DMD č. 7. pro 7. 4. 2019. Téma: Některá témata by se měla zakázat

“Is she asleep?”
“I hope so.” Mouse's voice sounded almost gentle.
“I think she's pretending, just to hear what we say behind her back.”
Risa let out a little sigh, but didn't move. Thorne didn't need telepathy to see right through her.
“I'd rather talk about Kylo Ren's...” Wolf made a curious pause. "...betrayal."
Risa was resisting the urge to cover her ears and start singing.
“That dialogue with Vader -”
A sudden flash of light made the teacups glitter.
Risa appeared in a corridor two storeys lower. Did Wolf just try to use Star Wars spoilers against her?! The nerve...

Obřízka nebo křest.
Zákon nebo milost.
Skutky nebo víra.
Soupodstatný nebo svépodstatný.
Člověk nebo Bůh.
Duch vycházející z Otce nebo i ze Syna.
Bohorodice nebo Kristorodice.
Preexistence duší.
Jen božská nebo božská i lidská mysl v lidském těle.
Uctívání obrazů nebo jen jejich užívání.
Bohovrazi, rouhači, ďáblové - nebo jen jinak chápající "starší" bratři.
Jen chléb nebo i kalich.
Písmo nebo i církev a tradice.
Špatné datum nebo špatná událost.

Rozdělující otázky místo spojující lásky.
Diskuze podstatné pro lidské ego, ne pro Boží plán.

Jako těch na cestě do Emaus se i nás dnes Ježíš může ptát: "O čem to rozmlouváte?"

S mírnou úzkostí a zároveň zvědavým očekáváním pozoruju rostoucí napětí.
Konverzace dávno minula bod zdvořilostních frází, ale všichni zatím mluví slušně.
To už se přidal i strýc, bojovně cení zuby a prská až sem při vášnivé obhajobě svého názoru.
Další mu oponuje s poněkud šíleným leskem v oku.
Jinému členu rodiny nebezpečně pulzuje žíla na čele.
Hlasy už dávno nejsou klidné a překřikují se, ruce divoce gestikulují.
Nechápu, že se ještě slyší.
Vždy jsem byla spíš pozorovatel, než účastník diskuzí. Netřeba provokovat už tak dost výbušné téma.
Mezi přáteli a při rodinných sešlostech by se politika opravdu měla nechat stranou.

A tak jsme na konci prázdnin zase osaměli.
Děti si přijely pro děti, poděkovaly za hlídání, snědly oběd a odjely.
Zůstali jsme na verandě a dívali se na místo, kde nám zmizely z dohledu.
Ve stínu pod pergolou bylo příjemně. Houpačka pod námi povrzávala.
Hermiona pohladila moji ruku a pak do ní vložila tu svou. Byla teplá a pořád stejně drobná a jemná.
Na zahradě voněly růže. V horkém vzduchu bzučely včely.
„Možná bys jim některé příběhy vyprávět neměl,“ řekla káravě a zároveň tak láskyplně. To uměla jen ona. „Liam s Philipem si včera na hřbitově hráli na vykradače hrobek.“

Občas u jídla zazní témata, co by se měly zakázat.
-A už jste slyšeli o tom případu vykuchanýho člověka ...
-To nic není, to mě když trhali stoličky ...
-No pak přišla na řadu ještě placenta ...
-To já jednou šlápl do ...
Máte chuť je zabít?
Poradím vám kouzelnou formulku.
Zní: Pojďme se bavit o nečem jiném, třeba o pravěké karbonizaci.
Na to se pak už nedá nenavázat Jak tam ty plavuně a přesličky padaly do bažin, a pak se tlakem a působením teplot postupně měnily v uhlí.
Nevím čím to je, ale u nás doma formulka spolehlivě fungovala na zahánění zlých témat.

Moře bylo chladnější než čekali, a tak v něm nevydrželi dlouho a opět se s nejvyšší možnou mírou cudnosti vydrápali na palubu. Zima je však následovala a jak jí tak odvážně čelili horkou medovinou, napadl bělovlasého muže zdánlivě neškodný dotaz.
„Co kdybychom tu zapálili pořádnou hranici, snese to loď?“ zeptal se a Edvin už se chystal přikývnout, že v klidu, ale slečna Francouzka ho předběhla. Takřka hystericky jim vysvětlila, že o otevřených ohních nechce slyšet ani slovo, a ti dva lehce zaraženě souhlasili.
Ještě téhož večera přibyli na seznam zakázaných témat také Angličané, jež záhy následovaly zkušenosti s halucinogenními látkami.

V pěti letech: ,,Mamí, kde má naše sousedka kozy? Brácha říkal, že jsou fakt velký, já je chci vidět!",,Proboha, hlavně tohle neřekni před ní! To se neříká! A s bráchou si to vyřídím!"

V deseti letech: ,,Co to má znamenat, můžeš mi vysvětlit tady tu poznámku? Tys při hodině kreslení vydíral spolužácku, že jí půjčíš pastelky, jen když ti dá francouzáka? Odkud, proboha, víš, co je francouzák?!"

V patnácti letech:,,Tak co holky, pořád nic? Neříkej, že se ti žádná nelíbí? Puberta s tebou mává, určitě líbí, viď..."

Ve třiceti letech: ,,Miláčku, měli bychom spolu o sexu víc mluvit..."

Na ptačím mistrovství ve stolním tenise se začaly množit podivné útoky na některé hráče.

Před utkáním ve čtyřhře se kosí tenisté vrhli na své vrabčí soupeře a zkoušeli je znehybnit. Posléze argumentovali tím, že jim trenér přikázal, aby nic neriskovali.

Jeden ze sovích reprezentantů zase pronásledoval lelčího tenistu cestou do hotelu. Potřeboval si prý před zápasem pořádně odpočinout, ale nedařilo se mu usnout, neboť byl právě večer.

„Pravděpodobně šlo o pouhá nedorozumění,“ komentuje události rozhodčí, pták kivi. „Řešením by bylo pro jistotu zakázat všechny slovní hříčky.“

Ví, o čem mluví.
Před turnajem se ho totiž pokusili ubytovat v hotelové kuchyni.

“Vaše ctihodnosti, jménem obhajoby požaduji, aby deník oběti nebyl v procesu použit. Soudíme vraždu a s ohledem na to bych chtěl ušetřit soud popisovaných zvráceností.”
“Souhlasím," potvrdil soudce. "Otázka cizoložství není předmětem tohoto procesu.”
Žalobce zavrženým důkazem uhodil o stůl. Veřejnost, která se na obscéní detaily naopak těšila, vyjádřila svůj nesouhlas: “Bojí se, koho tam poznáme!”
“Absurdní! Je snad v této soudní síni někdo, s kým jste souložila, paní Pávová?"
Nadechla se. Obhájce rychle pochopil, že svou klientku nutí ke lži. Kdo sakra?
“Námitka, ctihodnosti!”
Všechny pohledy se obrátili na žalobce.
"Ano, pane?"
S úsměvem pokrčil rameny: “Nepřípustný výslech obžalované.”

Přestože ubytování svým pohodlím mohlo mást, hlídka přede dveřmi vyvedla každého z omylu. Armid však jejich přítomnost vítal. V prostředí, kde neměl jak zaměstnat zjitřenou mysl, ho jejich rozhovory rozptylovaly. Strážní o tom pochopitelně neměli ani potuchy, jinak by se některým tématům vyhnuli. Jako dnes.

„Hele, jak vlastně dva chlapi to …“ vrtalo hlavou naivnímu nováčkovi.
„Co jako?“ předstíral kolega nechápavost.
„Však víš, sex.“
„Jak to mám podle tebe vědět. Copak jsem na chlapy?!“ snažil se ho odradit od trapného tématu.
„Vím, že nejsi, ale možná si o tom slyšel, si ve službě dýl než já.“

Armid se málem udusil smíchem.

Zatím nejšílenější cesta byla směrem Đà Lạt. Náš mizerný odhad na to, jak rychle jedem a kde se bude dát zastavit a přespat nás dovedl na padesát kilometrů dlouhou cestu uprostřed ničeho v noci. A motorky si občas vyžádaj na chvíli "pauzu".

Na jedné z takových "pauz" jsme potkali dva fakt creepy chlápky. Nejdřív se mě snažili přesvědčit, ať jim prodám kamarádku, když zjistili, že takhle to nepujde, tak začli být docela agresivní a když jsme zkoušeli ujet, tak nás ještě přes dvacet kilometrů naháněli a přesvědčovali.

Kdybyste slyšeli ty vtipy pár dní poté ... Některé témata by se fakt měly zakázat.

Michelle vešla do síně spolu s Mary a Jane. Všem třem zdobil plášť prefektský odznak. Každá zamířila ke svému kolejnímu stolu.
Otevřely se dveře a vešla zástupkyně ředitelky, za ní cupitali vyděšení prváci ve vzorném dvojstupu.
Mich si pomyslela, že je to každý rok stejné, ale tentokrát tu byla v jiné roli. Bylo to pro ni o to dojemnější, že před pěti lety tu stála sama, malá a vystrašená. Teď tu má domov, přátele, všechno, po čem může toužit. Najednou nemohla uvěřit ve své štěstí.
Skoro se rozbrečela. Některá témata k přemýšlení by si měla zakázat, je pak příliš sentimentální.

„Maminko, maminko! Podívej, co jsem napsal.“
Chlapec přiběhl za maminkou do kuchyně, kde připravovala nedělní oběd.
„Copak to máš?“
„Povídku jsem napsal.“
„A není nějak krátká?“
„To je drabble, povídka o sto slovech. Na internetu je taková stránka, kam lidi posílají svoje drabble a každý den je tam nové téma. Celý duben to tam běží.“
„No to je pěkné. Ukaž to taky babičce, určitě bude ráda.“
Jiříček Pohl odcupital do obývacího pokoje, kde seděla babička Věra. Ta vše slyšela z kuchyně a ani nezvedla oči od pletení.
„Tyhle aféry každého jen otravují. Já bych všechny ty drabble a témata zakázala.“

S tím, že budou ostatní k Buckymu přistupovat s nedůvěrou, Steve počítal. Chápal, že ne každý tu má na bývalého seržanta Barnese vzpomínky takové intenzity, aby to dokázalo přehlušit ty nové. Čerstvější.
Natasha by mohla vyprávět. Po poslední rvačce hrála všemi barvami. Nakonec to ale byla ona, kdo si překvapivou empatií vyžádal seznam témat, do kterých by bylo lepší před Buckym nezabrušovat.
Kapitánovou hlavou proletěla celá sbírka výjevů - obsahovaly sníh a vlak, svištící vysoko nad údolím.
"Vlastně je pár slov, která před ním, prosím tě, neříkej."
"Nech mě hádat. Jsou v ruštině."
Chmurně kývl.
Některá témata by bylo lepší zakázat.

„Ty tranzistore, slyšel jsi někdy o elektrickém zkratu? Říkají, že je docela nebezpečný…“

„Bláznivá diodo! Na to, jak jsi stará, jsi nikdy neslyšela o tom, že o zkratech se zásadně nesmí mluvit!?“

„A to jako proč, co se mi může stát?“

„Jsi přeci aktivní součástka a pro svou funkci nutně potřebuješ aktivní dým. Ten v tobě drží tvoje pouzdro, které při zkratu praskne. Aktivní dým potom unikne a to bude tvůj konec!“

„To musí být nějaká pověra, ne?“

„Víš kolik svých bratrů jsem už viděl na stole tohoto šílence zemřít… Je jenom otázka času, kdy něco podobného potká i tebe!“