Captain America

Africká mise.
Bucky a Steve stojí uprostřed banánovníkové plantáže.
"Banány. Sežeru je všecky," prohlásí Bucky odhodlaně.

O osm banánů později

Bucky leží ve stínu banánovníku a kňourá.
“Možná ne najednou."
Steve se zasměje - a uhne slupce, mířící na jeho hlavu.
"Oi, Bucku, opatrně s tou municí!"
"Mám banánovou otravu."
Steve zamyšleně otáčí banánovou slupkou v ruce.
"Bucku? Víš, co se říká o banánech?"
“Že jsou zahnuté?”
“Že když jich člověk sní dost, změní to jeho chuť.”
Chvíle ticha.
Pak Bucky pochopí plný význam sdělení, což se projeví rozpustilým zábleskem zpod přivřených víček. I přes otravu banány bojovně vysune bradu.
“Kolik?”

Ostatní klusají třetí kolečko kolem základny a ty jsi v půlce prvního. Samozřejmě na tebe nepočkají - zpátky jdeš sám. Začne pršet. Když dorazíš, večeře dávno minula, o teplé vodě ve sprchách nemluvě.
“Že se na to nevykašleš, Rogersi,” utrousí jeden z vojáků.
“Kluci, tady Rogers bude první americká oběť války. Uštvaná už na cvičáku,” přisadí si další.
“Když on má tyhlety, ideály,” zahýká třetí.
Nic neříkáš a jdeš spát. Ideály samozřejmě máš, o tom není pochyb. Jinak bys tu nebyl. Ovšem hlad taky. Proto je nejlepší brzy usnout a brzy vstát - dřív než všichni ostatní.
A pak jim sežrat snídani.

“Tak to bysme měli,” prohlásil Steve a třel si natlučený loket.
“Docela řacha, co?” odpověděl Bucky.
“Skvělý, že se bavíš,” zabručel Steve. “Ještě že paní odvedle je nahluchlá.”
“Jak poleno. Jinak by volala policajty dávno.”
Chvíle ticha. Loket začínal bolet.
“Beztak za to můžeš ty,” řekl Steve mrzutě.
“Já?”
“Já snad? Mám padesát kilo. A skoro jsem se nehýbal! Kdežto ty -”
“A kdo mě povzbuzoval celou dobu?” vyjekl Bucky. “To bylo pořád přidej Bucky, víc, ještě… Tady se člověk nezavděčí!”
Steve se posadil na polámaná prkna, jež bývala postelí.
“To máš fuk,” řekl. “Jen nevím, na čem teď budeme spát.”

Chodba vede hluboko do tajného sklepení, ukrytého v samotném srdci hradu.
“Myslím, že jsme objevili další hnízdo Hydry,” řekne Kapitán.
“Já bych to tu vypálil,“ odpoví Bucky.
Vtom se ze vzdáleného konce ozve - nade vší pochybnost - lidské zaúpění! A znovu. A zas!
“Rukojmí! Nejdřív osvobodit, pak vypálit!” zavelí Kapitán. Ale Bucky už se dává do klusu, už už bere za masivní kovovou kliku.
Znovu zaúpění. A do toho řízne nesmlouvavý ženský hlas:
"Wer ist Muttis kleines Ferkelchen? Grunz so richtig, du Sau!"*
“Uink, uink! Chro chro!” zazní zpoza dveří poslušná odpověď.
Bucky ruku zase odtáhne.
“No, Kápo... až po tobě.”

“Hermann Göring tančí jako prase,” prohlásil Kapitán.
“A když to říkáš právě ty, to už musí bejt,” odpověděl Bucky.
Krčili se vedle sebe v mrazu a tmě na ochozu hradu Wewelsburg. Přímo pod nimi, v sále plném zářivých světel se odehrávala hostina špiček Třetí říše. Totenkopfy se zpěvy a tanci, jak to nazval Bucky.
“Jaký je plán?”
“Teď šlápl Frau Göring na palec,” řekl Kapitán. “Ta žena trpí, ale statečně tančí dál!”
“Ještě chvíli a začnu s ní soucítit. Jaký. Je. Plán?"
Kapitán vytáhl pistoli, odjistil ji a zamířil na rozložitou hruď říšského maršála.
“Zbavíme Frau Göring trápení,” pronesl klidně.

Když Steve zmizel a když poslední kapky jeho krve skončily v Hudsonu, vytratil se projekt Rebirth z Peggyina života. Z armády odešla, bezpečnostní prověrky vypršely, a radši nechtěla vědět, jaké nové šílené nápady zkoušejí v Kanadě.
Teprve jako velitelce SHIELDU se jí dostaly do rukou i ty informace, které jí předtím zatajili.
O projektu, kde se ani tak nemodlili za úspěch, jako počítali s neúspěchem.
Isaiah Bradley měl ve tváři stejné odhodlání jako Steve na fotce, kterou pořád ještě nosila u sebe.
Snad měl i někoho, kdo v poslední chvíli obrátil oči ke stropu, aby se nemusel dívat, jak umírá.

Po nějaké době všichni samozřejmě předpokládali, že nechal minulost za sebou.
Občas si to chtěl myslet taky. Občas podlehl, v jádru pořád beznadějnej snílek, pouštěl si starý filmy a představoval si, jak na ně mohli jít spolu.
Hodněkrát si představoval, co by jí řekl, kdyby se tehdy mohl vrátit. Vysnil si desítky scénářů, dojemné, vtipné, úplně obyčejné... a pak měl chuť sám sobě jednu vrazit, protože snil o něčem, co nemohl nikdy mít.

Ale když se stal zázrak a on našel způsob a po sedmdesáti letech se vrátil, nedokázal ze sebe vydat jediné slovo. Všechny jeho sny to stokrát předčilo.

S tím, že budou ostatní k Buckymu přistupovat s nedůvěrou, Steve počítal. Chápal, že ne každý tu má na bývalého seržanta Barnese vzpomínky takové intenzity, aby to dokázalo přehlušit ty nové. Čerstvější.
Natasha by mohla vyprávět. Po poslední rvačce hrála všemi barvami. Nakonec to ale byla ona, kdo si překvapivou empatií vyžádal seznam témat, do kterých by bylo lepší před Buckym nezabrušovat.
Kapitánovou hlavou proletěla celá sbírka výjevů - obsahovaly sníh a vlak, svištící vysoko nad údolím.
"Vlastně je pár slov, která před ním, prosím tě, neříkej."
"Nech mě hádat. Jsou v ruštině."
Chmurně kývl.
Některá témata by bylo lepší zakázat.