Jonathan Livingston Racek

Kirk Maynard Racek zrovna trénoval trojnásobnou vývrtku, když najednou prudce zafoukal vítr a smýkl s ním přímo na skalní stěnu. Malý tvor jako on proti takové síle neměl šanci.
Přihlížející racci vyděšeni zakřičeli a okamžitě odletěli pro Jonathana.

„Už nikdy nebudu moci lítat,“ zanaříkal Kirk, „pomoz mi, prosím.“
Jonathan odmítavě zavrtěl hlavou. „Vstávej. Je čas. Musíme letět.“
„Mám zraněné křídlo, nevidíš? Nemůžu letěl!“
„Pro toho, kdo opravdu věří, nejsou žádné překážky. Takový je zákon Velkého racka.“
„Ty myslíš, že bych mohl...?“ zeptal se Kirk užasle.
„Myslím, že máš možnost volby,“ opáčil Jonathan a vznesl se k nebi.
Kirk ho následoval.

Létání má nakonec vždycky jen jeden cíl, pomyslel si Jonathan, vybíraje ostrou zatáčku, a tím je přiblížení se dokonalosti. Jen v dokonalé rychlosti může racek naplnit to, pro co byl stvořen.
Přitáhl křídla k tělu a prudce se řítil k zemi.

Hejno neviděl už měsíce, ale čas v tom světě slunce a nekonečného moře ztrácel smysl. Přál bych jim, aby to viděli, pomyslel si s lítostí. Ale dokud se tak zoufale drží svého pachtění za potravou, paniky a strachu z odlišnosti, zůstávají slepí. Teprve až opustí ten starý svět, oněmí úžasem. A pak volní a svobodní společně vzlétneme k nebesům.

Rada starších tiše diskutovala. Nejstarší racek občas vrhl nervózní pohled na starý provázek s dřívky. Jeden kolíček za každý menší prohřešek - tak zněl Zákon. Jenže když někdo dělá Hejnu takovou ostudu, že už vám kolíčky dojdou?

Jonathan sklesle čekal na verdikt.
„Cos to prováděl?“ lomila maminka zoufale křídly. „Zase jsi neposlouchal?“
„Já... trénoval jsem potmě.“
„Proč, prosím tě? Akorát sis mohl něco udělat!“
„Byl jsem opatrný. A navíc... zkusila jsi to někdy? Je to taková nádhera - ten měsíc a hvězdy a ticho a hladina se leskne jako zrcadlo...“
„Racek nikdy nelétá potmě, Jonathane.“
„Ale proč, mami?“
„Takový je Zákon, synu.“