Historie

V paláci bylo ticho. Ticho, které nastává, když umírá král. Nikdo se neopovažoval mluvit nahlas, všichni předstírali optimismus a zastírali nejistotu ohledně budoucnosti.

Nejtěžší ticho bylo v oné komnatě, kde na měkkých matracích leželo hubené, bledé a zpocené tělo mladého krále.

"Milosti... je čas..." zašeptal vévoda z Northumberlandu.

"Už...?" zasípal král.

"...čas pomyslet na věci příští, nejen na vaši nesmrtelnou duši, ale i na Anglii."

Chlapec přikývl.

Northumberland si odkašlal. "Jistě chápete, že vaše sestra Marie by..."

"Ne..."

"Co vaše sestřenice? Jmenuje se Jana, jako vaše matka." A je to moje snacha, nedodal vévoda.

Eduardova ruka se natáhla k podpisu.

„No, ty ses snad dočista pomát, soudruhu! My tady bojujeme proti reakci, stíháme nepřítele – vnitřního i vnějšího, vykořeňujem všecky tydle buržoazní pijavice, tydle klíšťata, co roky tyjou z krve pracujícího lidu, a ty si přídeš s tímdle? Nebo si snad vodpad vod vozbrojený pěsti dělnický třídy? Přešel k nim?“

„Poslouchej, soudruhu, von to soudruh nemyslí zle. Ale musíme uvažovat třídně uvědoměle. Tady je celý lejstro s ménama vhodnejch správců…“

„Nezlobte se, soudruzi, já to vidim jasně. Strana má plnit vůli lidu. Todle vůle lidu je.“

A tak se kastelánem zabaveného hradu Český Šternberk stal Jiří, hrabě Sternberg. 
Z vůle lidu.

Na zámku v Ratibořicích spolehlivě nikdy nevyrůstala komtesa Hortenzie. Ale její předloha tam skutečně žila. Ne jedna, ale hned tři. Sestry Zaháňské byly přes přísnou výchovu decentně řečeno svobodomyslné a sem tam se následky takového chování projevily utajovaným porodem. Chlapci bývali téměř okamžitě adoptováni nějakým šlechtickým příbuzným. Dívky? Do sedmi let s chůvou nebo služebnou, potom se jich ujala dvorní dáma, od dvanácti let hodná teta Vilemína. 
Po předčasné smrti Kláry Bresslerové se zničená kněžna Zaháňská rozhodla, že další dívku už vychovávat nebude. 
Názor musela změnit, když jí sestra Paulina, toho času sedmnáctiletá, prozradila, že čeká dítě s Luisem Rohanem.

V roce 1520, když Turci silně ohrožovali Evropu, se církev pokusila usmířit nesmiřitelnou Anglii a Francii. Proběhl takzvaný tábor zlatavých látek. Summitu se účastnili oba králové, František I. Francouzský a Jindřich VIII. Tudor. Jindřich postavil obrovský plátěný palác s fontánami vína. František přivezl poslední francouzskou a italskou módu. Po sedmnáct dní byly turnaje a hody. Jeden den však Jindřich vyzval Františka na zápas. František byl trénovaný zápasník a Jindřicha porazil. Jindřich chtěl odvetu. František nesouhlasil. Jindřich ho vyzval na lukostřelecký souboj a dal mu svůj luk, který František neuměl natáhnout. Do dvou týdnů byly Francie a Anglie zase ve válce.

Takže opravdu vítězství a země jim leží u nohou!

Ten její to dokázal, věřila mu, vždycky věděla, že to dotáhne daleko.

Měla na sobě parádní šaty, honem ušité v salónu Podolské, ano, takové, jaké nosila její předchůdkyně. A kolem krku nezbytnou kožešinu. 

Tak po boku svého chotě vystoupila z auta. Se zatajeným dechem klouzala očima po nádvoří. Božínku, ona, kdysi pouhá služka, bude bydlet jako nějaká královna!

A kolik lidí dostane k obsluze!

Shromážděný personál je zdravil podle nových zvyklostí.

Tu se stalo něco nečekaného. Jedna z žen bezděky pronesla: „Rukulíbám, milostivá paní!“

Soudružka Gottwaldová se ocitla na vrcholu blaha.

George Brummell měl jasný plán: zapůsobit. 
Způsob jeho provedení byl ovšem šokující. 
Oprostil svoje oblečení od veškeré nádhery, kudrlinek i barev. 
Rozhodovala jen kvalita látky.
Každý kousek oděvu si nechal šít u jiného krejčího, aby se jednou, až bude slavný, nemohl nikdo chvástat, že ho proslavil. 
Tmavomodrý kabát v jedinečném odstínu brzy napodobovala půlka Londýna. Včetně prince z Walesu. 
Psal se rok 1800, když pořádal svou první ranní recepci. 
Nejbohatší gentlemani se přišli podívat, jak se obléká.
Úspěch se dostavil rychleji, než sám čekal. 
A nakonec se ještě zbavit toho obyčejného jména a nosit to, které ho doopravdy vystihuje: Beau.

 

V ústřední místnosti velitelství československé armády se diktovaly rozkazy, četly depeše a odnášely prázdné hrnky od kávy.

Příčinou shonu byla stará rakouská mapa, na kterou kdosi nakreslil obrys nového státu. A východní část tohoto tvaru byla pokryta červenými vlaječkami. Nebyla to ale červená ze znaku českého království. Byla revolučnější. Krvavější.

Josef Scheiner se nad touto mapou krčil. "Potřebujeme tam poslat někoho zkušeného. Italové to zpackali. Kde jsou francouzští důstojníci?"

"Ve Versailles."

"A legionáři z Ruska? Ti vědí, jak na bolševiky."

"V Rusku."

"To si máme sehnat posily v Africe?"

Rty Josefa Šnejdárka se roztáhly ve vlčím úsměvu. "Pošli tam mě."

Otec Dominique ze zlobil. Věděl, že hněv je hřích, ale to, co provedl ten malý hoch, se nedalo přejít s klidem.
"Kluku nezvedená!" spílal mu. "To byl velikonoční ornát! Vždyť ty jsi zničil svátost."
Klučík popotahoval a ručkama si šmudlal obličej.
"Když... Melichor řekl, že je mám vyžehlit..." kníkal. 
Dominique vydechl. Mezi prsty nechával protékat zničený hedvábný brokát. Výšivka byla spálená a bílek se zapekl do látky. 
"Pro příště - z rubu, přes jemné plátno a také počkáš, až bílek zaschne," hněv byl pryč. "Zkusíme napravit, co se dá. Jdi posbírat nová vejce. K večeři bude o trochu toho krému navíc."

Dav na letišti jásal, když se ministerský předseda Neville Chamberlaine vrátil z Mnichova, kde s francouzským premiérem Édouardem Daladierem souhlasil s Hitlerovými požadavky, aby Československo postoupilo Sudety Německu; Hitler na oplátku ujistil západní spojence, že nemá žádné další územní ambice.
Chamberlaine opravdu věřil, že nová dohoda s Německem je "symbolem touhy našich dvou národů už nikdy spolu neválčit." 
Defétistický postoj představitelů západních demokracií měl kořeny v hrůzách první světové války. za každou cenu chtěli zabránit jejímu opakování.

Hitler však neměl v úmyslu podmínky dohody dodržovat, prohlásil: „Ten kus papíru nemá vůbec žádný význam.“ Následující rok obsadil Čechy a napadl Polsko.
 

Jarní slunce pálí, ale vítr je ještě mrazivě chladný. Vláďa strčí ruce do kapes.

Sejdou se na obvyklém místě a domlouvají poslední podrobnosti přechodu do hor. Budou bojovat: S přírodou pomalu klíčí i naděje na konec války.

Jsou opatrní. Skupina se rozrostla, ale pořád sestává z lidí, kterým lze věřit - v sázce je příliš. Podáním ruky stvrdí domluvu i důvěru.

*

Mildu zatknou o pár dní později přímo na ulici. Pro Vláďu si gestapo přijde v noci. Zatčeno je několik desítek lidí a osmnáct je o pár týdnů později zastřeleno ranou do týla. Jeden z těch, kterým věřili, byl konfident gestapa.