DMD č. 3. pro 3. 4. 2020. Téma: Mrk smrk

Geralt dostal zaplaceno, sbalil všechny své věci, vyhoupl se na Klepnu a vydal se dál. Po cestě na zaklínače pořád pokřikoval Marigold o tom, že mu složí baladu. Už mu to začínalo lézt na nervy.

„Marigolde, počkej tady.“ Geralt předal uzdičku bardovi a vyšel do pustého lesa. Došly mu lektvary a musel si natrhat přísady, a zrovna jeli kolem louky, kterou moc dobře znal. Začal sbírat, když tu najednou slyší výskání.

„Mrk, smrk! Mrk, smrk!“ přibližovalo se to k němu. Byl to šotek. Postupně přicházeli další a další. Stovky, tisíce. Obklíčili ho. Moc pozdě Marigold slyší Geraltovo volání o pomoc..

Mrk smrk,
Kých pích.
Prd chrt?
Chrt prd!

Smrť krk
Vrk drk
Hrk frk
Srk skrz.

(„No jo,“ řeklo Sovátko, „ale Myšáku, to je jenom šestnáct slov! Co budeš dělat dál?!“
„Nasadím opakovací refrén,“ odpověděl Myšák chladnokrevně.)

Smrť krk
Vrk drk
Hrk frk
Srk skrz.

Krad brach!
Strach v prach.
Brak mrak
Frak drak!

(„Opakovací refrén je to s krkajícím Smrtěm? Chápu to dobře?“ ujišťovalo se Sovátko.
„Chápeš to velice dobře,“ řekl Myšák.
„Škoda. Prdící chrt se mi líbí víc.“)

Smrť krk
(nedal se Myšák)
Vrk drk
Hrk frk
Srk skrz.

Chlap chňap
Vrah drap
Skop
(„Stop! Sto!“ vykřiklo Sovátko.)

Král od rána slzel a alergie v tom hrála jen menší roli.
Královský kuchař se po požadavku na rybu zabarikádoval v kuchyni.
Kocour se snaživě tulil ke svatebčanům, kteří se dojímali nad tou mazlivou kočičkou. Ve skutečnosti se (úspěšně) snažil je zachlupatit.
Družička se rozhodla vyléčit královu alergii.
„Mrk smrk! Mrk smrk! Skrz krk frk!“ máchala vonnou tyčinkou.
Buď zabralo to, nebo šok z pohledu na hopsající ježibabu v nadýchaném růžovém tylu. Králi se ulevilo.

A tak v poledne s těžkým srdcem šťastně provdal svou jedinou, všemi milovanou chůvu za dvorního felčara.
Ze zvonění v uších se staly svatební zvony.

Všiml si ho mezi ostatními cestujícími. Prám byl v noci málo osvětlený, ale loutky, které ten muž převážel, byly nepřehlédnutelné. Krásně namalované, ze smrkového dřeva vyřezané obličeje a červené, zlatem vyšívané šaty. Za ty by určitě dostal pěknou částku, pomyslel si a čekal na příležitost.
Konečně. Když muž usnul, rychle naházel loutky do připraveného pytle. Přitom se mu zadálo, že jedna z nich na něho mrkla.

Ráno muže probudil křik. Ostatní cestující na prámu vzrušeně ukazovali na řeku. Na hladině se zvolna pohupovala mrtvola zloděje a kolem něho se ve vodě vznášelo několik loutek s nehybným výrazem v dřevěných tvářích.

Děti o tom vydržely žvanit týden. Když je okřikla, zmlkly, ale tu touhu v očích viděla pořád. Vysvětlování a rozumné argumenty nezabíraly.
Takže to nakonec nevyhnutelně vzdala a vyrazila shánět. Vzhledem k rodinnému prostředí bylo třeba lehce upravit parametry, ale doufala, že pochopí alespoň tohle.
Zhluboka se nadechla a vklouzla do doupěte.
Děti se kolem ní seskupily, ocásky způsobně stočené kolem tlapek.
“Milé děti,” začala, “Vím, že u Budulínků měli mrkací panenku, ale vám jsem pořídila něco ještě lepšího!”
Postrčila k nim krabici a liščata ji zvědavě otevřela. Uvnitř ležel malý smrček. Když ho společně zvedla, tak na ně mrk.

Kotlík vybouchl.
Neville Longbottom se sice pokusil uskočit, ale jeho předloktí schytalo pořádný zásah.

Severus Snape se otočil.
Propálil chlapce rozzuřeným pohledem, pak rychle zkontroloval jeho ruku. „Na ošetřovnu. Hned.“

Hermiona Grangerová se zděsila.
„Neville...“ hlesla jen.

Madam Pomfreyová zachovala klid.
Pousmála se a začala přivolávat lektvary ze skladu.

Neville překvapeně zamrkal.
Hned jak se trochu probrat, začal si ruku detailně prohlížet. „Pinaceae, pravděpodobně,“ mumlal si, zkoumaje detaily vyrůstající kůry. „Že by Picea abies? Jo, určitě.“
Obrátil se na muže v rohu ošetřovny. „Pane profesore, netušíte, co jsem to uvařil? Ty účinky jsou fascinující...“

Severus Snape začal být opravdu zoufalý.

Bylo na čase jet na chatu a připít padlým. Cestovali vlakem. Krápník sice protestoval proti náhubku, ale jak vystoupili v Horním Hradišti, hned mu ho sundali a on nadšeně běhal sem a tam.

Před schody vedoucími k chatě se zarazili a poprvé zavzpomínali na Vaška, jak je chtěl překvapit a pomrkával zpoza dvou malých smrčků. A jak ho tehdy Krápník vítal tak nadšeně, že ho povalil do hromady bláta.

„Přemýšleli jste o tom, kdo vytáhne tu flašku?“ zeptal se Mirek.

„A kdo místo Nely vyndá skleničky,“ dodal tiše Jirka.

„Každý si vezme svou a lahev vyndáme společně,“ rozhodl nakonec Tomáš.

Pochod po poušti si začal vybírat svoji daň. Robin měl oči krvavě rudé z písku, který mu do nich neustále vlétával. Sandrikovi se zase podařilo nastydnout. Měl možná načteno, že noci jsem na poušti studené. Jenže jeden z pochodů byl tak náročný, že neměl sílu postavit si svůj stan...

Naštěstí se před nimi objevily brány pouštního města.

„Harena,“ vydechl úlevně Sandrik.

„Místo pobytu?“ uvítal je u brány strážný.

„Léčitelův dům,“ odpověděl Brett.

„Koukám, že tady Mrkal a Smrkal, potřebují ošetřit,“ zasmál se strážný. „A pak tu budete dělat co?“

„Nakoupíme zásoby a vypadneme z toho pouštního pekla,“ odfrkl si Robin.

V přístavu se jejich cesty rozešly. Toma kapitánský člun odnesl k jeho Královně. Elegantní dvojpalubník byl ještě cítit novotou. Na Frances čekal starý, dobrý Skřivánek. Vedle své vznešené souputnice působil křehce. Čerstvý nátěr zakrýval jizvy z bojů. Duši fregaty zakrýt nedokázal. Její kýl zbrázdil tisíce námořních mil. Boky se nesčetněkrát nastavily nepřátelské palbě. Posádka si toho byla dobře vědoma.
“Vítejte na palubě, madam.”
Zdvořilostní fráze s nádechem přátelství.
Letmý pohled. Kajuta obložená smrkovým dřevem vítala důvěrnou strohostí. Naleštěná deska stolu. Mapy letokruhů i moří. Závěsné lůžko a námořní truhla. Střapatý psík se labužnicky protáhl. Domov za hradbou z dubových fošen.

Let číslo WT1214. Sedadlo 13B. Místo, kde nechcete být.
„Mrk, smrk,“ prozpěvuje dětský trylek za jeho zády. Kopáky jako od metalové legendy. Vytrvalé rány do ledvin. „Mrk, smrk!“
Tak a dost!
Prudce se otočil. Přísně se na drobka zahleděl. Kapesní Ďábel se zazubil, jakoby říkal "Zvládnu to čtyři hodiny v kuse." Matka, asi lékařka, začtena do Padesáti forem sněti.
Heleme! Chlápek o řadu dál se vydal na toaletu. Ihned vyskočil a usadil se za čtyřletým deviantem.
„Hup, šup, starý dub, kluka slup!“ zavířila oteklá kolena zdeptaného třicátníka.
Chvíle ticha.
„Máááááámííííííí….,“ ozvala se siréna.
Žádné další turbulence během letu už nenastaly.