Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
Kol mě je kov. Víc a víc. Strach je pryč.
Však stal se zlý čin. Tam krev. Má ne, leč měl jsem vztek. A zas strach.
Ne, o mě ne.
Pěst.
Prásk. Dům byl pryč a zbyl jen prach.
A já frnk´. Dál a dál.
Let. Pád. Kov cink´. Hlas zmlk´.
Kol mě jen tu a tam strom. Dub či smrk.
Noc. Chlad.
Šel jsem vpřed. Stál tam srub a v něm kov, co jsem chtěl.
A byl tu kluk. Měl strach?
Ne, ze mě ne.
Jen mrk´ a dal mi dar. Tik tak.
Zas jsem byl muž a kov.
Premiéra se chýlí ke konci. Dámy v publiku už svírají krajkové kapesníčky, připraveny oplakat nenaplněnou lásku Juliinu i svoji, pánové vedle nich netrpělivě posedávají, jeden spokojeně pochrupuje.
K hrobce se blíží lidé, světla a rozuzlení. Jen rychlý pohyb Romeovou dýkou a bude po všem.
Romeo mrkne na rozložení světla a osob na scéně, to nejde, to nevydrží! Navzdory všemu frkne, stiskne nos, je pozdě.
Romeo kýchá.
„Ach, lásko, živý jsi, jaký to dar!“ zvolá Julie v improvizovaném blankversu.
Polibek.
Paris v duchu smolí žalobu, takovým zneuctěním Mistra mu kazit inscenografii!
Opona padá. Dav nechápavě zírá.
Režisér se chytá za hlavu.
Slovo inscenografie jsem asi právě vymyslel, nechápu, proč nějaký termín pro inscenace, v nichž herec účinkoval, už dávno nevznikl (jestli jo, řekněte mi to, já se za tu hlavu klidně taky chytnu). Posvětil mi to tento článek z Naší řeči.
Zamrkám
kolem jehličí
jsem
ale nevím čí
už jsem zase spadla
tam, kde jsem byla před sekundou
ve smrkovém háji, noc chladná
opakuji stále tu samou nudnou
píseň
o nemoci
o bezmoci
bloumám nocí
smrkám, kapesník rudý
krvácím
jen tak z nudy
páč je to prdel největší,
když se nic nelepší
buď vděčná
máš štěstí
taky ti mohl dát někdo pěstí
zlomit ti vaz
s páteří jde všechno snáz!
to si pamatuj
v paměti uchovej pevně
všechnu naději, co zhebne
nakrm se
zadus se
to je jediné, co ti jde
smiř se s tím,
že z tebe
nikdy
nic
nebude
Sledoval zrovna ruch nádraží, když si k němu najednou přisedla mladá prodavačka lístků.
„Proč na mě pořád mrkáte?!“
„Nemrkám. Jen mi něco spadlo do oka,“ odvětil s klidem.
Chtěla něco namítnout, ale místo toho rychle vytáhla kapesník a začala smrkat.
„Neměla byste být v práci, když jste nemocná...“
„A vy byste neměl posedávat na nádraží, když nikdy nikam nejedete! Nechcete si konečně jednou koupit lístek?“
Lehce se usmál. „Nemůžu odjet. Mám tu lásku svého života.“
„Tak kupte dva.“
„Kam to bude?“
„Dvakrát do Prahy, prosím.“
Venku lístky vzal, zmačkal a vyhodil do nejbližšího koše.
Na dobrodružství už si připadal starý.
„...a duch toho bandity tu prý straší dodnes,“ dokončí Vilda tajemně.
„Bomba,“ vydechne zrzka vedle něj a nenápadně se přisune blíž. Vilda se spokojeně usměje.
„Hapčá!“
„To křoví kýchlo!“
Tentokrát se nepřisune, ale doslova se na Vildu pověsí. „Pojď odsud,“ žadoní.
Vilda přes její rameno udělá na křoví ošklivý obličej.
„Dobrý nápad,“ souhlasí a odvádí kamarádku pryč
Křoví za nimi párkrát popotáhne a pak vydá štíhlou vlčí postavu.
Zatracená oměj, letí Tildě hlavou, zatímco mrkáním vyhání slzy z očí. Zase jí poteče z nosu až do večera. Ale vyplatilo se. Alespoň už ví, proč brášku najednou tak zajímají místní pověsti.
Jo jo, mrk, smrk, frk, kých :D. Alergie je sviňa :D.
Marka vylétla z postele a sevřela dítě v náručí dřív, než se stačila probudit. „Psst miláčku, nic se neděje. Něco se ti zdálo,“ konejšila ho.
„A-ale b-byl tam b-bdouk. C-chtěl-l tě sníst…,“ vyrazil hošík mezi vzlyky.
„Žádní brouci maminku nespapají, neboj se. Protože maminka každého zašlápne,“ uklidňovala matka synka bojovně.
„Co se mu zdálo?“ zeptal se otec, když se matka vrátila do ložnice.
„Nějaký brouk mne chtěl sežrat. To ty jejich vyprávěnky o Venku. Kluk z nich má noční můry!“ rozčilovala se matka.
„Mrk smrk. Jsou mu čtyři. Z toho vyroste,“ odvětil otec.
Pět amuletů proti horečce, tři proti hadům, jeden pro mladého mnicha proti bezhlavým démonům, tři milostná kouzla, jedno rozlučovací, jedno prokletí úředníka …. Když se konečně chystal k večerní modlitbě a kaši, přišla žena s miminkem. „Stále brečí.“
Vzal je do náruče, udělal křížek. (Dobré, horkost nemá. Jen ucpaný nos.)
„Musíme ty démony vypudit, aby nevlezli dále dovnitř. Připravím amulet.“
Nahlédl do knihy. („Vyjdi rýmo, dcero rýmy …“ Účinné, ale moc dlouhé. Rituál složitý. Kaše vychladne.) Na kousek pergamenu napsal:
SMRK
MRK
RK
K
"Pověs mu to na krk, démoni do týdne odejdou. Ježíš vás ochraňuj. Slepici, co mi neseš, dej učedníkovi."
Apa Foibammón jako profesionál použil "mizící" způsob, známý ze starověkých magických papyrů - když se něco napsalo tak, že postupně na každém dalším řádku zmizelo písmenko, předpokládalo se, že podobně zmizí i problém.
Badatelé mají za to, že koptskou magii provozovali často mniši (jako ti, kteří uměli psát a znali správné anděly), poustevna apy Foibammóna v Naqlunu je pro to důkazem: http://www.coptic-magic.phil.uni-wuerzburg.de/index.php/2019/02/08/reli…
"Vyjdi rýmo, dcero rýmy" je staroegyptské zaříkání.
Jsme v českých zemích, někde kolem roku 1400. Hustým lesem kráčí mladý muž, v jedné ruce třímá kuši, v druhé sekyru, kolem krku má pověšený dlouhý provaz. Jde a rozhlíží se lesem.
Martin, řečený Brtník, odložil nespokojeně kuši na zem. Vysoký smrk, zřejmě sražen zimním vichrem, ležel povalený na zemi a mrkal na něj osleplým okem pracně vydlabané brtě.
Včelí roj byl fuč. Prohlížel si otvor, ke kterému se ještě na podzim dostával jen namáhavě, pomocí provazu. Osahal vnitřek, očichal prsty… Nebudou daleko!
Zaposlouchal se do zvuků lesa, očima pročesával koruny stromů. Srdce mu poskočilo. Támhle!
Vzal do ruky sekyru, rozvážně ji rozkýval. Dohodí? Nedohodí? Naštětí neuletěly daleko, ale přece jen…
Švih! Ostří se zakouslo do kmene stromu, v koruně kterého bzučel velký roj včel.
Oddechl si. Neházel sekyrou celou zimu nadarmo!
Brtníci, lidé, kteří v lesích pečovali o divoké včely, zpracovávali a prodávali včelí vosk a med, byli vždycky vážení. Jejich práce měla sladký závěr, ale byla tvrdá. Dohledávat roje, označovat "své" stromy, pracně dobývat sladký med - nebyla to práce pro každého. V době, kdy se energie ještě měřila lidskou silou, to byl med, a nikoli ropa, co pohánělo společnost.
Jenže včely nedbaly lidských zákonů a tak se naskýtal jeden velký právní hlavolam. Jak daleko může brtník pronásledovat svůj roj? Včelstvo vyletí, shromáždí se jako hrozen na větvi a letí dále. A co chudák brtník? Musí jen smutně přihlížet, jak mu zdroj obživy mizí v dáli?
V každém regionu byly uplatňovány jiné zákony, obvyklé však bylo, že brtník mohl sledovat roj až tam, kam dohodil sekyrou.
Pokud svůj roj dohnal a usadil zpátky, nikdo už neměl právo mu ho odnést. V opačném případě mohl jen smutně sledovat, jak mu uletěly včely a čekat,zda odněkud odjinud se nevynoří nový, cizí roj.
Brtníci měli v podstatě jen dva nepřátele - medvědy a zloděje medu.
V roce 1537 například jen v Saalau vybrali medvědi čtyřicet pět včelích dutin - brtí (proto je medvěd hnědý taky nazýván brtník). Na medvědy platily pasti, na zloděje odstrašující tresty a vysoké pokuty.
Brtníci měli svých brtí povícero, existují prameny, které uvádí, že jeden brtník obhospodařoval až na 500 brtí. Na stromy lezli pomocí provazu, časem začali místo dutin stromů používat špalkové brtě, které se posléze přetransformovaly do včelínů.
Zdroj: Michaela Vieser - Mastičkáři, čichači kávy a brabenáři, aneb čím se živili naši předkové.
Časem se drabblátka o Cimburku rozhodla, že chtějí být rozvedena do širšího příběhu, který má dvě samostatné, ale mírně se prolínající dějové linky. Včera jsme byli na hradě, dnes v městečku nepříliš vzdáleném. Obě místa navštěvuje bratr Metoděj, hrnčíř a laický kazatel. Dnešní setkání se odehrává asi deset let po včerejším, a to v době před odchodem Jana Husa do Kostnice.
„Teto Majdaleno, jsem tak ráda, žes dnes přišla i s dětmi,“ posadila se Anežka vedle mladé matky. „Ukaž, vezmu Martičku, však už nemá moc místa u tebe na klíně,“ usmála se. Majdalena jí s úlevou podala dcerku a protáhla si ztuhlá záda. Děťátko v jejím lůně se již brzy chystalo na svět a Martička byla příliš těžká.
„Teto, než přijde bratr Metoděj a bude vyprávět o Pánu Ježíši, chci ti ukázat, jak Prokůpek pokračuje s psaním. Prokope,“ zavolala chlapce, „podej tabulku a pisátko, ukážeš mámě, jak už umíš R. Piš: hrk, mrk, brk, trk...“ „A ještě smrk,“ maluje chlapec písmenka.
