DMD č. 00 pro březen 2023. Téma: Rozsypaný vagón

"A station wagon?" Thorne stated with a measure of disrespect his dad definitely didn't appreciate.
"If you were hoping for a corvette, you should have taken that summer internship in California!" the older man shrugged.
"What I *hoped* for was anything better than scrapyard reject," the teenager retorted, lightly kicking a misshapen wheel.
"What, and rob you of fun and quality time with your old man? I'm hoping to teach you young whippersnapper a thing or two before you run off to college..."
That actually made Thorne smile ruefully.
"As long as they don't ship you out again, you mean."

Tanec a hudba zněly cestami a údolími. Sám král v čele průvodu. Slavnostní atmosféra, vyjadřující vše, co národ považoval za dobré a důležité. Kulminace procesu obnovy, očisty...
Obrození.
Mentální, duchovní, fyzické.
Že napodobují nepřítele a porušují příkaz i tradici jim nedochází. Se symbolem jednají jako s modlou, a přece bez úcty.
Realita se zakymácí, když kráva sejde z cesty.
Zdánlivá maličkost obrátí oslavu v katastrofu, smích v nevěřícné strnutí.
Hněv.
Lidský proti Božímu.
Strach.
Milovaný se obrací proti milujícímu.
Protože následky nedokonalosti v přítomnosti dokonalého jsou nevyzpytatelné.
Symbol přítomnosti je už zase nevítanou připomínkou, věčným kamínkem v sandálu padlého lidství.

„Tentokrát jsi v pořádném maléru, Listere!“ hřímal Rimmer, jen co vpadnul na velitelský můstek.
„Říká kdo?“ vzhlédl oslovený od komiksu.
„Direktiva 56384-E!“
„Je přísně zakázáno využívat práškové hasicí přístroje k vánoční výzdobě,“ osvětlil Kryton
„Přesně tak!“ zvolal triumfálně Rimmer. „Náš plechový vševědroid se může sám přesvědčit, že to na chodbě U6 vypadá, jako když se převrátí vagón na kolumbijské železnici.“
„Ale to nebyla žádné výzdoba,“ hájil se Lister, „jen jsme s Kocourem sáňkovali.“
„Tak taková výmluva ti sotva pomůže,“ uchechtl se Rimmer.
Jenže Kryton pokrčil rameny: „Obávám se, pane Rimmere, že na případ sáňkování skutečně žádná direktiva vesmírného sboru nepamatuje.“

Včera 1. 9. došlo na nádraží King´s Cross k podivné nehodě.

Podle svědků se jedenáctiletý H. P. prudce rozběhl proti přepážce mezi nástupišti devět a deset a vší silou do ní narazil zavazadlovým vozíkem. Ten se odrazil, chlapce strhl na zem a setrvačností pokračoval přímo pod kola projíždějícího vlaku, jehož strojvedoucí se padajícího vozíku polekal a kvapně zatáhl za brzdu.

Naštěstí cestujícím ve vlaku se kromě několika šrámů a modřin nic nestalo, jen poslední vagón převážející poštu vykolejil a svůj obsah vysypal do kolejiště.

Nejhůře dopadl nezletilý strůjce nehody, který v bezvědomí a s těžkým poraněním hlavy skončil v nemocnici.

„Nepřijde ti, že je na září nějak chladno?“ zamumlal George s pusou plnou slaniny.
Fred vzhlédl od snídaně. Přes stůl na něj dopadlo půltuctu ledových pohledů.
„Blahopřeji," utrousil povýšeně Percy. "Přivedli jste Nebelvír do mínusu dřív, než jste do něj nastoupili."
„Kdo mohl čekat, že když omylem upustíme do jídelního vozíku Charlieho výtisk Draci: Výjimečně vznětliví, skončí to výbuchem zmijozelského kupé?“
Najednou v Georgově talíři přistála sova.
„Hulák! Bráško, teď teprve jsme v– “
„VÁM SNAD PŘESKOČILO! ČOKOLÁDOVÉ ŽABKY AŽ V ABERDEENU! A V MUDLOVSKÝCH ZPRÁVÁCH!“
„Jak poznala, že jsme to byli– “
„NEMYSLETE SI, ŽE NEPOZNÁM VÁŠ RUKOPIS! A svoji knížku.“

Stáli na pahorku, krvavou scenérii před sebou. Kov pokroucený a pomačkaný. Těla rozesetá po poli. Jako by se obr rozmáchl a hřbetem ruky smetl vlakovou soupravu z kolejí. Jako by pak odtrhal vagón po vagónu a z každého netrpělivě vyklepával drobné lidičky, kteří se k zemi řítili buď s křikem a terorem nebo bezduše jako hadrové panenky.
Proč obři? Proč musel Pán zla povolat obry?
„To ne…" uklouzlo jeho společníkovi.
„Nezpochybňuješ snad Pánův plán?"
„Ne! Jistě že ne!"
Severus zvedl obočí, přeměřil si ho. Ten nevydrží. Seslal nad přerostlé batolete hrající si s vláčky zeleného hada. „Dejme se do práce.”

One moment of absent-mindedness was all it took. Of his father not seeing.

Wood wailed under the weight, snapping like a neck being broken. There was nothing to be done. The toy wagon fell apart.

Strahd sat on his heels, stunned, haplessly reaching out and touching there one, there another shattered part trying to put everything back together, knowing the attempt was doomed from the get-go.

-

The memory comes back as the pen ripples the surface of the ink. His past is as unable to be put right as the broken plaything.

He learnt his lesson; he does not try.

„Tak co je? Vlez tam konečně a házej to dolů.“
Proč jsem tátovi řekl, že chci jít na sběr s nimi? Nevěděl jsem, že to je takhle děsivé, nebezpečné a že je to tak těžká robota. Mám strach, že přijde hlídač a chytí nás.
„Tati, já se bojím!“
„Na co jsem tě tu bral? Vlez tam a házej to dolů, dělej. A dávej bacha na tu páčku, rozumíš?“
„Jakou? Tuhle?“
„JO! Netahe….“
Kutálím se i s obsahem a dopadáme na otce i strejdu.
S těžkostí vytahuju zasypané nohy.
„Taaatooo!!“
Otec a strýc nikde… jsou pohřbení pod tunovým nákladem rozsypaného vagónu.

„Tak začni,“ nedočkavě se lísá Liška. „Minule jsi skončila v půlce, čtenáři jsou zvědaví, jak to rozlouskneme.“
„Taky se těšej na mě,“ nenechává se upozadit Vran. „Jsem hrozně voblíbenej.“
„Omlouvám se, ale letos Ostrovy neplánuju. Bude to složité,“ krčím rameny. „Radši Cestovní deníček.“
„Teeeess? Neříkalas, že budeš znovu... eh, poprvé oficiálně vydávat Invazi? Nechceš psát z tohohle světa? Navnadit na upravené vydání, mocné bonusy a nejlepší fanfiction všech dob?“ ozve se Gwen, vykolejí mi vlak myšlenek a rozsype vagóny plánů, jak je jejím zvykem.
„Mě bude psát!“ nedá se Vran.
„Když nedáš pokoj, napíše crossover...“
„To ne!“
Tak tedy dobrá.

Vlak zastavil uprostřed země nikoho. Strhla se vánice.

„Konec světa,“ prohlásila elegantní žena a pohladila kočku, jež se jí ovíjela kolem krku jako živoucí límec.
„Představoval jsem si ho jinak,“ podotkl válečný veterán. Protézou na místě pravačky zamyšleně zaťukal na okenní rám.
„Míň osobní?“ řekl mohutný topič, který se hodiny snažil údery kladiva přivést soukolí k rozumu.
Ve vedlejším kupé seděl pod dohledem přísného jednookého generála slepý mladík obviněný z vraždy.
V dalším spočíval jeho mrtvý bratr, jemuž právě muž s jedinečným knírkem vytáhl z hrudi…
„Le gui, podivuhodná zbraň.“
„Jmelí?“ užasla jeho bledá pomocnice.
„Exactement, mademoiselle Sigyn,“ odvětil Cernunnos.

Nakrčil nos, hleděl na vetchou barabiznu. Každou chvíli očekával, že se zhroutí a s ní i obyvatelé uvnitř. Nemohl uvěřit, že svolil. Že tady stál a měl vůbec v plánu jít dovnitř.

V ruce držel láhev vína, která dost možná měla větší cenu než celý pozemek. Koutkem oka zahlédl, jak se něco za rohem mihlo, ale ve vteřině to zase zmizelo. Na rozryté trávě ležel předmět, který vypadal jako květináč, ale když přimhouřil oči, rozeznal v něm dětskou hračku. Rozpraskanou a léty zmoženou ostrým svitem slunce. Rozsypaný vagón hlíny, v níž rašil plevel.

Ozval se hlas: „Draco, drahoušku, pojď dál!“

Jako každý obyčejný den sedím za volantem.
Vpravo, kruháč, vpravo, vlevo...
Oči kloužou po krajině a myšlenky se rozbíhají jako duhové kuličky - vzpomínky, nápady, postřehy tady a teď...
... tak krásně se rozvlní měkké křivky polí, když si oblékají nový zelený kabátek...
... pták zamrzlý v místě, když pro silný vítr jej křídla neposunou...
... srpek měsíce odrážející krajku slunečního svitu na ještě modré obloze...
... tvář táty (mihne se ve vzpomínce: takovou alejí jsme spolu chodili)...
... nezapomenout zajet na poštu...

Proplétají se hlavou, najdou své místo, svůj čas. Duhové kuličky myšlenek jako korálky rozsypané z vagónku vláčku mého vnoučka...
... jak krásně se smál...

4. V bodech shrňte dějiny osidlování Rubové země.

5. Co se stane, když vjede plně naložený vůz na slabé místo vnitřní sítě?
Propadne do vnější sítě a tou se rozsype někam pryč.

Morseovka, wagón klád
Jako na dvou židlích stát
Nebo na dvou lodích plout
Marně zkoušet nespadnout
A wagón klád jede dál
Já však stojím opodál
Chci dobro pro všechny, mír a klid
Abychom uměli spolu tu žít
Mnohem víc soucitu a méně zlosti
Chtěla bych jednotu v různorodosti
V dáli mizí wagón klád
Snažím se nerozsypat
Ať už tak a nebo tak
Vždycky mi ujíždí vlak
Vždycky kus ze sebe ztratím
A za všechno draze platím
Jak udržet vnitřní plamen
Kde mám svůj základní kámen
Bez nějž se vše rozpadne
Tma zahalí soumrak dne?

Snad to nějak všichni jednou zvládneme

Lucius pěnil vzteky. Zlost v něm bublala jako lektvar těsně před výbuchem.

Nenáviděl cestování mudlovským způsobem. Jenže z přenášedla se mu zvedal žaludek a přesto, že se ještě nikdy neztrapnil tak, že by popřel svou eleganci v jakékoliv situaci, nehodlal riskovat, že dorazí v jiném než perfektním stavu.

Možná to měl risknout. Nebo doufat, že by se mu podařilo z Británie do Rumunska přemístit v jednom kuse.

Pak by se nemusel na obsluhu vlaku neupřímně usmívat, když se jim rozbil vagón a vysypal se na koleje.

Jen vidina, že znovu konečně uvidí Charlieho, ho donutila zůstat v klidu.

Aspoň navenek.