DMD č. 11. pro 11. 4. 2012. Téma: Danajský dar

A/N: To v kurzívě je doslovná citace z knihy. A mmch, nikdy bych neřekla, že mi dá takovou práci psát jako pračlověk :))
****
Dal jí vlky. Hádala se.
Neměl. Nebo jen jednoho!
Pak by jeden vlk – pořád jeden vlk.
Hloupá!
Mnoho sluncí.
Mnoho ohňů.
Žabka – jeden vlk a jeden vlk pořád jeden vlk!
Tahal ji za vlasy.
Pořád jeden vlk!
Mnoho sněhů.
Kopčem lovec.
Takový sob!
Takové parohy!
Ohnivák.
Větší než Šedý vlk.
Žabka žena.
Nestará se.
Jeden vlk!
Kopčem – jeden vlk.
Dva vlci lepší.
Starat se!
Žabka počítá do tří.
Kopčem kousek, Žabka kousek.
Hodí jí kost.
‚Dva vlci,‘ přizná konečně Žabka.
Vezme jeho sobí kožešinu a žvýká ji.
Pak přinese bobule a šťovík.
Jeden vlk. Kopčem.
Jeden vlk. Žabka.
Dva vlci.

Celý život jsem toužil jen po moci.
Ta touha mě dovedla až k magii, která mi otevřela nový vesmír. Pojila moc s poznáním. Učenost a vědění s bojem. Měnila moje tělo i mysl. Dostala moje Já za hranici, která stírá čas, ničí emoce, mění chápání, maže rozdíly mezi láskou a nenávistí, dobrem a zlem.
To mi ale nestačilo. A když mi pak osud nabídl mocný dar, přijal jsem bez váhání.
A že cenou bylo ztratit lidskou podstatu?
Tak ať. Teď jsem Černokněžný král, pán Angmaru, první mezi nazgûly.
Teď jsem mocný.
Tak mocný, že mě nedokáže zabít žádný živý muž.

Poznámka: Navazuje na toto.
------------------------------------------------------------------------------
Byla hluboká noc. Po emocionálně vypjatém dnu většina osazenstva spala hlubokým spánkem. Včetně bdělých hlídek.
Ne tak ministra financí. Ukryla listy papíru hluboko ve výstřihu a odhodlaně vyrazila na cestu ztichlými chodbami paláce. Se zatajeným dechem sestupovala hlouběji do jeho útrob. Ve sklepení už dlouho nebyla. Nemusela sem, co se podařilo zažehnat hrozící státní bankrot.
Dorazila k mřížím a tichounce čtyřikrát zaklepala.
Vězeňkyně byla v mžiku na nohou a hltavě se vrhla po přinesených komentících.
Ministra se tiše vytratila. Až u schodů ji dohonil hlas Vzořina poděkování. Zarazilo ji to. Už dlouho neslyšela, že by jí někdo řekl: Díky, Danae.
------------------------------------------------------------------------------
Věnováno komu jinému než Danae...

Ten ostýchavý mladík ji zajímal. Vášnivě se do ní zamiloval a ona si užívala tepla jeho lásky.
Zjistila, že je samodruhá. Albert byl mladý a chtěl studovat. Nic mu neřekla a odjela.
Novorozeného synka položila před vrata kostela, ale napadlo ji, že by mu měla něco dát. Něco, co by se mu mohlo hodit. Něco, podle čeho by se třeba jednou poznali. Třeba levitační kámen.
Později slyšela o chlapci, který vynalezl létající kolo, jehož plán prý ukrýval v hlavolamu. Než se za ním rozjela, hoch zemřel za podivných okolností po pádu ze zvonice kostela, před jehož vraty ho kdysi odložila.

Pilát s povzdechem odešel z audienční síně.
Včera to byl ten od Kaifáše (jsem přece správce, ne řezník, abych jim každého, koho mi přivedou, poslal na porážku!), a teď tenhle!
Pořád jen „Vzpoura! Vzpoura!“ a „Vyžeňme Římany!“, a nakonec zvorali i jednoduchý únos mé manželky, pomyslel si. Tak s tou svou starou škatulí budu muset asi už vydržet nadosmrti.
Pilát se posadil na lehátko.
Kdo je má pořád krotit? Ten jejich „bůh žárlivý“ má stejně tvrdou palici jako oni.
A ani pořádně neumějí latinsky.
Začínal mít neodbytný pocit, že ta správa provincie Judeje byl od císaře tak trochu danajský dar.

Pozn.: v dějinách umění nejsem moc zdatná.
Pozn. 2: Nevím, jak je to s motorikou dětí, ale myslím, že děti zvedají ruce dřív, než chodí a až potom, co se začínají usmívat, nicméně se v dětech vyznám o mnoho méně než v dějinách umění, takže mne klidně opravte.
Dada. Dadada. Dítě žvatlalo v kočárku. Dadada. Dada. Neumělo ještě chodit, ale usmívalo se hodně a rádo. Dada. Sluníčko svítilo, nebe bylo modré, ptáčci cvrdlikali a dítě se usmívalo... nu, hodně a rádo. Dadada. Svět se na něj také smál prosvětlenou atmosférou dětství a nevinnosti. V buclatých prstících svíralo uslintaný dudlík. Dadada. Mladá maminka na lavičce houpala kočárkem a přivírala oči před světelnými paprsky, upravila si vlasy a posunula klobouk. Dada. Už se neusmívala tak hodně, ale o to raději.
Kolem šel elegantní pán, pozdravil paní zvednutým kloboukem. Dítě k němu vztáhlo ručku s dudlíkem. Dada. Salvador Dalí se usmál.

Věrný služebník Impéria.
Zapřisáhlý nepřítel rebelie.
Schopný úředník.
Skvělý voják.
Obratný diplomat.
Technický génius.
Vypočítával Palpatin přednosti Wilhuffa Tarkina.
„Co s ním?“ zaskřehotal bezradně. „Bude mít narozeniny.“
„Popravit,“ navrhl s temnou ironií Vader.
Nesdílel císařovu vášeň pro odměňování patolízalů.
Palpatinovi stačilo přimhouřit žluté oči.
„Povýšit?“ zamumlal Vader, náhle pokorný jako čerstvě zrozený králíček.
„Nemám volnou funkci,“ žlučovitě vyprskl císař.
Protože co židle, to vrostlý zadek, pomyslel si Vader.
Palpatin popadl kulaté těžítko.
Chtěl jím vztekle mrsknout po Vaderovi, když v tom, díky kouli v ruce, dostal skvělý nápad.
„Už vím, čím Tarkina odměním,“ rozzářil se. „Jmenuji ho guvernérem Hvězdy smrti!“

S nesmírným zadostiučiněním udělal tečku za poslední větou.
Usmál se. Nervozita brzy vymizí. Jen co naťuká pár průvodních slov a pošle jim výsledek své osmiměsíční práce.
Tak tady to máte. Otázkou třiadvacet si nejsem úplně jistý, ale jinak jsem si dal záležet! K.
Nadechl se; stiskl tlačítko.
Šest let ponižování a šikany. Pětadvacet chybně zpracovaných otázek z dějepisu je příliš malou náplastí na to všechno...
Toto se líbí uživateli Miki Šámal a další (9).
A pak přišlo to červnové ráno.
Zahnul za roh a zastavil se. Osm čerstvých propadlíků na konci ulice nevypadalo, že by ho bez boje pustili dál.
Poznámka: Podle skutečného příběhu z naší školy; starého asi dva roky. Snad je vidět Danajský dar v tom ukrytý... napsáno prakticky jen kvůli tomu, že by mě Tall zaškrtil, kdybych nic nenapsala; a já letos taky maturuju :)

Od jisté doby přestal používat kapesníky, protože smrkání u něj svým způsobem vyvolávalo frustrace. Alergie na kapesníky byla ojedinělá, u něj však fungovala stoprocentně. Ale pracím práškem to rozhodně nebylo. Babička používala kvalitní kouzelnický prášek.
Taky ho nebavilo rozuzlovávat zauzlované… Svůj poslední diář někam založil, papírky věčně ztrácel.
A pak babička přišla s tím „geniálním“ nápadem a darovala mu pamatováček. Neville ho stiskl v ruce a horečně přemýšlel. Kdyby jen tušil proč ten krám svítí?! Babička to myslela dobře, ale bude lepší když…
Kulatá věcička prolétla vzduchem a přistála na trávníku poblíž famfrpálového hřiště.
Toho dne se Zlatonka poprvé zamilovala.

Pozn.: Drabble je inspirováno prózou Egona Hostovského jménem Danajský dar. Velmi mírně s ní dokonce i souvisí. Ale jinak je to čistě moje fikce. :)
Varování: angst
-------------------------------------------------------------
Těšili, ti blázni se tam doopravdy těšili. Šílenci. Čekalo je bahno. Smrad. Špína. Smrt. Prý se nám všem uleví. Vyřešíme si problémy. Nevyřešíme.
Sedíme u stolu a čumíme na sebe. Matka ten velký dar války nepřežila. Otec ano. Bohužel. Evropa byla před válkou v rozkladu. Po válce je v rozkladu moje rodina. Bratr se snažil. Slyšíte? Snažil. Co na tom, když tu svou snahu před týdnem zabalil. Ještě, že si táta z války přivezl i pistoli. Sestřička pláče, chudinka malá. I tobě to válečné nadšení pomohlo? Jak se ti líbilo okusit dospělost od vojáků?
A jako Trójané přihlížíme vlastní zkáze...