Historie

Fritz Tugendhat stál u okna s pohledem upřeným na západ, za zahradu, za Spielberg. 

Zapadající slunce právě začervenalo oblohu a i přes tu přírodní krásu mu bylo smutno. Dům byl prázdný a zahrada zplaní.

Karafa se skotskou se otevřela s melodickým mlasknutím. "Dáte si taky, Gustave?" oslovil řidiče, který právě míchal maltu.

"Rád." 

Rozlil hnědou tekutinu do dvou sklenic. Nalil jí hodně, a tak v karafě nic nezbylo.

Nic tu nenechá.

Obešel aragonitovou stěnu a pokochal se pohledem na rudou, transparentní kresbu v jejím kameni. Naposledy.

Pozvedl proti ní sklenku a pak ji vyprázdnil.

"Takže, Gustave, jak se staví zeď?"

Cestovní zavazadla se plnila zbytnými i nezbytnými věcmi. Trval na tom, že si vše obstará sám. Na posteli měl vyrovnáno všechno potřebné. Košile, mapy, malý dalekohled. Vše pečlivě promyšleno. Malé příruční zavazadlo s nutnou hygienou už bylo také sbalené.
Z venčí se ozývala kakofonie hlasů, která ho tentokrát nechávala naprosto netečným. Zasedl ke stolu a vylovil z kapsy tužku. Po letech už byla maličká, skoro nic z ní nezbylo. Jako z něj. Rozložil papíry a napsal poslední nezbytné rozkazy. 
Zaklapl koženou truhlu a rozhlédl se. Potřeboval by sbalit ještě půlku světa.
Důstojník zaklepal: 
"Loď na Svatou Helenu čeká, můj císaři."

Nu, vychovali mě jako pravou královskou nevěstu. I pro nejvznešenější dvůr.

Jenže…

Na svatební noc mě nemohlo připravit dočista nic.

Ani na život s manželem, který vymetá pochybné lokály. Nemiloval mě, ale nakazit mě stihl. Po dcerce už další děti nemohly přijít.

Obratem býval přepracovaný a zoufalý.

Až potom – konec. Tohle si nikdo nedovedl ani představit.

Svobodná, ale pro jaký život? Jen pro dítě…

Až po letech přišlo opravdové štěstí. S mužem, kterého mi otec ani tchán neschválili. 

Jenže dcera se mi úplně odcizila.

A tahle poslední válka mi vzala všechno, i domov. Nezbývá než zavřít oči pod cizí střechou.

Loď Discovery uvízla v ledu v oblasti Jamesovy zátoky. Posádka zde musela přezimovat. Byla to velmi krušná doba. Proto, když led povolil sevření, chtěli se námořníci vrátit domů. 

„Musíme něco podniknout. Hudson bude chtít dál hledat cestu do Asie.“
„Tohle už je jeho čtvrtá objevná cesta. Odradit nedá.“
„To nemůžeme dopustit.“
„Zabijme ho!“ 
„To né!“
„Ale jo.“
„Nechci na rukou krev.“ 
„Drž hubu!“

Vzpoura zacloumala lodí. 
Strach potlačil svědomí. Pochybná rada byla vzbouřenci přijata. 
Násilí se rozpřáhlo. 
„Do člunu s nimi!“
„Nenechávejte nás napospas moři!“ 
Ozvěna marně opakovala zoufalost.

Hudson se synem a sedmi muži byli ponecháni osudu - jisté smrti.

Povšimla si urozená paní Johana, že rytíř z Pálče všelijak se ošívá, jako by snad něco říci chtěl, ale zároveň nevěděl, jak začíti. 
"Vidím, že cos trápí tě, bratře," oslovila jej podle jeho zvyků.
"Sestro královno," začal Pálček, "že jsi žena nad míru rozumem požehnaná, proto odpusť mi, co chystám se ti říci."
"Nuž spusť už, co nedá spát tvé prosté mysli?" vybízela jej Johana.
"Toliko zlata jsi vynaložila na svatoprokopskou pouť ke klášteru v Sázavě, ale slyš, nebylo by lepší, kdybys čas ten i dary využila k práci pro nejubožejší z ubohých? Bohu by jistě větší radost to udělalo."
 

Maria vkročí na univerzitní půdu. Za kamenným výrazem dokonale skrývá strach, hlad, zimu i vyčerpání. Ví, že dneska jde o všechno. 
Je prakticky bez akademického vzdělání. 
Cizinka. 
Její sestra dře do úmoru, aby jí posílala peníze na skromný život v Paříži.
Žije v podkroví, kde není v oknech sklo.
Učí se celé noci.
Hladoví.
A přesto ví, že ji přijmou. Někde uvnitř už ví, že tenhle krok je jenom posledním krokem na dlouhé cestě. 
Už vyhrála.
Doslala se z Varšavy až do Paříže.
"Madame Skłodowska," ozve se hlas a Maria vstupuje před přijímací komisi.
Ví, že její místo je tady.

Išida Micunari nebyl rozený válečník. Rozhodně ne takový, jakým byl každý jeden z těch sedmi, co mu usilovali o život. Věděl, že vojska, jež nikdy nemůže porazit, už se blíží. 
Rozjímal ve stínu borovice a zvažoval možnosti. 
Věděl, že strana, kterou chrání, je ta správná. Hidejori je právoplatný pán a vládce. Vypadalo to ovšem, že je poslední daimjó, který si to myslí. 
Útěk se nabízel. 
Jak to však udělat, aby ho síť, která se stahovala kolem jeho hradu, nezachytila?
Vtom zadul vítr a Micunarimu zavál do zorného pole manželčin hedvábný šátek. 
Micunari se usmál. Nikdo si nedovolí obtěžovat paní domu!

Tam na straně polední možná nečekají ženy, zlaťáky a sláva, ale přístup k námořnímu obchodu, volání Stolce a jistota hranic tváří v tvář drzému Aragonu, ty rozhodně ano.

Tahání za nitky zpovzdálí se nevyplácí, slovo sebejistých pánů odnáší vítr jako prach. V hrdých panstvích po koruně ani pes neštěkne.

Rychlý plamen války dusí kamenné zdi a jedovaté bažiny. Rytíři krále opouštějí jakmile splnili závazek, aby je vystřídala slabost, které neunikne. V patách se mu města i hrady obracejí zpět na zpupnou stranu.

Vytrvalé čekání a nevyhnutelná ruka osudu jsou tím, co nakonec zlomí jihu vaz. Svatý král přihlíží hraběcímu pokání.

"Jak můžeš v tomhle vedru pít kafe," podivil se svému kolegovi detektiv Carroll Cooley.

"Patří to k práci." 

Oběma bylo horko, seděli v autě naproti bydlišti hledaného muže a jako na potvoru nebylo na ulici žádné stinné místo.

Cooley se pokusil zastínit se novinami, ale moc to nešlo. "No to mě poser."

"Co?"

Cooley parťákovi ukázal článek s fotografií brýlatého muže. 

"Toho jsem někde viděl."

"Toho chlápka jsem ve třiašedesátým zatknul za znásilnění. A teď ho pustili, prej nevěděl, že se nemusí přiznat. Kravina."

Ze sledovaných dveří vyšel muž.

"Jak mu to řekneme?" zeptal se Cooley detektiva, vystupuje z auta.

Eduard nebyl hlupák, ale vzhledem k okolnostem bylo snazší předstírat, že jím je. Bylo mu sotva patnáct, když pochopil, jak snadné je zbavit se v téhle zemi krále. Možná, kdyby neměl náhradníka, ale ve hře byl jeho mladší bratr i vlastní syn. 
Jak se matka zbavila otce, věděli všichni. 
Čekal. Tři roky byl loutkou v rukách královny matky a Mortimera. Věděl, že jeho čas přijde. 
V den dovršení plnoletosti si nadělil dárek. Spolu s přáteli přepadli Mortimera, uvěznili ho v Toweru a v tichosti ho bez soudu popravili.
Královna vdova dostala na výběr - vše svést na milence, nebo ho následovat.