DMD č. 28. pro 28. 4. 2020. Téma: Ohleduplný sobec

Na lůžku vypadá malá, téměř mladá. Léta, která mě ošlehala, na ní nenechala známky.
Hančina chabá magie ji neuzdravila docela – rána na prsou prokvétá jak růže.

Zůstávám u ní, měním obvazy. Zaháním vzpomínky na matčiny rozpraskané ruce.
Učila mě nestarat se o druhé, neobětovat se, nedělit. Možná by mě měla za hlupáka.

Vytahuji její řízu, abych smyl zaschlou krev. Jizva pod žebry jak zrcadlo té mojí rudě žhne. Vzpomínám na bolest, když ji zasáhlo ostří, a chápu.
Pro nás dva pravidla neplatí. My si nejsme druzí.
Chytám ji za ruku a opírám se o postel. Až procitne, najde mě tu.

Zakletá je vrba košatá. Každý lístek pramen vlasů jest, kéž by je hřeben namísto větru česal. Slzy veliké k zemi padají. Za rosu ranní je každý má. Nožky do tance v kořeny změnily se. Do skoku jim už není, pevně v půdě jsou; kdožpak je vysvobodí, aby těšily se živou hrou.

Měsíc na mlází svůj zrak vrhá. Dívčina nehýbe se, tuhá. Luna sobecky se dívá, její vina? Nikdo neví, každý dávno zapomněl. Jen srpek nahoře by to rád vědět chtěl. Jeho síť stříbrná v náruč kolébá ji, aby na bol její nemyslela. Vrba tiše sténá, slova jsou však nevyřčená, němá.

Tramvaj nejede. Čekají na ni tak dlouho. Každá vteřina je delší než nezáživná hodina branné výchovy. Maminka je jako Popelka. Bosá noha ušpiněná od dlažby. Pro střevíc se za nic nechce vrátit.

„Doběhnu pro něj,“ ohleduplně se nabízí Bětka. Má pocit, že mamka slyší, jak jí srdce zvoní na poplach.
„V žádném případě! Co tě to napadlo?“ maminka ji chytí za ruku. „Nikam nepůjdeš!“ pevně ji drží. Úleva se Bětce rozlévá tělem. „Jsem sobec,“ pomyslí si. Nepřizná, jak moc ráda poslechne.

Už pochůzkář rozsvítil plynové lampy. Jejich záře konejší. Električka stále nikde. Podivná dvojice na refýži se alespoň může vydýchat.

Stavy čerstvě zvolený král byl sotva třiadvacetiletý, měl chytré uhrančivé oči a nebál se dávat najevo, kdo je tady majestát. Rád chodil mezi svůj nový lid, předváděl své krásné štíhlé nohy v nejlepších botách, své sametové kabátce, velké klobouky se zlatými pírky. Předstíral zájem o obyčeje té podivné země, která si ho zvolila, a jíž nikdy nebyl schopen porozumět úplně. Koupal se prý nahý ve Vltavě, tancoval s měšťankami a dětem sám lezl na stromy pro jablka.
Když došlo na listopadové dny, velmi ohleduplně se rozhodl nepřekážet na bitevním poli, nasedl do kočáru a víckrát ho v Čechách nikdo nespatřil.

Je šestého května, pět hodin ráno. Anna Maria spí.
Pavel Timofjejevič tiše přechází z místnosti do místnosti. Je ráno jako každé jiné. Až na pár drobných detailů. Dnes nepije čaj ale kávu. Po snídani se vrátí do ložnice. Sedne si na parapet, chvíli mlčky pozoruje svou spící ženu a potom skloní hlavu a začne psát. Nejspíš by bylo na místě rozloučení, vyznání lásky nebo alespoň nějaké vysvětlení. On píše o nenávisti, o zradě, o nepochopení. Píše o politice a o sobě a nevidí černý mrak, který halí jeho mysl.
Je šestého května, čtyřicet jedna minut po páté ranní. Paříž spí.

Vykračoval si to lehkým krokem, a skoro si pískal. Nádherný pocit. Po takové době být konečně volný.

Cestu znal, a brzy dorazil do zahrady. Uspat draka pro něj bylo hračkou, a natahovat se do větví rozhodně nemusel.

Ale na zpáteční cestě si uvědomil, co ho čeká. Možná ten hrdina nebude tak chytrý. Možná kdyby mu slíbil, že úkol vyplní za něj, třeba se nechá přemluvit. Když mu slíbí, že jablka donese až ke králi... A sliby on plní.

***

Sláva, nakonec to bylo jednodušší, než čekal. Jenom chvilku, než si chudák vypodloží hlavu. Ale co, přece si může dovolit mít ohledy.

Chtěla jsem Ti poděkovat
Za všechny Tvoje sny
Za to co pro mě děláš
Chtěla jsem Ti poděkovat

Jenomže víš co se říká
Chceš-li Boha rozesmát
Pověz mu o svých plánech
Jenomže víš co se říká

Víš jak toužila jsem
Tvoje sny s Tebou snít
Po Tvých loukách jít
Víš jak toužila jsem

V neměřitelnu času
Skončily naše sny
Narazily na život
V neměřitelnu času

Jeden s druhým snít
Jenomže po našem
Jenom ten svůj sen
Jeden s druhým snít

O ohleduplnosti kázat
Pro Kristův trojí pád
Sama sobec natřikrát
O ohleduplnosti kázat

Chtěla jsem Ti poděkovat
Teď prosím Promiň

Slunce se odráželo od kadeří princezny Oglamár. Seděla na překrásném vraníkovi rytíře Hynreka, kterého si, po zjištění, že ten urostlý společník je jenom hromada kamenů, vyvolila za manžela.
Čtyři společníci šli opodál a zamyšleně sledovali, jak jí nosí květiny, podává jí laskominy a galantně konverzuje. Nechápali to. Ukuk šeptal Blubce cosi o tom, že Oglamár je dobrá leda jako obraz do galerie.
"...a až budeme svoji, uděláš každý můj den tím nejlepším," švitořila princezna.
Rytíř přitáhl vraníkovi uzdu.
"Milovaná Oglamár, můj úkol je dovést vás zpět domů k otci. O sňatek s vámi..." Společníci napětím zadrželi dech "...nemám již zájem."