DMD č. 15 pro 15.4.2011 Téma: Stověžatý tatíček

Fandom: asi Bible (horko těžko ;))
Poznámka: Aneb kdo vlastně může za zmatení jazyků
Nervózní úsměv.
„Můj projekt je velice prostý.“
Znuděné výrazy.
„Chci dát našemu nádhernému městu něco, co ho už navždy učiní výjimečným.“
„Co by to mělo být?“
Mladík nasadil úsměv o něco sebevědomější.
„Mou hlavní ideou jsou věže. Mnoho věží,“ dodal pro jistotu.
„Kolik asi věží máte na mysli?“
„Přesně sto. Plus mínus.“
Znuděné výrazy se změnily ve výrazy skeptické. Na čele mu vyrazil pot.
„Tak osmdesát?“
Ticho.
„Padesát.“
…
„Dvacet pět!“
Zoufalství se prohlubovalo.
„Jednu velkou.“ Rukama opsal kruh.
Napětí povolilo.
„To se mi líbí,“ zaznělo.
Tentokrát neuspěl.
„Ale jednou – jednou postavím svou stovku věží!“ brblal Čech, když odcházel zpátky domů.

Kulaté, hranaté, beztvaré, spirálovité, kosočtvercovité, čtvercovité, obdélníkovité, trojúhelníkovité, s půdorysem ve tvaru kříže, obráceného kříže, pentagramu, obráceného pentagramu, trojcípé hvězdy, pěticípé hvězdy, banánu, šneka, pětiúhelníka, dvanáctiúhelníka, zadku Marilyn Monroe, pospojovaných céček a celé latinské abecedy (i s diakritikou), cyrilice, či arabských písmen. Stačí si jen vybrat.
Výšky v rozmezí dva až devět set metrů. Gravitace není překážkou. Zapojte svoji fantazii a navrhněte svoji vlastní budovu. Troufnete si na devět set metrů vysoký gigant, nebo si vymyslíte pouze dvacetimetrové minidílo? Kreslete, navrhujte, o cenu se nestarejte (poskytujeme speciálně výhodné půjčky).
Firma Stověžatý tatíček vám postaví věž, vížku či věžičku na míru!

Z časoprostorového okna vyplouvá loď s černými plachtami. Nespočet vesel zabírá jako jeden muž a plachetnice začíná brázdit Atlantský oceán. Na přídi se tyčí majestátní postava v plášti.
„V tomto světě budu konečně neomezený pán! Já, Sauron!“
Před zraky lorda se pomalu objevují obrysy města.
„Podrobím si celou tuto civiliza-“ plechová huba náhle sklapne.
„U všech prstenů! To je věží… Nejméně sto! Vládce, kterému patří, musí být ten nejmocnější! Otec všech věží!“
Sauron se prudce obrací ke svým otrokům.
„Zpátky do Mordoru! Okamžitě!“
Plachetnice se spěšně a kymácivě obrací a vyprovází ji popěvek ze vzdáleného přístavu.
New York… New York…

Městem zazněly smuteční písně. Přesto nikdo nesmutněl. Před chvílí zemřel král a tyran této říše. Jediní, kteří oplakávali jeho smrt, byli šlechtici, kteří si díky kruté vládě namastili kapsy.
Nastal den pohřbu. Smuteční průvod šel celým městem. Královo tělo položili do krypty osázené zlatem.
Dělníci měli napilno. Za trochu jídla museli dřít na králově hrobce. Tyran si před smrtí umanul, že na místě jeho posledního odpočinku bude stát nekropole přesně o sto věží. Aby si lid pamatoval, kdo byl otcem této země.
Dnes už nekropole nestojí. Během pár let lid „Stověžatého tatíčka“ rozebral a postavil nové domy, které stojí dodnes.

Kirkwall má mnoho věží, ale někteří lidé jsou zrozeni pro pobyt pod povrchem. Špína, smrad, krysy, otrokáři na každém rohu.
Já k těm lidem nepatřila.
Ostatní obyvatelé se za mnou otáčeli s obdivem v očích. Ale věděla jsem, že jakmile zajdu za roh, tak začnou mít řeči. Že prý spím s elfím otrokem. Že se bavím s renegátem. Že zabíjím mágy ve jménu Meredith, ale že krvavá čarodějka mi dělá společnost.
Že možná, přestože jsem Šampión, bych měla být s lúzou někde ukryta.
Kirkwall. Město bohatsví, město bídy. Čarodějové, templáři a jedna zmatená Hawke. V Hightownu jsou věže tak blízko.

„Tady skrývat naše stověžaté město Otoh Gunga. Já Vás tam vzít.“ Řekl Jar-Jar.
Obi-wan s Qui-gonem si nasadili dýchací přístroje a skočili do vody. Doplavali k bráně přijímacího sálu. Prošli membránou a dočkali se přívětivého uvítání. Strážní gungani na ně namířili kopí a odvedli je do trůnního sálu. Na trůně seděl vládce vodního lidu Rugor Nass. Když uviděl Jar-Jara, rozhněval se.
„Ty si myslet, že když tvůj tatíček George Binks vážený občan, ty sem přijít kdy chceš, i po tom, co být vykázaný?!“ Typicky zakýval hlavou, až mu lítaly sliny od pusy.
„Jednou mě doženeš k sebevraždě, jako svého otce!“

Kopce se rozestoupily. Z průchodu mezi nimi se vylévala mléčná záře, obestírala Erika úponky písní a on jí odpovídal. Šel blíž a blíž, krajina se za ním zavírala a z jasu před ním se vynořovala jedna štíhlá věžička za druhou. Teď viděl: ta záře tryská z nich a každičká kamenná ozdůbka zvučí vlastním tónem.
Je to snad... živé?
„Jsem,“ zazpíval hrad. „Jsem Otec písní hrající stovkou píšťal svých věží. A ty jsi Erik Píšťalka.“ Naklonil se k němu všemi věžičkami, otevřel bránu a zašeptal hlubokým zvonovým hlasem: „Kde se touláš? Jak dlouho má ještě čekat mé srdce složené z ptáků?“

Stovky, tisíce, možná milióny věží.
Některé stály dosud hrdě vztyčené,
jiné dávno přemohl čas.
Čas a války, které se světovládným Coruscantem přehnaly.
Impozantní ruiny halil nalzlátlý opar.
Objímal opuštěné trosky, na nichž hodovala nenasytná ústa věčnosti.
Kdysi se městem proháněly rychlé spídry i těžkopádné náklaďaky.
Nyní do vzdušných ulic vstoupilo usebrané ticho.
Stíny rozpadlých věží se prodlužovaly.
Nadcházel soumrak.
Kdysi ty věže bývaly pojmem.
Kde byly ruce, které je postavily?
Kde byli ti, kdo psali jejich historii?
Stateční Jediové a proradní Sithové.
Bojovníci i běžní občané.
Zůstaly jen stíny v podvečerním šeru.
Nekonečný šepot nesmrtelných duší.
A dávno zapomenuté příběhy.

Spokojeně přehlížel shromáždění. Lavice byly plné ježků, kaktů, kartáčů na vlasy se železnými hroty a tu a tam se opatrně zaleskl i morgenstern, který tu byl jistě na zapřenou. Byl čas začít. Pokynul a shromáždění se naježilo.
„Dopřej nám sluchu, Stove!“
Shromáždění nejasně zamumlalo.
„Ó, Stove, nenech nás vyhladit ni uhladit!
Ó, Stove, nedej uspěti zákeřnostem brusek a pilníků!“
Mumlání zesilovalo.
„Ó, Stove, nechej nás přijmouti posvátný špíz! Nechť je každá omáčka ta nejostřejší!“
Shromáždění se začínalo dostávat do varu a on cítil, že je čas přejít na finále.
„Neb ty jsi velký a jediný, Stov, ježatý tatíček nás všech!“

fandom: Aldorma
poznámka: využila jsem toho, jak popisuje Telmir Bilkis a Eillen a přidala jsem pohled pro změnu asi 150 let po Eillen. Tohle téma mi moc nesedlo, tak snad se to příště otočí.
Uplynulo něco přes rok od doby, kdy umřel král Velvrik Elat, poslední panovník tohoto příjmení. Celá země se nacházela ve válce. A ta nepřinášela dobro nikomu, ani chudým, ani šlechtě, neboť celé jejich postavení a bohatství bylo zničeno tím, čemu se říká ctižádostivost možných následníků trůnu.
První dědičkou byla Ester a její manžel Karl, ale ti padli za obět Jasonu Prescottovi prakticky měsíc poté, co byli korunováni.
Mark Stone se s Jeniffer usadili v Telmiru, stověžatém tatíčkovi Aldormského království. Bohužel válka nechala vyhasnout životy dalších možných dědiců a srovnala hodně věží se zemí. Marné je chtít zachovat krásu navěky věků.