Jane Austen: Pýcha a předsudek

Hospodyně Hillová sledovala Molly na oko přísným pohledem, ale v duchu se usmívala. Mladičká služebná věnovala mušelínovým šatům slečny Jane bezchybnou péči. Byly dobře vyvěšené a teď ležely rozprostřené na pracovním stole a mírně nahřátá žehlička se jich dotýkala jen tu a tam, aby delikátní látce neublížila.

V duchu se jí vybavilo mnohem náročnější šatstvo, které přinesla do Bennetova domu před čtvrt stoletím jiná mladičká nevěsta. Hospodyně byla tenkrát jen o málo starší než Molly a mnohokrát si popálila prsty, když žehlila nekonečné zástupy škrobených spodniček pod bohaté sukně. S melancholickým úsměvem se dotkla přichystaného závoje. Jak ten čas utekl. 

Na dvoře jindy rušného sídla zastavil kočár. Sestry Bennetovy opatrně vystoupily zmatené děsivým tichem. Ani slepice nekdákaly, ani spokojené chrochtání z chléva nebylo slyšet.
"Matko! Otče!" zvolala Jane.
"Mary! Kitty! Lýdio!"přidala se Elisabeth
NIC.
Žádná odpověď.

Kousek od zápraží na sluníčku ležel kocourek. Elisabeth k němu v obavách přistoupila.
"Žije," oznámila s úlevou sestře. Ani jedné ho však nemohla probudit.
Obezřetně vstoupily do domu. V jídelně našly spící rodiče a hospodyni, ale po sestrách ani památky.

V daleké budoucnosti.
"Veliteli, úkol splněn. Díky stroji času jsme z různých dob přivedli dvacet žen v reprodukčním věku."
"Výborně. Konečně obnovíme lidstvo."

Před hlavním vchodem do Pemberley kočár naštěstí zastavil.
Její milost Catherine de Bourgh nechala hnát koně tak, až se zdálo, že plánuje vtrhnout koňmo přímo do domu. Nečekajíc na ohlášení, neomylně vyrazila rovnou k soukromému křídlu panstva; tam div nesrazila pana Darcyho, který nám vyšel v ústrety – zjevně měl vypěstovaný šestý smysl, kterým dokázal vycítit, že se jej její milost uráčila navštívit.
„Vypadáš příšerně, Fitzwilliame,“ řekla namísto pozdravu. „Naštěstí já mám vždy dost duchapřítomnosti. Zde -“ ukázala na mě – „je můj osobní lékař. Nechovám Tvou ženu v lásce, jak víš, ale narození Tvého dědice prostě musím svěřit do těch nejlepších rukou.“

Caroline se rozesměje.
“Kdejaký divoch umí tančit! Jak skvostná to bylo replika, pane Darcy! A přivedla mě na báječnou myšlenku! Proč se neinspirovat zápisky sira Mackenzieho a dalších slavných cestovatelů a neprozkoumat místní primitivní kmen a jeho pitoreskní zvyky? Byl byste jistě skvělým výzkumníkem; stačí, abyste se tvářil jako nápadník některé z místních divošek, a komunita vás přijme za vlastního! Pak budete moci třeba celý měsíc zblízka sledovat jejich podivné rituály a nakonec je shrnete ve skvěle prodávané knize Mezi merytonskými divochy.
Které z místních děvčat by se nejlépe hodilo za výzkumný objekt? Sladká Jane? Nebo snad Elizabeth, krasavice kmene?”

"Ve své pracovně. V klidu."
"Na takové věci by se slušný člověk vůbec neměl ptát. Ne ženy v mém postavení. Tři dcery vdané a vy se mě takhle ptáte!"

"Nejraději na zahradě s dětmi, to mi zní krásně."
"Stále hrdě špinící stíny Pemberley. Hm. Musím se přeptat svého drahého manžela, jaký máme rozpočet na knihovnu."
"Budoucnost je v rukou božích."
"Já nevím. Jane? Lízinko?"*
"Já nevím. Jane? Lízinko?"

*Ochotně pod některou střechou.
**Další stěhování, další účty.

"Snad možná ve vlastní škole šermu?"
"Ve větším tichu, doufejme. Nebo na cestách."
"Ve škoue! Kouikwát se vyspíme?"
"Ťá ťá ťá ťá. Ďáp!"
"ŤUUUU!"

„Co myslíš, že bude za pět let, Charlotte?“ zeptala se Elizabeth, pohodlně opřená o kmen starého dubu. „Budeme ještě doma?“
„Kdepak. Ty budeš vévodkyně, já hraběnka a budeme mít nechutně peněz, kočárů a manžely okouzlené naší duchaplností!“
Elizabeth vyprskla smíchy a Charlotte se přidala.

Tajně si ovšem dovolila zasnít – hrabě to určitě nebude, ani nechutně bohatý, ale kdyby se tak našel milý mladík s bystrým vtipem a dobrým srdcem, s kterým by si rozuměla! Jak by byla šťastná! Se vším by se poprali, jen mít jeden druhého! Lásku a respekt…

O padesát mil jižněji se právě chrochtavě rozesmál Pan Collins.

Susan protočila oči v sloup.
"Co se děje? Tvůj potěr se baví...," poznamenala těžce nedobová San a vrátila se ke skice na špatně maskovaném tabletu.
"Jo, ale musím to poslouchat."
"Musíš? Nemusíš! Jenom umřít musíš," dloubla si Miss Gwendylon. Zaposlouchala se znovu a uchechtla se.
"Nebudu kecat, nejvíc mi to připomíná tetu Kateřinu."
"Bohajeho, to by byl crossover... Nicméně, abych ti upřímně odpověděla, má drahá, musím to poslouchat. Protože bez ohledu na to, jak ochotně se děti zabavily s Mary a Mary zabavila s dětmi, Marek od ní ty průpovídky pochytí. A bude opakovat. Opakovaně! A já mu chci rozumět."

Dobře znal pečlivě vykroužené linky pravidel, po nichž se očekávalo, že se bude pohybovat. Přesto příležitostně využíval výhod svého postavení; stavění chladných zdí k jeho údivu vyvolávalo v lidech jakousi podivnou představu důstojné arogance. Povrchní rozhovory ho unavovaly, hlučné davy v něm vyvolávaly tíseň, kterou zakrýval nadřazenou maskou, a marně hledal příčinu toho, že zřejmě všichni kromě něj považovali představu jakýchsi bujarých tanečních strkanic za vynikající zábavu.
A když mu ještě Bingley začal dělat dohazovačku, pohár jeho trpělivosti přetekl: Proč by se měl zajímat o nějakou ženskou, kterou ani nezná?! A hůř: proč se ten mizera Bingley zase musel trefit?

Je z nich snad nejhorší.

Je prostořeká. Na každou větu má ostrou odpověď a vyčítat umí jen prostým pohledem. Trvá na své morálce a neváhá dát najevo i vlastnímu rodiči, že překročil hranici.
Snad je nejchytřejší, rozhodně není nejkrásnější. A nic si z toho nedělá! Neláme si hlavu, co s ní bude. Šikovná je dost, ale nijak moc své schopnosti nepěstuje, nepřepíná, neprodává.
Zná ze světa dost a zpropadeně dobře vidí do lidí. Nedokáže předstírat, lhát, zapírat, ani pro dobrou pohnutku. Upřímnost je u ní rychlejší, než myšlenka.
Jediné Jane si snad nekriticky váží.

Jediná z nich za něco stojí.

Nejnovější návštěva nebyla zrovna nejvřeleji vítána a konverzace poněkud drhla. Rychle sklouzla k mrzutému výčtu nespokojeností.

"A pak to neustálé hlídání financí..."
"Jeho příjmy vás nestačí zajistit?"
"Jeho výdaje se neslučují se způsobem života, který jsem si představovala!" odfrkla si Lydia "Prozřela jsem už, nepotřebuji být městská panička, ale on nezná míru!"
"Ach tak. S tím se těžko něco pořídí," hostitelka pocítila pro Lydii neobvyklý soucit.
"Nemohl by s ním váš muž promluvit?"
"Pochybuji, že by to zabralo," prohlédla Susan do zahrady, kde pánové cvičně zkřížili šavle.
"Možná by ale jiný člen naší domácnosti mohl zkusit panu Wickhamovi domluvit."
"ŤUUU!?"