Jantarová stezka

Hltavě do sebe házel už druhou misku prosné kaše, kterou mu cizinec koupil. Na hostinské lavici klečel, bylo mu sice už skoro dvanáct, ale moc nejedl a moc nerostl. Očima skoro stejně hladovýma jako ústa hleděl na kousek vydělané kůže, na niž jeho společník črtal ohořelým dřívkem. “Půjdeme kolem kolem velké řeky,” na kůži se objevila klikatá čára, “až do Carnunta.” Přibylo pár klikyháků. “Tam odprodáme část jantaru a budeme pokračovat přes velké hory.” Na kůži vyrostlo pár kopečků.
“Co je to?” ukázal na klikyháky.
“Jméno města Carnuntum.”
“Vy umíte psát?”
Usmál se na něj. “Všichni Židé umějí psát, chlapče.”

Hradiště na Jantarové stezce přetéká blahobytem z hostinců i z celní brány. Hradiště na Jantarové stezce předpokládá, že se o sebe sirotek postará, opatrně a chytře. V šeru hubenými prsty ohmatává pytel na voze před hospodou, přes plátno cítí poklad ze severu. Nemůže ho ukrást, ani by ho neunesl. Vytáhne z košile kus střepu, nařízne pytel u dna. Stačí počkat, pak jít hezky z dálky za vozem a sebrat, co spadne… Pevná ruka ho chytí za zápěstí, z tmavé tváře zasvítí bílé zuby. “Máš dobrou hlavu, chlapče, a já potřebuji pomocníka.” Cizí přízvuk, laskavý hlas. “Pojedeš se mnou do Aquileie?”