DMD č. 4. pro 4. 4. 2019. Téma: Kolektivní vina

Na počátku byl tón.
Z něj vzešla melodie.
Pak přišlo slovo a stvořilo svět.
Do světa jsme vstoupili, abychom ho milovali, abychom o něj pečovali.
Tvořili jsme dál.
Slovy, magií i rukama.
Čekali jsme na to, na co naše síly nestačily.
Vyhlíželi jsme bytosti, které jsme měli učit.
Ti, které jsme nejvíc chtěli chránit, se otočili proti nám.
Snad jsme příliš věřili, že i to zlé bude k dobrému.
Proto jsme nezakročili dost včas, dost tvrdě.
Teď nezbývá než přihlížet a truchlit.

"Neseme tedy všichni vinu za všechno utrpení?"
"Kromě trpaslíků. Za ty můžeš jen ty sám, Aulë drahý."

Tak klidně si tu vyšlapujou!“
„Trochu pokory!“
„Uteče pár desítek let a myslí si, že jsme zapomněli!“
„Vyroste z nich beztak stejnej šmejd.“
Nevšímej si jich, opakoval si.

Jednoho dne už nemohl.
Zíral na knihu, kterou mu spolužák vyrazil z rukou. V návalu adrenalinu ho popadl za košili.
„Kolikrát jsem tě já zmlátil?“ zeptal se ho.
„Co? Pusť mě!“
„Nikdy. Kolikrát jsem ti nadával? Odpověz!“
„Ty ne, ale...“
„Nikdy! Tak víš co? Je mi líto, co mí předci prováděli. Ale já u toho nebyl. Není fér vinit mě!“
Pustil ho a odešel.

Byl celý roztřesený. Ale zároveň se cítil... lehčeji.

Lord Inquisitor Quercus si prohlížel datapad. S každou další větou se mu krabatila tvář víc a víc.
Rozsáhlá infiltrace populace heretiky…
Manifestace nižších démonů…
Rostoucí stín ve warpu…
Arbitři a jednotky planetární obrany nejsou schopny udržet situaci pod kontrolou…
Nejbližší regiment Astra Militarum je týdny daleko, do té doby planeta propadne chaosu. Pokynul rukou a ze stínů se vynořil servitor.
„Zahajte exterminatus.“
Inquisitor sledoval planetu. Na jejím povrchu žilo asi dvacet miliard lidí. Kolik z nich propadlo chaosu? A kolik z nich bylo bez viny? Možná dvě třetiny. Císař ochraňuj jejich duše.
Sledoval planetu dlouho poté, co skončilo orbitální bombardování.

Když vstoupila spodní branou do města, přivítal ji již důvěrně známý, podivný pocit.
Domácí neskrývali, že utečenci jsou nevítaní a na obtíž.
Nevraživost a podezíravost k lidem, kteří vše ztratili, byla důsledkem, nikoli příčinou.
Malebné městečko mezi dvěma hrady bylo prosycené pocitem viny.
Ne za ten masakr - za ten mohl samozvaný král.
Ani za osobní hříchy, té byste se zbavili zpovědí.
Vlastně to dokázala pojmenovat jen proto, že to sama prožívala.
Vesničané, natahující ruce z bláta ulic, na tom byli lépe, než mrtvoly, rozkládající se v prachu rodné vsi.
Měšťané ve srovnání ani nezakusili těžkosti.
Všechny je dusila vina přeživších.

Vysoká tráva šustí pod nohama. Už vidím několik klisen s hříbaty. Respektivě několik chlupatých kuliček na krátkých nožičkách. Shetland pony není zrovna plemeno, na kterém by se dospělý člověk projel...

Došly jsme ke stádu. Postavila jsem kbelík plný kartáčů na zem a vytáhla si jeden rejžák. ,,Tak se do toto pustíme. No vy zas vypadáte," zasmála se Lucka. ,,Tady se někdo válel v remízku, co?" Ukázala na nejbližší klisnu, které z rozcuchané hřívy trčela větev.

Po chvíli hřebelcování jsem se ohlédla. ,,Hej! Mazejte od toho!" Kbelík byl převržený, kartáče vysypané v trávě a kolem postávalo pět poníků s nevinným výrazem.

"Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Amen."
Kostel byl prosycený vůní kadidla i zápachem potu. Naplněn vírou a důvěřou, ale i strachem a nevyřčenou vinou.
Počkala až lidé kolem ní začnou vstávat. Nechtěla být první. Hlavu nechávala skloněnou i když si šla pro hostii. Okolní páry nohou se pomalu sunuly stejným směrem. Připadala si jako ovce vedená na porážku. A přesto necouvla. Jeden za všechny a všichni za jednoho.
Ona! On! Já ne.
Až půjde domů, nepodívá se kolemjdoucím do tváře. Půjde tiše. Bude se modlit. Za ta těla, houpající se pod kopcem. A aby ona nebyla další.

Devět večer. Obyčejné pražské sídliště.
Vracím se domů a mám chuť tančit. Mohla bych, vážně. Stejně by si mě nikdo nevšiml. Všichni někam chvátají, hlavy skloněné.
Být co nejdřív doma z práce. Stihnout poslední nákup před zavřením obchodu. Vynést odpadky, koš začal smrdět. Vyvenčit psa.

Na obloze září hvězdy. Klidně, mírně, ony mají čas. Poprvé po dlouhé době přebijí i silné pouliční osvětlení.
Stojím a dívám se nahoru. Nikdo mě nevidí. A nikdo nevidí ty hvězdy.

Proč jsme si přestali všímat zázraků? přemítám tiše. Na čí hlavu ta vina padá?

Netuším. Asi jsme se jen všichni zapomněli dívat na nebe.

Doktor se zamračil. Vyhodil rozlomenou kriketovou pálku a koš vyplivnul klubko drátů.

Najednou se v řídící místnosti objevila poloprůhledná postava mávající půlkou pálky a shnilým celerem.

„Tohle desetiletí vyklízíš odpadky ty,“ zahrozil Doktor deštníkem s otazníkovou rukojetí „Co když teď kvůli tobě někomu hrozí nebezpečí? Co když někde vystydne čaj?“

„Nebuď tak melodramatický,“ Doktor pohladil čerstvou snítku celeru.

„Kdo může za tohle?“ zhmotnivší se postava v sametovém plášti zamávala potrhaným hadrem.

„Ty?“ Doktor ukázal na klubko drátů. „Jsi na Zemi a musíš to házet do sdíleného odpadkáče Tardis?“

Najednou se zhmotnily další hologramy. Tohle bude na dlouho, pomyslel si Doktor.

Moff Tarkin si vyslechl hlášení kapitána Mortha o počtu zatčených obyvatel Antaru 4. „Začněte s popravami,“ řekl potom.
Kapitán Morth vytřeštil oči. „Ale…“
„Čemu jste nerozuměl na pojmu ,exemplární trest‘?“
„Všichni nejsou separatisté,“ dostal ze sebe nakonec kapitán. „Někteří byli s námi.“
„Dostal jste snad nějaký seznam, o kterém nevím?“
„To ne, ale mohli bychom zjistit-“
„Nesmysl, nebudeme ztrácet čas pátráním po tom, kdo byl separatista a kdo odbojář. Zdržováním jen zvýšíme riziko, že nám někteří proklouznou. Víte, jaká ostuda by to byla pro Impérium?“
„Ale takhle popravíme i nevinné!“
„Raději nechám popravit deset nevinných než nechat uniknout jediného nepřítele!“

Znáš to.

Cejtíš se jako aprílový děcko,
i když ses narodil v únoru,
protože všechno je takovej špatnej humor,
a proti tobě je celej svět a tak nějak všecko.

Znáš to.

Všechno se tak nějak bortí okolo tebe,
a ty nevíš, co se sebou dál,
nevíš, jestli to má ještě nějakej smysl,
a čekáš na nějaký znamení z nebe.

Znáš to.

Házíš vinu na celej okolní svět,
protože je tu sedm miliard lidí,
ale zdá se, že jenom tobě se to sere,
a chováš se, jako kdyby ti bylo zase pět.

Znáš to.

Tak hlavu vzhůru, už se nemrač, jo?