DMD č. 9. pro 9. 4. 2020. Téma: Držkopád

Každého v životě čekají nějaké pády, menší či větší.
Jeho potkala nejdřív pořádná smůla, potom neuvěřitelné štěstí.
Když se onoho osudového dne ubíral do úřadu, snad něco tušil. Nepokoje se stupňovaly, pánové mluvili o tom, že se možná něco chystá.
Když přišli, možná doufal, že zůstane jen u slovních půtek.
To, k čemu nakonec došlo, asi nečekal.
Tím spíš ho nenapadlo, že dojde řada i na něj. (Možná na sebe trochu upozorňoval.)
Ale dopadl hladce, nejlépe ze všech.
A díky tomu získal později velké bohatství, dům na Staroměstském náměstí a šlechtický titul.
Filip Fabricius von Hohenfall, pán z Vysokého pádu.

Téma: https://www.instagram.com/p/B-6lAVQpIV5/?utm_source=ig_web_copy_link

„No to byl hroznej trapas. Vůbec o tom nechci ani mluvit. Do toho obchodu už nikdy nejdu!“ Práskla dveřmi a hodila kabelku na stůl. „Je mi úplně fuk, že nebudeme mít co k večeři. Večeře až do odvolání ruším. Prostě chápeš to, napřed mi prodavač, fakt velkej fešák, mimochodem, musí říct, že za sebou táhnu kus toaleťáku přilepenýho k botě, pak jsem u pokladny zjistila, že nemám peněženku a nakonec uklouznu před všema na schodech. Zvedal mě nějakej děda berlí. Takže večeře nebude. Boha, takovej držkopád už jsem dlouho nezažila.“
„Cože?“ probral se z letargie. „Že bude k večeři dršťková?“

“Proboha! Cos to dělal?”
Na prahu dveří stál mladý muž a s připitomělým úsměvem držel před sebou omlácený hrnec. Jeho obličej však ze všeho nejvíc připomínal sekanou.
***
“To si pošmákneme, chlapci, že jo!” pochvaloval si mladík.
S řinčením zamkl dveře do bytu a zvedl z botníku krásně vonící hrnec. A protože měl naspěch, bral schody po dvou. Co čert nechtěl, uklouzl. Ještě stačil během pádu stočit hrnec pod sebe a chránit ho vlastním tělem
Avšak, kdyby mohl, obličejem by do schodů vyryl brázdu. Zastavil se až v mezipatře, šťasten, že z hrnce nevylil ani kapku.
***
Dršťky,” odpověděl se zřetelnou námahou.

Zastavili jsme na louce, koně sklonili hlavy k trávě. Vytáhla jsem mobil. ,,Udělám fotku." ,,Jasný," souhlasila Lenka. ,,Nikam nespěcháme." Lence je přes 60, ale vzhledem k jejímu drobnému vzrůstu a sportovní postavě by jí to málo kdo hádal. Na displeji jsem měla zmeškaný hovor od trenérky. ,,No, co je? Jsme s Lenkou venku.. Nevím, asi tak za dvacet minut..." Náhle koně zvedli hlavy, zastříhali ušima a prudce vyrazili. Jednou rukou jsem přitáhla otěže, do mobilu jsem křikla Zavolám za chvíli. Můj kůň se naštěstí vzápětí zastavil.

A tak jsem viděla Lenku, jak letí vzduchem.
Dopadá do trávy.
A nehýbe se.

„Listere, uvědomuješ si vůbec, že porušuješ direktivu 57357-D?“ vyšiloval Rimmer.
„Se vší úctou, pane Rimmere,“ vložil se do věci Kryton, „přestože pan Lister respektuje direktivy asi jako Skot řádnou výslovnost, nemůžete tvrdit, že se nahý projíždí po chodbách na hřbetě na fialovo natřené krávy. Zejména proto, že žádné krávy nemáme.“
„Mluvil jsem o řízení Kosmiku pod vlivem alkoholu, ty přechytralý gumohlavý čističi záchodů."
„Ale to je direktiva 57358-D,“ opáčil android.
„Jo a já i po šesti pivech řídím jako-“
V tu chvíli Kosmik škrtl bokem o skalisko, roztočil se do vývrtky a předkem se na neznámé planetě zapíchl do země.

Adamova duše pomalu stoupala temnotou.

Pozvolna si začala uvědovat, že něco není úplně v normálu. Chtěla se rozhlédnout, ale tento koncept zde nedávál smysl.

Snažila se vzpomenout na poslední vzpomínku.

Byl hezký slunečný den, venku spoustu lidí. Vybavovala si jízdu na kole. Adam si užíval jízdu po lesní cestě. Všechno bylo jako obvykle, cesta pěkně ubíhala pod koly. Pozvolna začal znít takový zvláštní syčivý zvuk. Adamovi už chvíli unikala duše a ani o tom nevěděl. Prošlo mu hlavou, že takový zvuk ještě neslyšel.

Najednou se svět otočil vzhůru nohama.

A pak, pak už nebylo nic.

Adamova duše dál stoupala temnotou.

„Propadla střechou vlaku! Držkopád!“ popadal se smíchy za břicho ten nový. „Kdyby nebyla po regeneraci, je z ní placka! A tu bych vzal, nakrájel, rozmixoval, pak bych upekl sušenky, ukradl TARDIS a přivezl mu je v krabici s mašlí a jmenovkou s věnováním a sledoval, jak jí sám sebe!“
Ticho.
Temná Mary Poppins a ten s původní bradkou se nenápadně odtáhli.
Blonďák ve svěrací kazajce uznale pokýval hlavou. „To si zaslouží panáka. Kdo ukradl Doctorovi šrajtofli tentokrát?“
„Včera při líbačce!“ zvedla peněženku nad hlavu Mary.
Ten s původní bradkou zvažoval skok do vulkánu. Sraz Vládců probíhal ještě hůř než obvykle.

Tentokrát to vypadalo slibně.
Tábor na samé hranici Zaslíbené země, ve stínu akáciových stromů.
Dostanou tu novou interpretaci Zákona a nového vůdce pro cestu přes Jordán.
A požehnání od proroka "spřáteleného" národa, který jim měl zlořečit.
Jejich nepřátelům vnukne nápad, jak se jim přece jen dostat "na kobylku".
Kde nezabere mužská síla, pomůže ženská svůdnost.
Smilstvo vedoucí k modloslužbě prorůstá řadami národa jako mor.
Když proti němu soudci zasáhnou, zbyde tváří dolů v prachu dvacet čtyři tisíc mužů.
Pohromu zastaví až kopí, kterým jeden z kněží připíchne k zemi midjánskou princeznu i s milencem.

Nebudete mít jiného boha mimo mne!

Tonička Bolavá postavila na zídku před domem Zvláštní mazání na ovce a ještě se vrátila do domu pro kousek chleba.

Najednou se od krkavce kroužící nad domem odpojila malá modrá tečka a rychle se začala snášet na zem. Těsně předtím, než se piktomužík zaryl hlavou do země, srazil láhev s mazáním, která spadla na zem a rozbila se.

Tonička vyběhla z domu jen o pár okamžiků později, že se celá zem pokryla Nac mac Fígly.
"Neboj sa paňo, my sa o mazadlo na béhovada postaráme."
"Ajto, ajto, nae kapka sa neztrati."

"Hamiši! Neříkal jsi, že už jsi se naučil mířit?!"