se zbortily teplou krví.
Lesem se vinula pěšina a do ticha houkala sova.

Prázdnota dokumentu (papíru, monitoru, zatraceného písku, hlavy) zírá a děsí a obviňuje. Nebo možná ani to ne. Třeba jen bezvýznamně mlčí, protože to je to jediné, co zvládá. Prsty nedělají nic kromě odolávání nutkání zahodit tu ztrátu času; kliknout jinam, vzít do ruky něco jiného, vstát a odejít, protože co tady, tohle je mrtvé, pokud to vůbec někdy doopravdy žilo.
(Občas o tom pochybuješ.)
A je to jako rozervané boty, které nemůžou jít dál, jako ruka, která nedokáže pohnout zaseklou klikou a spousta dalších zbytečných neoriginálních přirovnání, která užíváš, aby ses nemusel představit vlastním jménem.
Autor, který nemá co říct.

They looked at each other across barrels of their guns.
"Now what?" she asked.
Outside the guards still argued.
"We both drop them. And talk," he offered.
"You start."
He looked into her cold eyes and then shrugged.
"I am looking for my father."
"He's not here."
"He must be somewhere. Couldn't just... vanish into thin air."
"It happens, in this land. Who do you think will find you, if I shoot you?"
She had a point.
"If you wanted to kill me, you would have done it already. Or turned me over to your buddies."
He had one too.

Carlův třetí let na přízemskou stanici se moc nepovedl. Odlet byl sice technicky zvládnutý, ale při přistání nedostal žádné instrukce, jestli může dosednout do pátého kvadrantu. Nakonec se vzhledem ke klesajícímu petroleji odvážil, ale to ticho ho děsilo.
Letěl zrovna na své narozeniny, manželka mu to dala jako dárek, poprvé sám pilotoval XT154.
Ze Země zněl jenom šum ve vysílačce, když se snažil kontaktovat NASA.
"Tááák - nádech, hlavně se nebát," opakoval si dokola, když šel nezvykle zhasnutými staničními chodbami směrem k velitelskému můstku.
"Překvapení!" ozvalo se za dunivého chrapotu nabíhajících motorů, po vstupu na můstek. Nakonec dostal i beztížný dort.

Česká hospoda s českými rodáky, s českým pivem a českou muzikou. Dudy vřeští, štěbence piští, famfrnoch jim přizvukuje.
Tak vyskoč křepce, osedlej hřebce,
jen ať tu chvíli...
Naleštěné holínky dupou v rytmu rejdováku. Jeník vtáhne Nany doprostřed kola, oči má divoké, lesknou se kořalkou.
Shoď skopce z kopce, pak zažeň ovce,
jen ať tu chvíli...
Během chvíle je Nany bez dechu, Jeník ji tiskne, točí se, točí, hospoda se změnila v rozmazanou šmouhu.
...ať tu chvíli nezmeškám!
Muzika dohrála, ale svět se točí dál, Nany hoří tváře, nemůže popadnout dech... a pak ucítí Jeníkovy rty na svých.
Hospoda náhle ztichne.

Patrik se s vypětím všech sil znovu vyškrábal na lesní cestu.
Na chvíli se zastavil, předklonil a vydýchával předchozí námahu.
Rooseveltův les měl moc rád, procházky zdejší přírodou byl úžasný relax.
Jen netušil, že zdejší půdu pozná až takhle zblízka a takhle natvrdo.
Že jí dá polibek s příchutí zrady.
,,Vzpoura! Parťáci mi ukradli kluka! A co teď? Co kujou?
Kam si to jako štrádujou? A co mám tak asi dělat já?"
Zhruba tohle mu letělo hlavou, když přemítal o své budoucnosti.
Jako i o budoucnosti Marka, Modrých a Červených, Světlíkova, celého Klna.
Les mu odpověď nedal.
Ticho po pěšině.