DMD č. 3. pro 3. 4. 2020. Téma: Mrk smrk

Všichni už vědí. Všichni přišli.
Zrzavé hlavy se sklánějí nad mapou. Tváře zrůzněné úsilím, špičáky vyceněné, drápy zaryté do dlaní.
Čarovné znaky se vpalují do očí. Vprostřed kruhu se svíjí šedorezavý vlas.
Magie sténá, praští, vzdouvá se v presu spojené vůle. Čáry už doutnají, propálený papír se krabatí.
A pak…
Nic.
Stopovací kouzlo selhalo.
Liškomágové se omámeně rozhlížejí. Xénie mrkáním rozhání slzy v bolavých očích. Martin nešikovně zvedá svou ženu. Ztratila na chvíli vědomí. Jonáš posmrkává, z nosu mu teče krev. Evžen se zalyká, jako by vdechl ostrý prach.
Nemůže promluvit, ale netřeba. Všichni pochopili.
Ambrož zmizel z tohoto světa.

Řítili se vysokou rychlostí (pět mil v hodině) silnicí plnou serpentin, sesutého kamení, bahna a podobného humusu.
Holt se zdejší silnice už několik let neudržuje.
Za jednou ze zatáček, naprosto nepřekvapivě...
„Strom! Narazíme a umřem.“
„Zatlumte ho někdo.“
Se stromy na cestě už samozřejmě měli zkušenost. Jako vždycky v takovém případě vyskákali s auta...
„Odstraňte tu borovici.“
„Smrk.“
„To je fuk.“
„Rýmuješ se.“
„A můžu pokračovat...“
Po uvolnění cesty za recitace rýmujících se slov se vrátili do auta.
„Příště ale určitě narazíme, určitě...“
„Na tohle nemám nervy,“ povzdechl si Myšák, vystoupil a vytáhl kapesník.
Na další úsek cesty měli předběžce.

Strakatí Šlamufové se proplétali v důmyslné a nádherně pestrobarevné choreografii. Blubka okouzlena vábením toužila se k nim připojit.
"Cizinci, bažinci, to nejsou našinci," obořil se na ni modrý Šlaumuf.
"Mrk, smrk..." zapištěl další motýlek a mrsknul po ní svojí čepičkou.
"Juch juch!" Další pestrobarevní šílenci se přidávali a házeli po všech, co jim přišlo pod nožku.
"To ale nesmíte," pískla bludička.
"Břuch, buch!" zavelel růžový mol a vrhl se na ni.
"Mrk... smrt!" ozval se největší z Šlamufů.
"Tak to prrr," zaduněl kamenožrout, schoval své tři přátele do dlaně a prchal s nimi, dokud nenechal chutné hory daleko za sebou.

Nakonec se Iásón nechal přesvědčit. Výprava to bude nebezpečná, a bude lepší vědět, do čeho jdou.

Po zaplacení nehorázné sumy ho zavedli přímo do jeskyně. Přítomný kněz si připravil tabulku.

V chuchvalcích mlhy bylo lze tušit rozcuchanou postavu. Kněz položil otázku a čekal. Po chvíli se z hustých výparů ozvala odpověď.

Smrk ztepilý, a na něm rouno zlaté! A drak, co nespí. Ani nemrkne! Ale bude. Erós ti pomůže. Hehehe, až drak mrk mrk, ty sáhni v smrk. Rouno bude tvé.

Iásón se vyděšeně obrátil na kněze, který si ho změřil s výrazem dokonalého profesionála.

"Copak to není naprosto zřejmé?"

Daniel potřebuje palivo. Potřebuje palivo, nebo sebou šlehne. Převlékne se z hadrů, které smrdí kanálem. Hledal úplně všude.
Netahat domů flašky. Nejdůležitější pravidlo. Musí obejít obloukem tu trafiku a hledat dál, dál. Venku je už tma.
Kopne do sebe absinta na baru. Vedle na sebe mrkají dva cizinci. S absintem. Jak se z takového patoku mohla stát legenda?
„Ještě jednoho?“
„Ne, díky.“
Daniel vypadne. Radši. Málem se přerazí o smrček. To už je ožralej?
Plácne sebou na schody.
Hihňání.
Chlap zarazí ženskou a promluví česky: „Jste v pořádku?“
Daniel se posadí. „Jsem.“
Cizinka se ohlédne: „Hey! Are you going?“
„Yep.“

V chrámu svatého Nikolaje panuje zlatavé přítmí. Dřevěný ikonostas se v mihotavém světle svíček zdá být neskutečně vzdálený. Světec, jemuž je chrám zasvěcen, jako by se z ikony díval přímo na Pavla Timofjejeviče. Chlapec dnes přišel do chrámu v doprovodu ženy, již považuje za svou matku. A zatímco ona se modlí, on si prohlíží ikony. A když se zadívá na tu velkou ze smrkového dřeva, zdá se mu, že světec pohl rukou, že mu požehnal, a pak na něj docela nesvatě mrkl. A Pavel Timofjejevič ví, že je předurčen změnit běh dějin. Ví, že jeho jméno jednou vstoupí do historie.

„Leonarde, vstávej Leonarde, musíš mi pomoct, něco se se mnou děje!“
„Sheldone, je půl třetí v noci, nepočkalo by to do rána?“ Pauza. „Kde ses tu vůbec vzal?“
Penny vystrčila hlavu zpod peřiny. „Sheldone co tu zase děláš? Proč to neprobereš s Amy?“
„A myslíš, že jsem to nezkusil? Probudil jsem se celý vyděšený, protože jsem právě byl na cizí planetě, prodíral jsem se hustým lesem, všude divné zvuky a pachy, pak na mě mrk smrk – a když jsem se jí zeptal, co si o tom myslí, tak mi řekla, že jsem dendrofil a ať spím dál! No chápete to?“

Babička zažila válku, tak hned ví, co dělat.

„Bětuško, rychle dojdi do obchodu. Tady máš seznam,“ otře si ruce do zástěry.
Bětka mrkne na konec dlouhého sloupce:
2 bochníky
mouku každý druh po třech kilech
2 kila cukru, rýže
bandasku mléka.
„Páni, to neunesu,“ bezradně popotáhne a smrkne.
„Vášo! Pomoz Bětce. Nákup bude móóc těžký. Vezmi si tyhle velké tašky.“ Vnuk se přiklátí se zarputilým mlčením.
„Tady máš na útratu,“ vyloví našetřené peníze babi. „Nezdržujte se, běžte,“ strčí do Bětky.
„Aúúúú,“ řve dvoumetrový výrostek. Ve spěchu zapomněl, že přerostl futra.
„Vašku, neloudej se tak!“ vlaje za nimi výzva místo rozloučení.