Kolárek za volantem

„Kdyby bylo po mym,“ zavrčí mu za zády pan Šklíba, „tak kněze ožením a pošlu do rachoty! Líná verbež je to!“
„Já vás teď vezu domů,“ podotkne Jeroným.
„Vy jste jinej, to nepočítám! Ale nemůžete popřít, že církev může za všechno zlo na světě!“
„Váš názor nesdílím…“
„Neříkám, že jste sami. Ještě politici, nemakančenka a psi, štěkající psi!“
„Psi? Proč zrovna psi?“
„Protože mě serou! Hlavně ten sousedovic… Jo, sousedi, na ty jsem zapomněl!“
„A nebo lidi vůbec?“
„Vám to pálí, důstojníčku! To by byl ráj, svět bez lidí!“
„I bez vás?“
„No mimo mě! Kdo by ho potom užíval?!“

Když ho píchne hůlkou do ramene, vidí kostel v dražbě.
„Řiďte to pořádně!“ zavyje zezadu doktor Strach.
„Nemůžu jít k vám,“ šeptá z přední sedačky hlasitě paní Chromajzlová, „tak mě potichu poslouchejte!“
„Kušuj, babo!“ štěkně inženýr Starý.
„Vidíte to? Jsou to vlci! Tváří se jak beránci, ale za rohem zardousí! Jde jim jenom o mé peníze, šelmám!“
„Vždyť seš chudá jak kostelní myš,“ kousne kanec Necka.
Zastaví, vstane.
„Víte, já nesoudím! Mým úkolem je dovést vás domů, k vašim vlčatům nebo jehňátkům. Ale dokud budu řídit, bude se tady vlk a beránek pást spolu!“
Zírají na řidiče s otevřenými mordami.

„Ňákej Necka,“ přistoupí robustnější zrzek, „můžu se zeptat?“
Zůstali v autobuse sami, před sebou serpentiny do konečné zastávky.
„Jen si poslužte,“ vytáčí Jeroným volant.
„Všiml jsem si,“ zapotácí se a dechne do ucha, „že máte kolárek. To jste jako kněz?!“
Zatáčka na druhou stranu, kývne.
„Opravdový?“
„Čistokrevný, farář v Nejsouticích.“
„Takže panic!“
„Kolem a kolem,“ nechce nechat v nevědomosti, „nemusí být každý kněz panicem… Já ano.“
„A to jako,“ vrtá v Neckovi, „jako… nesouložíte?! Myslím jako vůbec, ani sám?“
„To snad…“
„Takže jo!“
„Takže ne,“ vzdychne.
„Takže periferní bicáček…“
„Prosím?“
„Jako zbytečný sval, tam dole myslím.“
„Inu, čůrám s ním.“

Pravačku má bolavou od všeho podepisování záruk, pojištění, připojištění, proškolení bezpečnostního, protipožárního, zdravotního i antistresového, ale je to tady. Autobusová primice.
„Vy jste tu nový!“ upozorňují všichni.
„A právě proto,“ usmívá se, „dnes zadarmo.“
„Zítra tu ale budete taky nový!“ soudí pan Sháněl.
„Tím si nás nekoupíte, linku jste chtěli zrušit, a to vám neodpustím!“ neslevuje ze svých zásad paní Horáková.
„Nejsem žádný senior,“ rozčiluje se inženýr Starý, „za jízdu si zaplatím a hotovo!“
„Vydejte mi prosím doklad,“ trvá si na svém doktor Strach, bývalý sklepmistr, „pořádek musí být! Přijde kontrolor a pokutu zaplatí kdo?“
Vyťuká jízdenku za 0,00 Kč.

„Tak na kolik to odhadujete?“ zeptá se Jeroným.
„Na rovinu,“ rozhlíží se pan Pelyněk, realitní makléř, „na bydlení to moc není. Zbytečně vysoké stropy, chladno, málo přirozeného světla, bambilión peněz za elektřinu a vytápění a to pochmurné vybavení, samej umučenej… To by se muselo komplet přestavět, tady by nezůstal kámen na kameni.“
„Stačil by kvádr nárožní,“ špitne kněz.
„A ještě vícenáklady na podmazání památkářů… Tak snad cena pozemku, zahrada okolo, ale ruku na srdce – kdo by chtěl bydlet u hřbitova? To je na tom církev tak špatně, že musí prodávat kostely?“
„Musím ručit za vůz…“
„Tu kraksnu venku?“
„Ne, autobus.“

„To je úplně mimo jakoukoli diskusi, to je dogma, tabu,“ drmolí Drda, zástupce místní pobočky dopravce, „my jsme strašně složitě pojištěný, té administrativy, to si ani neumíte představit!, pokud nebudete náš zaměstnanec, tak o tom nelze ani mluvit, co mluvit, ani myslet to nesmíme!“
„Abych to upřesnil…“ vstupuje do řeky Jeroným.
„To je,“ teče prudčeji Drda, „jako byste chtěl, aby panna otěhotněla, mrtvý ožil…“
Kněz se usměje.
„… nebo… nebo…“ hledá nevěřící, „dělal z té vaší panenky Marie poběhlici!“
„Jezdil bych pro vás zadarmo.“
Kravaťák strne.
„Tak to je jiná,“ praví váhavě, „jenom nevím, z čeho bychom vám pak strhávali obědy…“

„Napoprvý to nebylo vůbec špatný,“ drbe se na bradě Dobrý, „jen tu popelnici jste nemusel sejmout.“
„Půjdu to uklidit,“ zaboří Jeroným hlavu do volantu.
„Dejte pokoj, nikdo nás neviděl! Ani ten váš biskup, a před tím nahoře nás kryje střecha! Chcete radu zadarmiko?“
„Beru jako součást pokání,“ kníkne kněz.
„Kabina musí být absolutně nedobytná a vodhlučněná, znáte lidi! Na druhou stranu je fajn mít přehled vo dění za sebou, to nastavíte zrcadlo tady, a pro zahnání nudy můžete dát jedno sem.“
„Proč?“
„Mezi náma, velebníčku, vobčas přijde nějaká navostro, tak abyste věděl, haha, vo co kráčí, až se přijde zpovídat!“

„A to jako budete jezdit na tajňačku?“ ptá se Dobrý potem zbroceného Jeronýma, jako kdyby ten mohl vnímat cokoli jiného než ohromný volant v rukách a provoz tak hluboko pod sebou, „Jak se říká inkontinento? Pod skrytou identitou? Abyste jaksi… vočůral šéfa? Do tý zatáčky si víc nadjeďte, velebníčku, však nás vidí a vyhnou se!“
Natožpak odpovídat.
„Ne!“ vydechne.
„A to vám jako povolí, jo? To máte teda tolerantní bossy! Takovej vedlejšák, to bych si taky nechal líbit… Dotočte to pořádně, přehoďte si ruce! Vám jako šéfuje Pánbíček, nebo přímo papež?“
„Biskup!“
„Tak to je jiná, to už je šajba!“

„Školil jsem už různý týpky,“ řekne bodře Dobrý, „ale velebníčka jako fakt ne!“
„Budu se snažit,“ pípne Jeroným.
„Na snahu vám kálí ratlík,“ odbude instruktor, „tady jde o drzost a pevné nervy! Jako autobusák jste král silnic, nehledíte na lidi, na provoz, na auta, na nic, jen dvě věci jsou svatý – dojezdový čas a krávy železný na kolejích!“
Jeroným zbledne.
„Proto to jako nemůžou dělat ženský, že jo.“
„Proč?“
„A to vy byste měl vědět, padre!,“ luskne prsty hřmoťas, „přece ta kolektivní vina, ne? Jak utrhly jabko – od tý doby se jen cpou a řídit neumí! No není to tak?“

„Poznat do hloubky svou farnost je bohulibé,“ dí povzbudivě biskup, „ale proč se kvůli tomu stávat řidičem autobusu?!“
„Ruší u nás jednu spojovací linku,“ vysvětluje kněz, „nejsou lidi a za ty peníze nikdo řídit nechce… Jezdí se po ránu a večer po šichtě. Napadlo mě to zkusit.“
Mne bradu Nehněba.
Vrtí sebou Jeroným.
„Víte co,“ vstane představený, „zeptáme se nejlepšího přítele!“
Povstane a přivede Jeronýma před velké starožitné zrcadlo.
„Vidíte tam autobusáka?“
„Ne,“ sklopí hlavu oslovený.
„Výborně,“ usměje se biskup, „povolení dám! Cesty Páně jsou nevyzpytatelné a málokdy vedou tam, kde se sami vidíme… Já chtěl být v mládí fotbalistou!“