Vrba

Zakletá je vrba košatá. Každý lístek pramen vlasů jest, kéž by je hřeben namísto větru česal. Slzy veliké k zemi padají. Za rosu ranní je každý má. Nožky do tance v kořeny změnily se. Do skoku jim už není, pevně v půdě jsou; kdožpak je vysvobodí, aby těšily se živou hrou.

Měsíc na mlází svůj zrak vrhá. Dívčina nehýbe se, tuhá. Luna sobecky se dívá, její vina? Nikdo neví, každý dávno zapomněl. Jen srpek nahoře by to rád vědět chtěl. Jeho síť stříbrná v náruč kolébá ji, aby na bol její nemyslela. Vrba tiše sténá, slova jsou však nevyřčená, němá.