undefined

Fandom: originální
Bum!
Pavlínka sebou plácla na zem a rozplakala se. Právě se učila chodit a moc jí to nešlo. Robotická chůva se zabrala do diskuze se samočinným vysavačem na téma mazacích olejů a neuhlídala ji.
Pavlínka svou ublíženost vykřičela do širého světa.
„Loby, poťem, Loby, poť!“ volala na svou robochůvu Pavlínka, když jí byly dva roky. Dalo by se polemizovat s tím, nakolik jasné příkazy to byly.
Chůva neposlechla. Ćínskej šmejd. Co chcete.
Pohrozili jí sešrotováním a upgradovali slovník.
Čtyřletá Pavlínka se učila říkanky.
„Stlllč plllst sklllz kllk!“
Chůva poslechla.
Její software prostě neobsahoval zákony robotiky.
Prask!
„Tati, počebujeme novýho Lobyho!“

Fandom: originální multifandom
Krize literáta.
Spousta lidí píše úplný sračky.
Třeba takovej Murakami.
Norský dřevo tě moc nezahřeje.
Muž, který nedostojí představě o mužnosti.
Mezi chlapem a chlastem je jistá vazba.
Nemaje chlastu je muž degradován na německou krysu.
Po třetím pivu nepoužívej přechodníky.
Nepřecházej Argentinskou na červenou.
Nedá se to.
Nepřecházejíce? Nepřecházeje?
Židi nejedí vepřový.
Vědí, co dělají.
Dneska je Pesach, den přechodu.
Neboť jití jest Hospodinovo.
Proto by se všichni měli učit aramejsky.
Všechno se počítá.
Je pátek.
A dost.
Když je člověku třiatřicet, je těžký přejít cokoli.
Jdeš a padáš.
Pak tě na přechodu přejede auto, který řídí nějaký prase.

Kdybych měla říct jednu nejdůležitější věc, kterou jsem se během svého (příliš) dlouhého života naučila, bylo by to nejspíš toto:
Osud je mrcha.
Je těžký, zákeřný a bolí. Obzvláště když jste stejní jako já. Prokletí.
Častokrát jsem se již za dlouhých osamělých nocí sama sebe tázala, proč se mi něco takového přihodilo. Proč jen jsem za krátkou, tak zoufale krátkou chvíli dokonalého štěstí a blaženosti musela následně zaplatit tolika lety spalující bolesti?
Chce se mi křičet a prudce tlouct pěstmi okolo sebe. Jako už tisíckrát předtím, avšak i nyní zůstávám sedět, snažím se zahnat hořké slzy a prostě… jít dál.

Fandom: historie
Poznámka: Nedá mi to... nedá...
Všichni věděli, jaký nepřítel je čeká. Ale vědět ještě neznamená vědět. Nebáli se, neznali, co je strach. Porazili je jednou, porazili je podruhé. Dokonce i Nesmrtelní prchli před jejich zbraněmi.
Pevně se semkli. Věrní bojovníci tasili své meče. Někteří se v duchu loučili se svými ženami. Jiní směřovali svůj pohled ke králi a snažili se vyčíst cokoliv z jeho očí.
Leonidás bystře prohlížel situaci. Nepřítel se pomalu blížil z obou stran. Polkl o něco hlasitěji, ale jinak zůstával naprosto klidný.
Z čela nepřítele se ozval samotný Xerxés. „Odevzdejte zbraně.“
Leonidovi se po tváři rozlil vzdorovitý úsměv.
„Pojď si pro ně!“

Fandom: Originál
Poznámka: Jen takové rádoby poetické hraní se slovy...
Štěstí.
Je to jen dotyk motýlích křídel.
Záblesk padající hvězdy.
Úsměv na zachmuřené tváři.
Čtyřlístek v jetelovém poli.
Zlaté zrnko na poušti.
Nálada slunečného dne.
Muška jenom zlatá.
Růže mezi trním, duhový květ.
Je to dětský smích.
Blyštící se koňská podkova.
Kominíkův knoflík.
Vzdálený zpěv andělů.
Duha za deštivého dne.
Štěstí.
Pro někoho jsou štěstím peníze, pro druhého láska, pro dalšího spokojená rodina. Někdo je šťastný, když jsou šťastní ostatní.
Někteří hledali celý život a nenašli ho. Kolik měli zaplatit, aby se jim dostalo štěstí?
Jiní jako by se narodili pod šťastnou hvězdou. To měli opravdu jen štěstí… na štěstí?