DMD č. 18. pro 18. 4. 2023. Téma: Poznávací znamení

„Je to těžké být modelem,“ myslí si portrétovaná dáma. „Už mě bolí záda. Nechci se zbytečně vrtět, ale musela jsem si je narovnat. Dá to hodně úsilí sedět rovně, ale nechci být zvěčněná, jak se hrbím, nebo jsem zhroucená.

Trošku mně lichotí umělcovo úsilí. Kvůli mně. Vždyť mých dnů je podstatně víc než skladů na krejzlíku.

Ruce jsou neomylným poznávacím znamením mého věku, ale myslím, že v obličeji ještě nemám příliš vrásek. Malíř mne milosrdně maluje tak, že na ně příliš neupozorňuje. Docela se sobě líbím. Není to marnivost? Honem musím schovat zbytek úsměvu. A své myšlenky. Ještěže nejsou vidět!

Výčitky krouží jak neodbytní netopýři, zarývají se do duše. Šepot přechází v ohlušující řev, bodá, neúprosně švihá. Před očima se míhají ohnivá kola, hlava třeští.
Marně si zacpává uši.
Vrávorá dál. Podlaha se kymácí pod nohama, prudce se zhoupne. Až po chvíli si uvědomí, že upadl. Ztěžka se zvedne na kolena, setře krev z nosu.
Jako v mlze spatří troje dveře. Navlas stejné, stejně oprýskané, dokonce potažené stejnými pavučinami.
Na rozpoznání správné cesty má jediný pokus.
Horečně hledá jakoukoliv odlišnost, sebenepatrnější znamení.
Nic.
Ošlapaná prkna podlahy vědí. Lechtají do bříšek prstů, chichotají se.
Nakrmí je vlastní krví. Donutí je promluvit.

Dávno po večeři se celých Bradavic zmáhá ospalost. Naše hrdinky nejsou výjimkou. Zasloužený spánek je ovšem zahnán šramotem ze společenské místnosti Jiskropšouku.

Všechny tři v mžiku zvědavě vykukují zpoza zábradlí schodů.

***

"Ti řikám pentagram. Poznávací znamení každýho kouzla."

Mařenky se činí, na podlaze se skví jen mírně křivý pentagram.

"A teda Luciuse nebo Siriuse?"

"Voba, vole. Bude sranda."

Po chvíli kostrbatého zaklínání se vesmír otřese, a s hlasitým VHÚÚŠ se zjeví postava. Dlouhé plavé vlasy souhlasí. Mařenky ovšem zkoprní.

"Já vím. Nemůžete se na mě vynadívat. Na Síria, nejzářivější z hvězd."

"No co," utrousí shora Gwen. "Dvě mouchy jednou ranou."

"Co si o tom myslíte, paní Havránková?"
"Víte, jak nesnáším, když vůbec nechápu, co se děje."
"Vím. A přiznat tohle vám muselo být nepříjemné," soucitně se k ní naklonila paní Vonásková.
"Myslela jsem, že je to zeťák té fuchtle Pospíšilové, ten, co krade stavebniny."
"Jeho mladší sestra, ta odbarvená Jituna, prý prodává drogy. Říkala to naše Helena."
"Jenže krást stavebniny a pořádat spiritistické seance o historických vojenských tajemstvích, která pak prodá Alaberanským invazním silám, to jsou různé věci."
"Velezrádce je těžké poznat."
"Mám na to školení, a přece nevím."
"Špioni a velezrádci by na sobě měli mít nějaké poznávací znamení."

“Takže vaši průzkumníci jsou zaseklí v té baště, obležení Fomorama a potřebujou ústupovou cestu. Dobrý, chápem, umíme. A možná se tam včas dostane podpora od Celestiálů. Jak se poznáme? Friendly fire, falešný agenti a tak?”
“Z toho si nedělejte hlavu, gentlemani, pokud dorazí, bude velice… Očividná.”

V moři démonicky znetvořených těl se pohybuje ostrov bílé a zlaté. Nespočet očí se otevírá a zavírá na šestici křídel. Z ozubeného kola korunujícího zlatovlasou hlavu svítí enochiánská sigila a plamenný meč se rozrostl v ohnivou řeku, která vyčistila cestu až k baště.

“Zatracenýho archanděla vážně nezfalšuješ.” Prohodil Lambert k Coenovi když dobíjel granátomet.