DMD č. 27. pro 27. 4. 2022. Téma: K pramenům

Molly a Roger se teprve nedávno rozloučili s Mrs Meadows, ovšem toulavé objevitelské boty je obratem vyhnaly na několikaměsíční výpravu do afrického vnitrozemí.
Dlouho nepotkávali mimo vlastní výpravu nikoho než domorodce, kteří naštěstí takový výstřední anglický manželský pár bez dobyvatelských ambicí přijímali celkem přátelsky.
Na nepatrné návrší v síti zelených paprsků protínajících savanu je doprovodil stařešina blízké vesnice.
"Tam nová voda," ukázal k tmavé prohlubni.
Na opačném břehu zarostlého jezírka seděla kudrnatá bledá dáma v pánském oděvu.
"Kdo je to?" ptala se Molly skrze tlumočníka.
"Paní Margaret," zněla odpověď, "u nás chvíli, pak jinde. Navštívit všechny nové vody. Zvědavá paní."

K pramenům magie vede mnoho cest. Křivolaké stezky bab kořenářek i široké dlážděné silnice studovaných mágů. Stačí si vybrat.
Jenže každá z nich vede po břehu. A tak jsou ti, kdo po nich kráčí, mučeni myšlenkou, co všechno při pohledu z dálky přehlédnou.
Proto se najdou mnozí, kteří neodolají, cestami pohrdnou a vkročí přímo do proudu. Prvních pár kroků je snadných. Většinu z nich magie nakonec strhne a jejich těla se najdou vyplavená na mělčinách.
A přesto se někdy najde mág, který pramene dosáhne. Nikomu z takových prý není radno pohlédnout do očí. Šílenství, které v nich plane, každého spálí.

Patnáctého srpna bylo nebe v jednom kvaltu. Andělé naráželi jeden do druhého, se svatými nebyla žádná řeč a ti, kteří měli jen trochu rozumu, zmizeli do úkrytu.
Tak se v nebeském mlýně sešel Bůh, Petronel a Uriáš.
"Pane, ty letos nebudeš pomáhat?" zeptal se čert.
Bůh zavrtěl hlavou.
"Bylo mi řečeno, že se nemám plést do věcí, kterým nerozumím."
"Prosím???"
Anděl i čert byli v šoku.
Bůh oba poplácal po zádech.
"Já ji chápu, kontrola všech zázračných pramenů, které nesou její jméno, je důležitá. A má na to jen dnešek, nepotřebuje, aby jí radil někdo, kdo s tím nemá zkušenosti."

A někdy zůstane sedět na břehu dlouho do noci, kdy i Město utichne a odevzdá se na chvíli snům, a tehdy dýchá vzduch, který mu připomíná časy kdysi dávno, a připadá si jako ta řeka, vzdálený a vykořeněný, příliš rozvětvený, rozmělněný, zbavený síly, která kdysi vřela peřejemi, v dobách, kdy do vody padaly hvězdy, kdy tekl jedním jediným jistým proudem a celý svůj tok, všechny meandry a zákruty, divoké vodopády i ostrovy v tišinách měl pevně pod kontrolou.
Tehdy si tolik přeje vrátit se k vlastním pramenům, zhluboka se nadechnout a alespoň na chvíli zase vědět, že svět je správně.

Nevím, jak dlouho jsem stál za dveřmi a vstřebával slyšené. Najednou se otevřely dveře: „Pojďte dál, princi!“ zval mě ředitel Snape.

„Chápu, že se vám současný stav nelíbí,“ vysvětloval z obrazu Brumbál, „bohužel zatím to tak musí zůstat, protože rozplést tuto situace je stejně náročné jako hledání pramenů Nilu. Princi, Trevore, teď více než jindy bude Neville potřebovat vaši oporu, ale nejen to. Ředitel Snape vám dá lektvar, který vám umožní vstupovat do Nevillových snů a radit mu. Je totiž důležité, aby obnovil Brumbálovu armádu. Až se Harry Potter vrátí do Bradavic, vypukne boj a Carrowovi na to žáky nepřipraví.“

“Těšíš se domů?” zeptal se Františkán z místa řidiče.
“Myslíš na kontrolu k doktorovi?” opáčila Drabblistka. “Nemůžu se dočkat.”
“Budou zjišťovat, jestli seš na hlavu?” škádlila ji Mafie ze zadního sedadla.
“Hlavně žádné hodnocení od psychiatra,” zamávala rádoby poplašeně rukama. “Ještě by si mě tam nechali.”
“Neboj, všichni jsme tak trochu na hlavu,” přidal se Tarzan. ”Budou ti dělat rentgen?”
“Snad ne, bůh ví co by tam našli…”
“Pramen tvé inspirace!” vyhrkla Mafie.
“Trapné situace z dětství, nadhodil Tarzan.
“Já tipuji poházená slova,” navrhl Františkán.
Drabblistka vyprskla smíchy a za zavrtěla hlavou.
“Při mém štěstí by jich bylo devadesát osm.”

Jeli k pramenům, přesně tam, kam je poslal sedlák. Malý domek u řeky byl schován v lesním zákoutí. Vypadal neobydleně, rybářské pruty již nebyly vzorně opřeny o stěnu domku, ale popadány v zákoutí.

Nikde ani živáčka, dveře vyvrácené.

Geralt tasil meč a opatrně se protáhl dovnitř.
Bylo to tak, jak si myslel, vzadu na loži v malé místnůstce našel mrtvolu mladé ženy. Kupcova sestra, se kterou se pohádal a ona ve zlém odešla. Jí patřil jeden ze šperků, které našel u mužů, kteří je nedávno napadli. Potrhaná sukně dokreslovala celý obraz, co se v chatě udál.

Vše do sebe zapadlo.

Sled slov dopadne, roztříští se a střepiny trhají, rvou a berou, střípky ledu se uhnizďují v očích i srdcích, třeba nechtěné, ledový jed se šíří, pomalu zapouští kořínky a čeká na něco, co mu dovolí se rozrůst v ničivou pustou pláň mrazu, kde každý chrání jen sebe.

Nad zbraní se usmívá v rámečku fanda fotbalu nebo máma, hrdě objímající vlastní dcerku.

Daleko u pramene stojí dětský strach hltající snadnou potravu; všechno, co leželo na dně skříňky, přebírá konečně vládu, prameny sílí a rozvodňují se – a chvilkové zadostiučenění ega ničí cizí životy pár kliknutími. Naděje v koutku tiše čeká na lásku.

Harry obezřetně vyslal pár průzkumných kouzel.
Byt Karin Grayové nebyl nijak chráněný, což se zdálo trochu podivné.
Kouzla neodhalila ničí přítomnost, vypadalo to, že nikdo není doma.
Podle rozpisu služeb u Svatého Munga měla Karin končit před dvěma hodinami.
Nejspíš musela po práci ještě někam zajít.
Harry gestem zavolal Draca, který stál na opačném konci chodby, a ukázal nahoru.
Začali tiše stoupat po úzkých schodech k bytu.
Jejich ramena se dotýkala a Harry se bezděčně trochu naklonil k pramenům Dracových plavých vlasů.
Když vdechl jejich vůni, intenzivně zatoužil uzavřít případ co nejrychleji a začít se věnovat nedořešeným záležitostem mezi nimi.

Principál objednal pivo a spustil:
„Nastydl nám Artheno, pánové.“
Myslel představitele role Arthena, slavného pěvce a záletníka. Ve hře vedlejší postava svůdce.
Pořádně se napil. „Mluvit může, ale zpívá hrozně!“
Pánové se zdrželi poznámky, že to oproti včerejšku taková změna nebude.
Kavalírovi se zablýsklo v očích. „Potřebovali byste záskok?“
Principál vzdychl. Pak vykulil oči.
„Myslíte…“
Ovšem, úloha sestávala hlavně ze dvou árií. Jednu kavalír už uměl. Dialogy herec zvládl.
Díky klobouku a plášti se mohli střídat...
Kavalír však poznamenal:
„Jestliže píšete o Arthenovi, znáte také jeho básně? Nebo jenom klepy?“
Nechápavý pohled.
„Neškodilo by jít ke zdrojům.“
„Prosím?“
Tak rezignoval.