Invaze rušivých elementů (Tess)

Je načase vrátit se domů.
Aspoň na chvíli.
Určitě jen na chvíli, utěšuju se.
Následuje okamžik, který na veškerém cestování nenávidím nejvíc. 
Hledání veškerých předmětů, nalézání nepřeberného množství lichých ponožek, z nichž některé vysoce pravděpodobně patří profesoru Snapeovi (neptejte se), suvenýrů nevimodkud a posmrkaných kapesníků. Rvaní téhož do příliš malého zavazadla. Do povícero příliš malých zavazadel.
Hrozně přitom nadávám.
Gwen ale ne. Zabalila si bez projevů nevole a teď vypadá nějak spokojeně.
Hrad zase poněkud prázdně.
„Máš tam všechno?“
„Jo,“ široký úsměv.
Jak ji tak znám, tak ukradla kouzelný kufr a doma vybalí kompletní Bradavice.
A to včetně profesora lektvarů.

„Je tam zima, vem si svetr.“
„Vypadá to, že bude pršet, máš pláštěnku?“
„Nepij ten čaj na noc, jinak neusneš.“
„Když uděláš tu práci dneska, tak budeš mít zítra volno. Jo?“
„Jo! Já vím, já vím!“ nevydržím a vybuchnu. „Jsou to úplně základní věci! A dýchat, dýchat můžu?“
„Funguje to,“ zazubí se Gwen. „Teď to můžem aplikovat na Pátou kolej.
„Ti mockrát děkuju, žes mě vybrala jako pokusný objekt,“ bručím. „Čím jsem si to zasloužila?“
„Eh... neproměníš mě v žábu? Ani na chvíli?“
„Jo, ještěžěs to nezkoušela na Snapevi, Gwen,“ usměje se San.
„Co ty víš... kvák...“
Už asi zkoušela.

Knihovny fakt stojí za to.
Magické knihovny ještě víc.
Jak dobře víme, jsou všechny knihovny navzájem propojené. 
Magické knihovny ještě víc.
To může být důvodem, proč s sebou Gwen neustále nosí banán a občas nenápadně zavolá: „Oook? Oook! Oook!“
A za živého boha si nenechá vysvětlit, že jsme ve špatném fandomu.
V knihovnách je fajn ještě jedna věc.
To místo na poličce, kde bydlíte.
Teda ten, váš svazek, bydlí.
I když si ho tady nikdo nepůjčuje (je v oddělení z omezeným přístupem a vůbec zakázanej).
Pravidelně ho chodím kontrolovat.
Je mi to jasný; jak se chvíli neukážu, tak určitě zmizí!
 

„Co to je, toto?“ mává Gwen jakýmsi papírem.
„Když s tím máváš, tak to nepřečtu,“ povídám klidně. „Kdybys mi to půjčila...“
Mé oči skenují text. Jednou. Podruhé.
„Co to je, toto?“
„Dyť na to jsem se právě ptala!“
„Pozvánka na bál?“
„No!“
„A seznam zvaných?“
„No právě!“
„Voldemort?“
„Co budem dělat? Jako někdy se zdá, jako by byl upír, protože dokud ho nepozveš, tak sem nesmí, nebo tak nějak, ale vony ho pozvaly.“
„Na bál? On bude tančit?“
„Tess! Soustřeď se! Co budem dělat?“
„Nevím, jak ty,“ povídám, „ale já si najdu tu největší mařenu a schovám se za ni.“

„Proč si to dělám?“ rozpřáhnu ruce.
„Protože seš masochista, Tess,“ jemně mě upozorní Gwen. „A nedokážeš zůstat stranou.“
„Má pravdu, víš,“ povída San.
Vím.
Poslouchám.
Jsem masochista.
Nedokážu zůstat stranou.
I když se někdy snažím.
Tahle mařenka, prosím, neustále mluví. Je to tok volného vědomí.
Co vidí, komentuje. Všechno.
Na co myslí, ihned sdílí. Všechno.
Odhadované myšlenkové pochody okolí? Uhodli jste.
Hlásá je nepřetržitě.
Někdy je mi za ní stydno, zvláště když San naopak poslouchá se zaujetím, to probereme po dvaadvacáté hodině, popojedem...
Zatím nepřišla na to, že by taky někdy mohla... nemluvit.
Kde je to zaklínadlo na zánět hlasivek?
 

To se stane, že Snape skončí na ošetřovně. (Neptejte se.)
A už to tam vypadá jako v květinářství. Kdejaké křoví tam nanesou; sedmikráska (která ve mně vyvolá Vzpomínku a následnou škytavku), růže, támhle šalvěj, tady mučenka nebo co, kde se tu vzal tchýnin jazyk? Pelyněk... na zažívání? Takže makovice na opium. Ty pampelišky vypadaj dost popravěně. A bodláčí je snad nějaký vzkaz v květomluvě.
Támhleta mu ještě nese nějaký akvárko nebo co...
„Nechci ti kazit radost,“ povídá jí Gwen, „ale ten korál je zviřátko.“
„Jak to? Vždyť právě kvete, hele.“
San jí to vysvětlí.
Vždycky byla na ty lechtivé scény.

Ze sklepení se ozývají tlumené kletby.
„Ty, Gwen,“ podívám se na svou kamarádku, „netušíš, co mu je?“
„Nevim,“ povídá Gwen zklamaně. „Tentokrát.“
Nezbude nám než se vydat ke zdroji.
Vypadá to tu... podivně. Podlaha je pokrytá slizkým cosi, co by mohlo být rašelina, kdyby to nebylo bílé.
„Fůj, dál nejdu,“ zůstává San na schodech. S Gwen prohopkáme ke kabinetu lektvarů. Opatrně nahlédneme dovnitř.
Ze Snapeova nového kotlíku se kouří a ven buble Hmota. Přes veškerá zaklínadla a nadávky nezastavuje...
„Hrnečku, dost!“
Dobuble.
„Až zjistím, který hovado tohle nastrčilo, tak si ho podám,“ prohlásí Gwen temně.
Já taky.
Jídlem se neplýtvá!

„Hň hň hň hň...“ dělá Gwen. 
A vedle zase San: „Hň hň hň hň...“
„Co se tady hňhňáte?“  divím se. „A k čemu máte ty upíří zuby?“
„Fkoufka na havouín,“ zašišlá Gwen, „máme fvý pvány.“
„Jako jaký?“
„Pfevečem fe va upííívy!“ nadšeně vyhrkne San. „Máme advefu Mavfoy Manov a...“
„A co, pokoušete Luciuse?“
„Hň hň hň...“
„Co blbnete, vždyť mu to dojde. Jsou to nasazovací zuby?“
„Ave nedojde... máme Pván!“
„No tak když v tom budete, tak proč taky nepokoušete Snapea?“
„Hň hň.. dobvej nápad!“
„A Voldemorta,“ rezignovaně povzdechnu.
„Jak zná náš pván?“ 
„Neopovažte se!“
Žádné okusování mocných čarodějů nebude!

"Kde je Gwen?" zeptala se Tess jednoho rána u snídaně.
San pokrčila rameny.
"Netuším."
Hledání zabralo dvě hodiny.
Gwen seděla na trámu (který tam ještě včera nebyl) s výhledem na dveře do kabinetu Růžové Dolores. Nade dveřmi se ve vzduchu mírně kymácel kyblík s barvou, vosí hnízdo, šestnáctitunové závaží, Ráchel Welchová a noha.
"Gwen! Nesmíš!"
"Můžu a chci."
"Gwen... no tak... Jedi, Světlá strana Síly, jsi Pan Hodný..."
"Jsem zlý..."
"Když to neuděláš, tak ti koupim dort."
"Ale když ono je to tak lákavé..."
"Já vím, ale nemůžeš..."
Gwen váhala.
"Co by na to řekli kluci? Žes na ně nepočkala?"

„Čteš učebnici lektvarů? Proč?“ ptám se zvědavě Gwen.
„Tssss,“ odpoví mi. „Tohle je doplněný vydání. S Jeho poznámkami. A nový postupy. Vážně nový.“
Nahlédnu jí přes rameno.
„Odpouzovač? Nebylo to v...“
„Ten bychom zvládly, hele, všechno ty máme... až na... kadeř vlasů Mary Sue.“
San se na mě zkoumavě zadívá, ale pak potřese hlavou.
„Máš je moc krátký.“
„Mě nikdo stříhat nebude,“ ohradím se. „Ale nemělo by být tak těžké nějakou získat.“
„Když chvíli neposedí,“ postěžuje si Gwen.
„Posedí.“
Dramatická silueta profesora lektvarů, či spíše jeho pláště. Měsíční světlo. Kroužek studentek Páté koleje tiše zírá, když...
Šmik!
Ten plášť vrátíme.