DMD č. 3. pro 3. 4. 2020. Téma: Mrk smrk

„Měli jsme přejít potok,“ prohlásila Žofka. „Je na mapě.“
„Byl, než nám spadla do bahna,“ namítl Tom.
„Tobě spadla do bahna,“ opravila ho Žofka a upravila si světlo na čelovce.
„Navíc to byla stejně past,“ řekl Tom.
„Mapa byla past?“ zeptala se Žofka nebezpečně pomalu.
„Tady je všechno past. Na tý včerejší hře nás nutili pořád běhat a zapamatovat si čísla…“
„Už tady někde mělo být stanoviště.“ Žofka se rozhlížela po temném lese a nechala Toma jeho traumatům.
„…jenom aby nám je Lišák před cílem říkal špatně a pletl nás…“
Žofka se zničeně opřela o kmen nejbližšího stromu.
Smrk mrkʼ.

Letěl jsem nad stromy. Nechápal jsem, proč mě v hotelu varovali, ať do této oblasti ani nepáchnu. Přistál jsem na půvabné mýtince. Koberec jsem zanechal slunit na balvanu a lehl si do trávy.

Pohodička.

Náhlý stín nade mnou.
Kde se vzal, uprostřed mýtiny byl smrček, mladý, útlý. Hleděl na mě. Doslova, na kmenu se objevila zvídavá pubertální tvář.
„Jsem Dan,“ představil se. „Moc návštěv tu nemíváme.“

Nechápal jsem.

„To létátko bych tam nenechával,“ doporučil mi dobrácky. Dokonce mrkl!
Ohlédl jsem se. Viděl jsem jen, jak se balvan postavil na maličkých nožičkách a rychlostí blesku, i s mým kobercem, cupitá pryč.

Když se tu noc Amias probudil potřetí, s povzdechem se rozhodl spánek pro dnešek vzdát.
Teď, když se oheň znovu rozhořel, se konečně trochu uvolnil. V duchu si děkoval za nápad nasbírat dřevo na oheň ještě před spaním.
V tom se něco u stromu za hromadou dříví pohnulo. Amias prudce ucukl a přísahal by, že smrk na něho mrkl. Na okamžik si byl jistý, že v listí zahlédl nějakou siluetu.
Vzápětí se ozvalo zašustění. Postava splynula s okolními stíny.
*
Po zbytek noci Amias sděl u vyhaslého ohně a s holí v ruce pozoroval okolí. Ale noční návštěvník už se nezjevil.

Časový úsek, během kterého člověk vypouští hlen otvorem nosním do látkového - dnes již papírového - kapesníku, se nazývá smrkání. Cimrman si dovolil upozornit, že během údajného smrkání člověk zároveň vykonává další pro člověka důležitou činnost, a to pravidelné zvlhčování bulvy oka očními víčky, tzv. mrkání. Cimrman se proto rozhodl, že je nezbytné, učinit tento termín archaickým a představil společnosti nový slovní obrat - mrk smrk.
Nebudeme si nic nalhávat, nový termín se nijak výrazně neuchytil. Citovat zde můžeme jeden z Cimrmanovi příchozích telegramů: “Drahý pane Cimrmane, ráda bych tímto vyjádřila nesouhlas s Vaším termínem mrk smrk, s velkou obtíží se skloňuje. Marta”

V horách Beraní hlavy všeobecně a v Lancre obzvláště se nacházelo mnoho zajímavých a magických rostlin a živočichů. Drtivá většina z nich byla na pokraji vyhynutí, nebo už z něj spadla neboť kdo by odolal předpřipravené tabulce s číslem popisným (vypočítavá borovice), zbavení se nutnosti vymetat komín (rojenice ostnohřbetá), usnadnění orby i sklizně (ruchavec veverkovitý) a podobně, že. Některé rostliny na tuto hrozbu reagovaly stáhnutím se do neprostupných pralesů. Ale některým ani to nepomohlo. Poslední jedinec druhu Picea nictea padl do měkkého mechu a byl bryskně a rychle opracován, rozřezán a odvezen. Lidi prostě nesnáší, když na ně smrky mrkají.

Každoročně se ve Spojených státech odehrávají stovky konferencí, kde mohou výrobci zbraní a munice nejen předvést svoje produkty, ale i načerpat nové nápady. Tato konference však přitáhla zvláštní pozornost. Bylo to poprvé, co na takovém setkání vystoupili ekologové.
„Náš produkt by se mohl stát novým slovem v boji proti odlesňování a tato metoda je pravým americkým řešením. Naše semínky nabité brokovnicové náboje vmžiku udělají z pustiny zahradu či lesík. Pro větší plochy jsme ve spolupráci s naší armádou vytvořili i stromové bomby, které by se mohly shazovat z letadel na nezalesněné plochy. Naše heslo je – Mrk a je tam smrk!“

Harvey a Sabrina šli obvyklou cestou lesem do školy. Bylo ráno jako každé jiné (tedy uvážíme-li, že každý den v Greendale je alespoň z třetiny podivný). Hřejivé paprsky slunce se statečně prodíraly korunami stromů, vítr roztáčel listy i jehličí ve složitém tanci.
„Objednal jsem si novej skicák, už se na něj těším,“ básnil právě Harvey, když se uprostřed kmene nedalekého smrku objevilo lidské oko. Sabrina se zarazila. Zamrkala – po oku ani památky. Ale určitě...
„Děje se něco?“
„Nic, myslela jsem, že něco vidím v lese.“
Pokradmu sledovala stromy kolem pěšiny. Nic. Přesto se nemohla zbavit pocitu, že ji něco vidí...

Byla to vlastně úplná náhoda. Už si ten den nic neplánoval, měl dost a věděl to. Mířil rovnou domů. A pak ta posmrkávající dáma, co jí i přes mrkání ustavičně slzely oči. Vypadalo to jako alergie. Mohl to nechat být, ale měl dojem, že by opravdu potřebovala vlídné slovo. A možná dotyk léčitele.
Cestou do schodů do ní jemně strčil, jen natolik aby to ospravedlňovalo omluvný výstup. Chtěl se na ni povzbudivě usmát, ale vlídný výraz mu zkameněl na rtech. Tohle bylo něco velkého.
„Jste v pořádku?“ vysoukal ze sebe takřka násilím.
„Ne,“ odpověděla bez přemýšlení, „promiňte.“
Těžká diagnóza. Sakra.

V hostinci U Fénixe bylo dnes večer podivně poloprázdno. Murillio s Kruppem si nejprve tiše, s přibývajícím množstvím vypitých piv pak stále hlasitěji, vyměňovali názory na všechno možné. Kalous naslouchal a jednou za čas prohodil větu. Scillara pokuřovala a mlčela.

„Neříkal Kvítko, že se zastaví?“ napadlo najednou Murillia.
„Jsem toho názoru, že se těší z lepší společnosti,“ pousmál se Kruppe.

Scillara se rozkašlala. Zamrkala, popotáhla, znovu zakašlala a nepříliš elegantně se vysmrkala do rukávu.

„Děvče…“ povzdechl si Kalous, „pořád tě to drží?“
„Co?“ vyštěkla. „Ty myslíš… Ale vůbec ne. Jen moc silná dávka rezlistí. Asi mám tu… alergii, že jo.“

"Kde se tu vzala?" šeptla Mrs Smith se zjevně otráveným výrazem.
"Nemám tušení," Susan v duchu trochu panikařila.

Tahle alternativní nerealita je přece můj výtvor. Já to píšu. Jak se sem dostala nová drahá? Tu bych s sebou přece nevzala.

Sličná dáma na prahu čtyřicítky zatím pilně dělala oči na starého pána. Nechápala, kde se tu vzala, ale spolehlivě ve společnosti dokázala identifikovat křehkého muže se solidním jměním.
Její pomrkávání přes okraje číší ovšem nemělo valného efektu.
Až závan větru, který do jídelny přinesl ze zahrady čerstvou dávku jarních pylů a následné neodbytné posmrkávání získaly Mrs Hillsman páně Woodhousovu pozornost.