DMD č. 29 pro 29.4.2011 Téma: Skrz naskrz

Fandom: originální
Poznámka: BJB nejstrašnějšího řádu. Prakticky vzato pokračování tohohle: http://www.portia.estranky.cz/clanky/prapodivne-pribehy/road-movie.html
Necítil se dobře. VŮBEC se necítil dobře...
Ošklivé probuzení. Znáte to - ruce se klepou, ve spáncích dloube a žaludek se svíjí jako sjetý leguán ... Jenže, na rovinu, on to vlastně nebyl úplně přesně TENHLE pocit. Tohle bylo horší.
Opatrně zašátral, nahmátl jemné saténové polstrování a měděný štítek se značkou rakvárny - což ho částečně uklidnilo, nicméně...
Ach ano.
Měl něco v puse.
Něco kulatého. Papírovitého.
Instinktivně to prokousl skrz naskrz, což identifikaci značně usnadnilo.
"Jzefngxkeczrgc!" zahuhlal šokovaně.
"Promiň," rozchechtal se John, "nemohli jsme odolat."
"Poslední stokerovský vtípek," zamručel s maniakálním úsměvem Vlad, "slibujeme."
"Česnek," zasípal Amadeo. "To jste ale FAKT přehnali!"

Fandom: originální
Bum!
Pavlínka sebou plácla na zem a rozplakala se. Právě se učila chodit a moc jí to nešlo. Robotická chůva se zabrala do diskuze se samočinným vysavačem na téma mazacích olejů a neuhlídala ji.
Pavlínka svou ublíženost vykřičela do širého světa.
„Loby, poťem, Loby, poť!“ volala na svou robochůvu Pavlínka, když jí byly dva roky. Dalo by se polemizovat s tím, nakolik jasné příkazy to byly.
Chůva neposlechla. Ćínskej šmejd. Co chcete.
Pohrozili jí sešrotováním a upgradovali slovník.
Čtyřletá Pavlínka se učila říkanky.
„Stlllč plllst sklllz kllk!“
Chůva poslechla.
Její software prostě neobsahoval zákony robotiky.
Prask!
„Tati, počebujeme novýho Lobyho!“

fandom: Princezna Mononoke
Obrovská bílá vlčice očichala ruku spícího mladíka. Tiše zasténal a pokusil se otočit na druhý bok, ale byl příliš slabý, než aby se to podařilo.
Bylo to nedávno, co toho vetřelce její holčička přinesla. Moro byla příliš moudrá, než aby nepoznala, o co tu jde. I když dcerka zatím nemá jasno. Kdyby se věci měly jinak, už by si tihle dva zařídili pěknou noru a těšili se na výchovu klubka roztomilých štěňátek. Jenže...
Toho chlapce zevnitř sžíralo totéž, co Moro. Zcela jasně cítila pach železa a nenávisti z ruky, kterou měl ovázanou návlekem. Pohlcovalo je to oba.
Moro smutně zafuněla.

Pořád lilo jako z konve.
Noe seděl ve své kajutě. Snažil se využít ojedinělou chvíli klidu, než se objeví další problémy. Už tak jich bylo dost – jídlo i krmivo docházelo a hladová zvířata se snažila navzájem požírat.
Vstoupili jeho synové.
„Otče, vlk se právě pokusil zakousnout jednu ovci,“ stěžoval si Šém. „Tvrdil, že si nemohl pomoci. Měl prý hlad jako vlk.“
„A pávům prší do výběhu,“ přidal se Jefet. „Páv má tak mokré peří, že nemůže roztáhnout ocas. Jeho žena už mu začala koukat po papoušcích.“
Noe si povzdechl. Ztrácel trpělivost. S celou potopou.
Vždyť už prší celých devětatřicet dnů!

Fandom: Moja aktuálna festivalová realita.
Milý denníček,
čo si ľudia predstavia, keď sa povie Soaré? Na veky vekúce si zapamätám dav ľudí. Sú od všelikadiaľ, sú skauti a prišli sa sem baviť.
Zatiaľ tu boli štyri kapely v škále od folku cez rokenrol až po metal. V živote som nezažila, že by publikum vítalo každú kapelu s jasotom, ako keby boli svetové hviezdy.
Zajtra ma čakajú sprievodné aktivity. Prihlásila som sa na Zumbu a chodenie po lane.
Tu sa volám Samara, mám na ruke ružový náramok a šatku na krku. Bolia ma nohy a som mokrá skrz naskrz.
Ale v živote mi nebolo tak dobre.

Fandom: pohádky
Čerstvě vysvobozená princezna se zapýřila a cudně sklopila oči. Princ, dosud pokrytý slizem gigantického lidožravého hlemýždě, který princeznu držel ve svém domku z jakýchsi temných plžích pohnutek, vykročil směrem k ní.
Princezna stydlivě předvedla pomněnkově modré oči pod nádhernými zlatavými řasami a lehce si olízla rudé rtíky.
Princovi stačil krok dva, když vtom se ozval příšerný zvuk trhání...
Princezna zděšeně vykulila oči. Princ vykřikl a zoufale zamával rukama v marném pokusu o znovunabytí rovnováhy.
Pod princovýma nohama se papírová zem roztrhla jako by..., no, jako by byla z papíru, a princ se propadl bůhví kam.
Princezna samou zlostí vztekle dupla.
Poznámka: Tuhle mikropovídku jsem napsala ještě předtím, než jsem narazila na toto.

Dívala se na něj. Rozšířené zorničky a při polknutí poskakující ohryzek – typické znaky vzrušení. Jde ti jen o jedno, pomyslela si Ria.

Sledoval Zoe a Emily. Z povzdálí. Potřebovaly soukromí, které jim jeho instinkty neuměly dát. Teď se smály a vrásky kolem očí potvrzovaly radost. Lightman odvrátil zrak.

Pozorovala svého muže. Vždycky se snažila nevidět, když jí lhal. Ale teď říkal pravdu – že odchází. K jiné. Doktorka Fosterová osaměla.

Díval se na ni. Něco mu vyprávěla. Její perfektně namalované rty se stáhly v projevu nevole, když zavtipkoval. Pohození ramenem při odpovědi naznačilo lež. Eli přivolal číšníka a požádal o účet.

Fandom: Lie to Me (Anatomie Lži)

Fandom: Historie a hlavně manga Historie
Poznámka: Eumenés z Kardie je jedna z mých nejoblíbenějších historických postav. Jediný nemakedonský diadoch a to původně nebyl ani voják (byl sekretář Filipa i Alexandra). No a manga o něm… Jedna z mých nejoblíbenějších.
V severní Thrákii bylo léto. Řekové lovili. Jejich města potřebovala přísun otroků.
Hieronymus z Kardie oněměl. Zíral na mrtvolu ženy. V ruce svírala zakrvácený meč. Usmívala se. Kvůli ní přišel o 13 mužů, dalších osm se nedožije rána.
Přesto necítil nenávist, jen nezměrný obdiv. Nikdy nepřišel na to, co dělala Skytská rodina v Thrákii.
Na obloze zaskřehotal pták.
„Podívej se na svojí matku!“ přikázal sotva tříletému chlapci usazenému na jeho rameni. Chlapec neposlechl, pohled směřoval někam, kam nikdo jiný neviděl.
„Tak se podívej!“ přikázal znovu.
„Doufám, že jsi zdědil její krev. Protože tě vychovám jako svého. Budeš skrz naskrz Řekem!“

Fandom: Vlaštovky a Amazonky
Poznámka: Věnuváno Lejdynce a všem ostatním, kteří ty knížky mají rádi.
Je hloupé, když křičíte a nikdo to neslyší.
Je hloupé, když vám tečou slzy a nikdo to nevidí.
Takže Titty neplakala.
První námořníci nikdy nebrečí.
Nikdy!
Ani když se jim třesou ruce.
Ani když jim někdo svírá hrdlo, ani když to bolí, ani když je to trhá na kusy…
Ani když nejvíc ze všeho touží obejmout maminku a zabořit obličej do její sukně.
Titty se zhluboka nadechla, vzpomněla si na Robinsona a Vinetoua.
Potom to udělala.
Bylo to snadné. Až příliš snadné.
Vosková figurka se ani nepohnula, když ji probodla špendlíkem skrz naskrz.
Mezitím v Jezerce pratetě ruplo v zádech.

Fandom: Čertova nevěsta – pohádka Zdeňka Trošky
Varování: Sentimentální
Poznámka: Princezna Štěpánka je zakletá ve zjevení a její milý Štěpán hraje s čerty o její svobodu. Kryšpínka je soška sv. Kryšpíny.
Poznámka 2: Asi to není nic moc, ale na psychologický rozbor Daniela von Draka jsem moc unavená, a tak jsem použila nápad z dnešní příbramské premiéry.
---
Můj milý Štěpánku,
každou noc se tu setkáváme. Čekám na tebe.
Buď opatrný, prosím.
Já vím, jaký jsi. Čestný, milý a nevinný, hodný na slabé a na sochy.
Myslíš, že nevím, kdo odnesl Kryšpínku do tepla?
Štěpánku, tys mne pojmenoval. Už jako malý kluk jsi věděl. Maminka mě chtěla provdat za rytíře a ty ses jím pro mne stal. Tančil jsi se mnou, jako já dřív jezdila s tebou na koni.
Já tě znám. Každý tvůj hnědý vlas, záblesk tvého úsměvu, vrásky u očí, protože se směješ rád. Pramen tvé odvahy, ten, který odvalí každý kámen…
Čerti prohráli už teď.