Historie

"Hoši," oslovil Hannibal nezkušené a vystrašené muže kolem sebe.

Ztišili se, chtěli slyšet, co jim jejich velitel řekne. Dodá jim naději nebo stoickou odvahu k přijetí nevyhnutelné porážky a snad důstojné smrti?

"Je jich víc. Jsou lépe vyzbrojeni. Myslí si, že brání svůj domov."

Ti žoldáci, kteří nerozuměli, napínali uši k těm, kdo vojevůdcovu řeč šeptem překládali.

"Ale já jsem Hannibal. Jsem jejich noční můra. A mám plán. Jestli neutečete, vyhrajeme." Odmlčel se a nechal překladatele pracovat. "Neutíkejte, jsem tu s vámi. Když zůstanete se mnou, chytneme Římany do pasti, jakou nezažili."

Rozhlédl se po svých mužích.

"Zůstanete se mnou?"

Z portrétu na ni hleděl s přívětivým úsměvem. Tvář měl na první pohled milou, očka působila bystře. Líbil se jí i ten upravený vous, i když byla uvyklá pohledu na bujné kníry a bradku. Nenapadlo by ji nazvat ho odulým, prostě to byl silný muž hodný svého majestátu. Oblečený byl ve složitém, bohatě zdobeném rouchu podle nejnovější módy, zlato, perly a drahé kameny nevyjímaje. 
Okamžitě se sňatkem souhlasila.
Ten, kdo stál před ní, ji děsil. Tlustý stařec, s povislými tvářemi v rouše venkovana.
Anna Klévská se na místě rozmyslela. 
A Jindřich VIII.? Nazval ji "příliš ošklivou", jen aby neztratil tvář.

V Japonsku do půlky devatenáctého století byla tradice Uwanari-uchi neboli nálet na druhou manželku. Pokud si samuraj vzal novou manželku krátce po rozvodu, dostávala jeho bývalka právo zaútočit na jeho novou družku. Svolala útočnou skupinu o velikosti od třiceti do sta žen a v písemné formě oznámila svůj záměr oponentce. Oponentka svolala obrannou skupinu, kterou mohla vyzbrojit smetáky, naběračkami, poklicemi, krabicemi na jídlo a košíky. Útočný tým měl za úkol zničit drahý majetek nové manželky, obzvlášť keramické hrnce a papírové dveře a stěny. Obránci se bránili zbraněmi, než bylo vyhlášeno příměří a pozvána skupina vyjednávaček. Muži se dění účastnit nemohli.

Dorothie vší silou zabrala za kliku. 

Tvrdohlavá tyč se ani nepohnula.

Mladá žena se zhluboka nadechla, zapojila svaly paží, zad i nohou. Klika povolila.

Dorothie nečekala tak rychlou kapitulaci, ztratila rovnováhu a spadla na zem. 

Bláto čvachtlo.

Jak tak ležela, vzpomínala na slova svojí matky. "Taková práce se k tobě nehodí, Dorothie. Jsi dcera earla. Přece se nebudeš zabývat manuální prací. Najdi si třeba nějakou charitu, nebo školský ústav..."

"Tohle je taky charita, mami," řekla sama pro sebe, když se zvedla z bahna a očistila si ruce. Zatočila klikou a motor sanitky spustil svůj rytmus, který skoro přehlušil nedalekou dělostřelbu.

Jsou práce, které jsou pro ženu vhodné. Vychovatelka, učitelka, i ta medicína a doučování po večerech by se ještě dalo snést. Ale odstěhovat se a dělat vědu? To bylo na jejího otce moc…

Naštěstí má bratrance, který jí nabídne práci. 
Naštěstí má sestru, která ji u sebe nechá bydlet.
Naštěstí existují univerzity, které přijímají ženy.

Někdy, když počítá každou korunu, přemýšlí, jestli to za to stojí.
Někdy neví, co vlastně zkoumá a proč.
Někdy se osaměle ptá, jestli vůbec existuje muž, který ji vedle sebe snese.

Nakonec ale ví, že si vybrala dobře. Může mít vědu, lásku i dvě dcery.

A potom to zaškubalo ponožce v patě a najednou bylo kolem takového hemžení, až jí z toho přecházel zrak.
Vyšlapaná tráva, dočasné plátěné příbytky, kam jen oka dohlédnou, dřevěné lavice a tribuny a na nich množství lidí nevídané. Nálada slavnostní, povznesená, přívětivá, však bez očekávatelného bujaření, rachocení, lesku a pokřikování.
Zástup uší naslouchal slovům z dávna i novým. Písmo a pergamen stvrzovaly hranice na zemi, zatímco duch (nebo Duch) hledal smysl na nebi.

Nepovšimnuta, ležela tu stranou a tiše co biblicky přesná entita s tisíci očí.

Než ji obratně z tribuny do šera zapomnění srazila měkká a rozverná tlapka kočičí.

Sakra, už jsem tam měl být. Určitě na mě čekají. Zas budou mít řečí.  

Tyto věty a další jim podobné kolovaly hlavou doktora Fleminga, zatímco on sám koloval laboratoří.

"Hořáky nehoří. Okna jsou zavřená. Kytky nemám. Skříňky jsou zamčené." I tyto věty patřily jen jemu samotnému, říkal je ale nahlas, chtěl si pamatovat, že vše před odjezdem na dovolenou zkontroloval.

"Co vy, potvory moje zlaté?" oslovil několik misek s bakteriálními preparáty, které spokojeně vegetovaly v koutě místnosti. "Jen se hezky množte, uvidíme se v září."

Naposledy se rozhlédl, zhasl a zamkl. 

"Aspoň tu mám víc uklizeno než Charles," pochválil se.

Japonci ještě před pokémony sbírali a vyměňovali křepelky, kterých za těmito účely mohli mít i plné kurníky. Nakiawase byla soutěž, kde lidé bojovali o to, čí ptáci lépe zpívají. Začalo se se slavíky a kanárky, nicméně se přišlo na to, že slavíci se mohou naučit zpívat od jiných slavíků. Do šesti měsíců můžete za svého starého slavíka vycvičit náhradu tím, že umístíte klec jiného slavíka v jeho okolí. Slavičí písně tak lze i pirátit! Křepelčí písně jsou však pouze dědičné! To soutěž silně ztížilo a zvedlo ceny za vzácné křepelky, které šly kombinovat, množit a posílat do soubojů jako pokémony!

Doktor Stukeley se otráveně zadíval na hodinky. Sluha mu dal sice na srozuměnou, že jeho přítel je ve své pracovně a nechce být rušen, ale zároveň bylo krajně neomalené pozvat hosta k večeři a nechat ho hladového tři hodiny a dvacet osm minut sedět. 
Stukeley se pustil do jídla. Co je moc, to je moc. Vrhl se na pečené kuře, zbavil jej masa a kosti vrátil pod poklop. 
O další čtyři hodiny později konečně přišel sir Newton.
"Příteli, promiň, bádal jsem," dosedl a chystal se jíst. 
Když objevil pod poklopem kuřecí kosti, rozchechtal se: "Já zapomněl, že jsem už povečeřel."

Olaf Olafson si nad požadavkem klienta lámal hlavu už několik dní. Designově to byl nápad přímo skvostný, všechna čest, praktičnost však za ním zoufale pokulhávala. Byl ovšem zkušený řemeslník, který se nebál výzev. Experimentoval. Zkoušel vnitřek vylít včelím voskem. Pokrýt tenkou vrstvičkou stříbra. Ucpat problematická místa na míru řezanými špalíky dřeva, vymazat je hrnčířskou hlínou a pak je vypálit. Některé exempláře pak jakž takž dokázaly posloužit kýženému účelu, ale za cenu mnoha hodin práce a nesčíslných nákladů.

„Pokoušet se lít tekutinu do něčeho, co má šest otvorů, je blbost, náčelníku,“ prohlásil nakonec. „Lebky nepřátel se zkrátka pro popíjení medoviny nehodí.“