DMD č. 18. pro 18. 4. 2023. Téma: Poznávací znamení

Geralt nechal své meče odložené na ošetřovně. Chtěl se o čaroději, než se za ním znovu vydá, dozvědět co nejvíce. Chtěl být v hostinci aspoň trochu nenápadný. U sebe si tak nechal jen dýku a i vlasy si netradičně svázal do copu. Další své poznávací znamení - černý oděv, mohl narychlo změnit jen těžce.

V hostinci si sedl do stínu, do rohu, s Elzee po boku. Teď se mu její schopnost číst myšlenky náramně hodila. Oba popíjeli pivo, tedy zaklínač popíjel a dívka jen předstírala.
Poslouchali ten cvrkot kolem sebe, tak typický pro dobrou hospodu - cinkání půllitrů, občasné zamlaskání, odříhnutí, smích.

Chtěl být lepší, ukázat ambice, dokázat světu, že je NĚKÝM. Byl za to odměněn.

Mladší blonďatý muž se podíval na své předloktí, které zdobilo znamení zla. Bylo tak honosné. Byl někým. Ukáže světu, jak má vypadat. Pomůže pánovi v jeho prospěch.

...

Vzepřel se rozkazu. Nechtěl konat v jeho prospěch, chtěl nějakou dobu být mimo všechny tyhle krveprolití a manipulace. Byl potrestán, stal se NIKÝM.

„Ne! Počkejte... Ne, já- Ahh!” Vykřikl muž, co svázaný sebou cukl, když mu skalpovali při vědomí jeho znamení dýkou. Tak neskutečná bolest. Nakonec padl k zemi. Tiše úpěl.

Sic nemá znamení, i tak navždy zůstane poznamenán.

Iveta seděla ve vlaku a počítala, kolik jí ještě zbývá zastávek, než bude vystupovat. Byla nervózní, ale zároveň se moc těšila. Na internetové seznamce poznala kluka, se kterým si rozuměla a na dnešek si domluvili první rande. Konečně dojela do cíle. Vlak zastavil a ona vystoupila. Rozhlížela se po peróně a v tom zůstala stát jako opařená. Uviděla tam staršího, plešatého a podsaditého pána, který v ruce držel červenou růži. Bylo jí do breku. Tohle má být ten vysoký, štíhlý, mladý muž se kterým si domlouvala rande? V tom uviděla druhého muže. který se rozpačitě rozhlížel kolem. Byl to on!

Dobrý den, vážení studenti. Vítám vás ve svých sbírkách. Rád vás vidím i po písemné práci z biologie. Výsledky se dozvíte následující hodinu.
Dnes se budeme věnovat neživé přírodě. Vzadu v uličce patnáct, která je věnovaná minerálům, jsem objevil i nějaké modely proteinů.
Máte bystrý postřeh. Opravdu jsem označil proteiny jako neživé. A ony vskutku živé nejsou. Jsou organické, ale z biologického pohledu neživé.
Poznávací znamení života podle vědců jsou pohyb, růst neboli vývin, rozmnožování, dědičnost, dráždivost alias reakce na podněty, metabolismus a také evoluce čili vývoj v čase. Věděli jste, že tuto definici nesplňují červené krvinky? Nemají totiž jádro.

Nepřemýšleli jste úplnou náhodou někdy o tom, že pokud se budete chtít stát hlavním záporákem světa, toužícím po jeho ovládnutí, nebo přímo zničení, budete potřebovat poskoky? Ti poskokové by však měli být tajní. Aby se dokázali infiltrovat kamkoliv budete potřebovat a nikdo je nikdy neodhalil.

Vysvětlete mi, jak někdo tak chytrý jako Tom Rojvol Raddle alias Voldemort, mohl být tak evidentně hloupý a nechat všem svým Smrtijedům po složení přijímacího rituálu na ruku umístit Znamení zla? Vždyť by přeci stačilo, aby u vchodu do všech státních budov museli návštěvníci vyhrnout oba rukávy. Do týdne mohl být problém jménem Smrtijedi vyřešen.

Znamení hledám, hledám všude,
ve tvářích lidí, v očích, v gestech,
ve květech růží, v prachu cest,
ve zpěvu ptáků, v kapkách deště.

Znamení hledám, hledám stále,
náznaky jež by mi poznat daly,
zda cesta má je cesta správná,
či cestu jinou mám si snad najít.

Znamení hledám, nenacházím,
snad návod zůstal ve výrobě,
bez něj však jenom stěží poznám,
co říct že mám a v jaké době.

Znamení hledám rytá v kámen,
znamení dobra nebo zla,
znamení co mi napovědí,
abych po cestě nesklouzla.

Znamení hledám dnem i nocí,
zmateně bloudím životem,
a stejné chyby opakuji
s maniakálním chechotem.

Cítil se nepatřičně kamkoliv přišel. Za světové války byl raději na frontě než ve velení. Nebavilo ho plánovat někde v bezpečí, když na bojišti umírali lidé.
„Johne? V pohodě?“
Arthurův hlas ho vytrhl z myšlenek, pospával v křesle.
„Jo, jen… s tím, co se děje… nejsem dvakrát nadšený.“
„Bude to dobrý. Rozvedete se a půjdete si oba po svém.“
„Snad máš pravdu,“ promnul si oči. Jeho výrazným poznávacím znamením byla snědší kůže.
„Pořád si všude připadáš jako vetřelec?“
„Hm… na mně je indiánská krev poznat,“ smiřoval se s tím dlouhé roky. Vydobyl si i uznání jako jeden z Ocelových velitelů.

Po úspěchu na místě činu měla Ellie konečně pocit, že ji začíná brát kapitán vážně, ne jen jako protekční dcerunku úspěšného tatínka.

Po dlouhém rozhovoru s kapitánem pochopila, že má tak trochu volnou ruku, jak dál v případu postupovat. Sklízela ovoce svého úspěchu. Nebo bráno z druhé strany, stále neměli nic podstatného a šéf zkoušel něco - cokoli zoufalého.

Seděli s Alexem a prohlíželi fotky zavražděné. Hledali nějaký detail, který by jim pomohl.
"Co je tohle?" ukázala Ellie prstem na dva křížky na koleni.
"Nějaký škrábanec," neobtěžoval se Alex.
"Houby, artroskopie kolene."
"Obvolej všechny chirurgie, o tom bude určitě lékařský záznam."

Seděl ve společence před oknem do jezera. Letos se jim přednášky pro prváky obzvlášť povedly. Rozhodně byly zábavnější než jeho učebnice historie.
„Není to stoprocentní,” vzala si slovo Katie, „ale poslední tři roky nosí Havraspárky dlouhé rozpuštěné vlasy s několika copánky, co jim drží vlasy z obličeje.”
Jo, hrajou si na elfky a ještě je to nepustilo.
„Mrzimor miluje tlusté svetry a šály a Nebelvír zase-”
Se vždycky tváří, jako by mu ulítly včely.
„- mluví nahlas. Pokud narazíte na někoho, kdo zní, jako by se snažil přeřvat celé hřiště, je to Nebelvír.”
A kdo je potichu, má něco za lubem.

„Na hlavě… nahoře… po pravé straně, má velké znaménko.“
Lékař očividně hledá ta správná slova: „Děkuji a víte ještě o nějakém dalším specifickém poznávacím znamení, které by nám mohlo pomoct?“
„Tohle vám nestačí?“
„Ehm, ehm. Vzhledem k tomu, že ostatky jsou velmi poškozené, tento prvek je nedostačující.“
Zajíkla jsem se.
„Na zádech, pod levou lopatkou, má asi tří centimetrovou jizvu.“
Lékařův výraz mi napovídá, že ani toto není dostačující.
„Na koleni má také jizvu.“
„Na kterém?“
„Pravém.“
Jeho výraz je opět velmi výmluvný.
„Pane doktore, prosím vás, co zbylo z mého manžela?“
Tvář skryl za papíry: „Madam… upřímně… nic moc…“