Historie

Jedna dcera? To je málo, vlastně nic.
Dvě dcery? Žádný rozdíl! Dvě dcery jsou málo, vlastně skoro nic. I když jsou to dcery z manželských loží. Protože nemanželské děti se nepočítají, i když jsou to synové.
Syn! Konečně vytoužený syn! Co všechno musel udělat, kolik krve muselo téct, aby se ho dočkal. Ale má syna!
Milovaný syn milované ženy je jemný a slabý. Ale je to syn.
Dvě dcery, ty nepočítá. Jeden syn. Není jeden manželský syn málo?
Dvě dcery a jeden syn. Z pěti manželek. Není to málo?
A tak se po popravě páté manželky Jindřich ožení po šesté.

Jakkoliv se zdála doba jeho vlády poznamenaná sérií nešťastných okolností, hlavně ta nepěkná záležitost s americkou nezávislostí, těšil se Jiří III. značné popularitě. Mluvil anglicky, zkrotil Irsko a dynastie byla zajištěna jeho sedmi syny.
Nikdo ovšem nepředpokládal, že Jiří bude sedět na trůnu téměř šedesát let. Co na tom, že byl těžce zkoušen duševní chorobou. Že oslepl. Že ztratil sluch. Že seděl v prázdném pokoji ve Windsoru. Král je král. Princ regent čekal a čekal.
Děti krále Jiřího jedno po druhém odcházeli, většinou bez potomků. Rodinný strom se ztenčil na jedinou křehkou větévku, jedinou žijící dceru vévody z Kentu. Viktorii.

Když na ni zamířila kamera, uvědomil si, že se dívá na budoucí hvězdu. Na první pohled nebyla krásná, měla příliš ostrou tvář, ale v očích měla téměř hmatatelný smutek, což na filmovém plátně vypadalo nádherně. To a její dlouhé nohy.
Kolem ní se motal jeden slavný chlap za druhým. Remarque. Gabin. Brynner. Sinatra. Každý z nich znamenal schod nahoru po zlatém společenském žebříčku.
Kouzlo jejích smutných očí ovšem neznal nikdo z nich. A přitom ho prozrazovala pokaždé, když zpívala o květinách a vojácích. O válce, která jí vzala otce, otčíma, přátele i první velkou lásku.
Tak smutně krásná Marlene Dietrich.

Hortenzie. Flora. Viola. Laura. Rosálie. Olivia. Ornella.
Vždycky dostaly květinové jméno. Catarina von Sagan se jich vždy ráda ujala. Nejprve jí jakási dáma dělala společnost na cestách, nejčastěji do Švýcar. Potom se na jednom z jejích sídel objevilo děvčátko. Dostalo se jim lásky i vzdělání, později i dobrého sňatku nebo příjemného pracovního místa. Vše diskrétně přesně tak, jak si to nejvyšší společenská vrstva žádá.
Když ovšem první dvorní dáma přišla do jiného stavu s vojákem, považte bez důstojnické hodnosti, bylo to už moc.
Květinové jméno na holčičku už nezbylo a výchovy se místo kněžny von Sagan ujala panská pradlena Novotná.

A tak tu stojím a ráda bych se podívala na kříž, který mu udělali, ale nejde to, přes pláč nic nevidím, a tak radši znovu zavírám oči.
A tak tu stojí a neví, nikdo jí neřekl, jestli a kdy vlastně zemřel. Pohřbili ho pod falešným jménem někde daleko.
A tak tu stojí a policista jim ukáže masový hrob, kde nakonec najdou tátu. Pohřbí ho, jak se patří, sami.
A tak tu stojíme před kříži a hroby všech, které jsme milovali, a bojíme se vzhlédnout, bojíme se doufat i zoufat, dívat se přes slzy, protože možná je ten hrob opravdu prázdný.

Když poprvé uslyšela jeho hudbu, její smysly rozkvetly. Ponořit se do tónů, nechat se unést zpěvem piana.

Musela mu napsat dopis. První, druhý... Brzy si již psali každý týden nejméně dvakrát.
Aby se mohl plně věnovat své hudbě, začala ho finančně podporovat. Mohl opustit svou práci ve státní konzervatoři a konečně žít v blahobytu.
Jen jedna podmínka - nikdy se nesetkat. Proč kazit platonický vztah nejistými slovy a pohledy tváří v tvář? Copak nestačí slova na papíře, hudba symfonie?

Oba preferovali svou samotu. Jen jednou ji zahlédl, z dálky, a hluboce se za to omluvil.

Zemřela pouhých pár měsíců po něm.

12. března
Milý deníčku, mám pocit, že mě tady nikdo nemá rád. Hodně kamarádů mi odešlo a netuším, jak si pořídit nové.
Ke snídani jsem si dal jen černou kávu a bylo mi smutno. Hned poté mě nahnali do auta, že jedeme někam daleko. Cestou jsem vyhodil z okýnka obložený chleba, do kterého mi nějaký neschopný idiot přidal šunku. Nejspíš zase ztratím dalšího kamaráda.
Odpoledne bylo příserné horko, potil jsem se jako prase. Evička mi řekla, že se tvářím kysele. Jí se to mluví v dirndlu. Navíc tu na mě zírají cizí lidi.
Nevím, jestli byl dobrý nápad zabírat Rakousko.

3.leden Léta Páně 1610

Opětovné pozvání od Arimy, odmítám.

Vyslán rozkaz mužstvu k okamžitému návratu na palubu. Jsou liknaví.

Soumrak - na palubě je pouze 50 mužů, malajci a otroci. Přikazuji zvednout kotvu a vytáhnout plachty. Nařizuji přísné ticho při práci.

Připluli v mnoha džunkách, osvětlených, s křikem. Až poté, co vypálili dvě salvy z mušket a luků jsem kázal vypálit dvě salvy po pěti dělech a pro předvedení naší vůle bojovat k ládování zahrát fanfáry. Útočná flotila byla rozprášena a prchla. Sláva Bohu a Panně Marii!

Stále bezvětří. Kotvíme u Fukahori. Všichni se modlíme za alespoň trochu příznivý vítr.

Občanský války jsou hnus.
Zdrhat z vlastní země s batohem není takové dobrodrůžo, jako to pro diváky čučící na thriller v kině může vypadat.
Zdrhalo nás hodně. Vzduchem. Těsně před startem mě trefil snajpr. Do hlavy. Kulka vyletěla okem. Měl jsem štěstí a ksicht od krve.
Problém byl, že jsem musel řídit.
Nebyl čas moc přemejšlet. Odstartovat jsem a bezpečně přistál v cíli.
S jedním okem si o hloubce vidění můžete nechat zdát, ale nejsem jedinej. Licenci jsem zuby nehty ubránil.

Přistát s odvařenými oběma motory na přehradní hrázi, aby ten křáp ještě dokázal sám odletět, byla už taková brnkačka.

a.d. VI Kalendas Octobres, LIV ante Christum natum

Druhá výprava do Británie dopadla úspěšně. Podařilo se mi obvyklým způsobem rozbít křehkou alianci místních barbarů. Dokonce jsem je přinutil platit poplatky. Na zimu se ovšem raději vrátím do Galie.

Idibus Novembribus, LIV ante Christum natum

Usadili jsme se v Lutécii. Klidné místo, uprostřed bezpečně ovládnuté a podrobené Galie. Myslím, že nás čeká mírná zima.

pridie Nonas Decembres, LIV ante Christum natum

Taková nehoráznost! Dozvěděl jsem se, že nedaleko odsud se nachází galská vesnice, která odmítá poslušnost Římu. Inu, uvidíme, jak dlouho jim ta drzost vydrží. Jedna centurie bude určitě stačit.

Smrtelný výkřik hned vedle mě přišel tak nečekaně, že se nejméně deset vojáků nablízku, včetně mě, otočilo k zdroji tohoto zvuku. Chudák tu ležel na zemi se zakrvácenou hlavou, již mrtvý. Otočil jsem se směrem na bitevní pole, ale spatřil jsem jenom ostnaté dráty a mrtvá těla. Právě jsme rozstřílely další další vlnu Němců, kteří se pokusily dobýt náš zákop.
Teprve teď jsem si uvědomil, že hrstka Němců, kteří se během tohoto útoku stihli schovat v prohloubeninách, které nadělali dělostřelecké granáty, mohla střílet zpátky. I tady, v zákopu, jsem stál na hranici mezi životem a smrtí.

"Maminko, maminko, kde si!"

Do Říma sice vedou všechny cesty, ale z cest už dávno sešel a město samotné neviděl už dlouhou dobu.
Do stanových plachet bušily studené kapky a opíral se do nich ledový vítr.
Převalil se na posteli a schoulil se pod pokrývkou. Nechtělo se mu ven.
Jeho vojsko se už týdny pohybovalo na samé hranici říše a tudíž civilizovaného světa. Za každým kopcem mohly čekat lítí Germáni.

„Jsem člověk, musím pracovat. Na co si můžu stěžovat, když jdu dělat to, pro co jsem byl stvořen? Copak žiji, abych zůstal v teple pod přikrývkou?“ pomyslel si náhle a strhnul ze sebe deku.

V autě byla velká hádka, jestli jsou Svitavy na Moravě nebo v Čechách.
Nakonec tuto hádku rozsekla maminka: "Jsou na hranici Čech a Moravy."
"Pojďme se projít k hraničním kamenům!" žadonil Karlík.
"Tak jo," a šli jsme.
Cestou jsem andulkám vyprávěl: "Andulky, na hranici byli upalováni ti lidé, kteří dělali něco, co se církvi nelíbilo. Třeba takový Jan Hus, kázal si své a nakonec skončil na hranici a upálili ho. Nebo se spíš udusil kouřem."
"Hele, už jsme na hranici Čech a Moravy," pípl asi za hodinu Karlík.
Dali jsme si svačinu a šli zpět, příští zastávka snad doufám Pelhřimov.

Když dorazili až k hraniční řece, uvědomil si, že je to spíš říčka. Dala se snadno přejít i přejet na koni, nebylo ani potřeba hledat brod.

Ale i tak je to hranice říše. A možná i něco víc. Symbol.

Ohlédl se po svých věrných. Byla jich jen hrstka. Zírali na něj s neochvějnou oddaností. Ochotni následovat ho kamkoliv. Ochotni porušit nejposvátnější zákon.

Vrátit bych se mohl sám, ale co pak? Spoléhat se na shovívavý Senát? Ne. Vrátíme se společně. Všichni. I když to bude znamenat válku.

Pokynul rukou, pobídl koně, a jeho věrná legie vyrazila za ním.

Alea iacta est!

Narozen v zámožné rodině, přesto však nespokojený. Nevěděl, kam patří. Stále plnější nenávisti. Pro jistotu ke všem.
Vědomosti nabyté studiem dal do služeb své nenávisti. Stále nevěděl, kam patří. Nepatřil k nikomu a nikam.
Objevil filozofii, která ho přivedla mezi stejně smýšlející. Nezáleželo na původu, národnosti nebo vyznání. Všechny stmelovala stejná myšlenka. Konečně se našel. Jeho hvězda začala stoupat.
Svržení nenáviděného imperátora bez jeho účasti ho zaskočilo. Vybaven penězi od nepřátelského státu se vrátil domů a nastolil pořádek podle svého. Postupoval tvrdě, bez slitování.
Po jeho smrti si mnozí oddechli. Předčasně.
Po zrzavém zakomplexovaném skřetovi přišel diktátor mnohem horší. Stalin.