Kolárek za volantem

„Jestli vás páter Kmoníček trochu nerozmazlil…“ zabručí biskup Nehněba.
Otec Stanislav, u něhož se tři roky zaučoval, rozhodně nevynikal nějakou mírností nebo laskavostí, na stará kolena – a jiná Jeroným nepoznal – se mu dramaticky zhoršila cukrovka a nálada. Své farníky víceméně nesnášel, zejména drze přibyvší, tedy děti a mladé. Nový kaplan byl rovněž podezřele zdravý a prolezlý satanem modernity, nicméně jeho pragmatická nabídka převzít dětské mše a stáhnout k sobě všechny hříchem čpící pokoncilní katolíky vedla k pragmatickému příměří.
Dneska na vyhýbavé soužití s farářem Kmoníčkem vzpomínal jako na požehnané dny.
„Potřeboval bych trochu proniknout do duší těch vykořeněných lidí,“ pípne.

„Připadám si jak tajný agent,“ sundavá Adéla kšiltovku a rozpouští drdol.
„Promiň za ta opatření, sestřičko,“ pomáhá jí z pánského pršipláště Jeroným, „do kostela tu nechodí, Boha se dovolávají jen v kletbách, ale přesně ví, kdo smí navštěvovat pana faráře. Ostatně i farizej musel za Pánem přijít pod rouškou tmy, aby se nedostal do řečí.“

„Cítím,“ upíjí čaj, „že se tu cítíš trochu osaměle.“
„Kdyby osaměle, zbytečně! Vpravdě služebník neužitečný…“
„Třeba by pomohlo je nějak víc poznat, i mimo kostel.“

„Jejdanečky, už je deset! Musíme hned zhasnout lampu…“
„Černá hodinka na nešpory?“
„Paní Klepáčová odnaproti kontroluje, zda chodím včas spát!“

„Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém,“ vzhlédl, „tam jsem já uprostřed nich.“ Byli tři, podle příslibu tedy čtyři.
V kostele pro osmdesát lidí.
V neděli.
Takhle jsem si to nepředstavoval, napadlo ho. Přes všechna temná očekávání.
Kaplanoval v okresním městě, kde v den Páně k padesáti věřícím na každé z obou mší. Jako čerstvě vysvěcený pln elánu a energie; upozornil na sebe. V zemi zapomenuvší na Boha poslali do Bohem zapomenutého kraje. Prolákliny na dně studny, temné komory v tunelu.
Nejsoutice vyrvány z kořenů, z původní zástavby zůstal kostel, z rodáků ti dva, kterým slouží mši.