DMD Bonus č. 02 pro 6.4.2025

„Nicku! Ty jseš magor!“ Larry vběhl do Phoenixova nemocničního pokoje.

„Jo, možná…“ Phoenix zamyšleně koukal do stropu.

„Žádný možná! Jseš! Snědls pro ni sklo! Mohls zemřít!“

„No tak, Larry,“ Phoenixovi se Larryho zželelo. Měl starost, „jsem tady, ne? Mám tuhý kořínek.“

„Ale co je moc, je příliš! TOLIK udělat pro holku?!“

„Ona byla snová… Čas se kolem ní zastavoval…“ Phoenix se zasnil.

„Ale byla mrcha!“

„Právě, že nebyla. Byla tak sladká, jemná… Kdyby tak taková zůstala, a my mohli být šťastní…”

„Nicku, nemůžeš snít! Když tě holka opustí, běž dál! Pouč se! Například nezapomeň, že holky - i tvoje Dollie - kadí!“

[Pondělí večer]
"Tati, co to mámě děláš?"
"Dopr..! Kde ses tu vzal?"
"Slyšel jsem, že máma brečí."
"To se ti jenom zdálo."
"Nebrečela jsem, miláčku, to jsem vzdychala, jako že se mi něco líbilo."
"A co se ti líbilo?"
"No, jak mě táta... masíroval."
"Aha. A proč se ti to líbilo?"
"Mám asi správnou masážní techniku, hehe."
"To jako, že ležíš na mámě a mačkáš ji?"
"No... jo, no."
"Takhle masírovat můžeš ale jenom někoho, koho máš opravdu rád, víš?"
"Aha."

[Úterý podvečer]
"Renčo, vidělas Bakaláře?"
"Ne, proč?"
"Přišla zpráva od ředitelky. Martínek se prý svlékl, že jde Bětku namasírovat..."

Vím, že mám nejlepší prezentaci ze všech. Strávila jsem nad ní několik dnů a nocí. Je perfektní.
Tu stáž bych měla mít v kapse.
Teoreticky.
Prakticky se mí spolužáci ušklíbají celou dobu, co mluvím.
Profesor se sice usmívá, ale zároveň nervózně poklepává propiskou, jako by se už nemohl dočkat, až skončím.
Nenechám se tím odradit.
Vím, že jsem dobrá a mám na to.
I když mi pořád opakují, že to tak není a že jsem jen snílek s hlavou v oblacích, když si myslím, že mám šanci v astrofyzice uspět.
Proč?
Jsem přece jenom holka.
A to se prý neodpouští.

Plukovník vyšel na zápraží, sedl si na lavičku do příjemného polostínu starého ořešáku, který kdysi vysadil. Zavřel oči a čekal. Volavka si ho ze strany prohlížela, pak udělala obezřetný krok, připravená při nenadálém pohybu uletět. Opatrně se přibližovala. Natáhla krk, složila ho plukovníkovi do klína a nechala si čechrat peří, pomalu, slastně přivírala oči. Za chvíli spali oba a snili volavčí sen. Plukovník v něm nejdřív sledoval rybky, jak se vznáší těsně nad hladinou. Vyčkával, tohle ho nezajímalo. Pak se vznesl nad rybník a letěl. Sledoval pozorným pohledem louky, ale nejvíc ho zajímaly cesty. Teď už věděl, kdo se blíží.

"Ježíš je živý a touží se vás dotknout."
„Tie dotyky su tak silne, ze ich citit aj doma, pri obrazovke, vdaka Ti Pane, HALELUJAH!"
„hned kostrč přestala bolet ... brečela jsem, jak se mě Pán Ježíš mocně dotýkal, modlitba s Ježíšovou krví byla úplně silná, … prostě tolik síly a moci a to ještě nejsem na konci videa.“
…
„Povídal, že se mne jeho rukama dotýká Ježíš, bylo mi divný, že zrovna tam, ale …“
…
Když je jeden vševědoucí, tak se mu občas vybavují záblesky předzvědění věcí budoucích. Snad proto tehdy v zahradě zpanikařil, zvolal „Noli me tangere" a "nejsem žádný masér!“ a utekl.

Iris pulzovala hlava. Pevně svírala zbraň a snažila se vybral z myšlenek tu správnou. Tu racionální.
Věz, že jsi milována.
Pohledem se pokoušela na místě udržet muže, který se koupal v červené záři.
Věz, že jsi milována.
Jako by tahle slova teprve teď začala dávat smysl. Ne, nesmí podlehnout emocím. Musí chránit budoucnost. Nemůže jen tak zahodit vše, co společnými silami budovali, kvůli jednomu…
Gabriel se smutně usmál. “Chyť mě, jestli to dokážeš.” Poodstoupil dozadu.
“Vlastně v jistém smyslu… už se ti to podařilo.”
Iris stiskla spoušť. Jako by kulka, poslední vzpomínka, která cinkla o podlahu, roztříštila její vlastní srdce.

Dvanáctá hodina odbila. Ve školním depozitáři nikdo nechválil Hospodina. Zpěv vycházející z oddělení kostí připomínal spíše skřípání nenamazaných pantů než libé hlasy kostelního chóru.
Zpěv, chceme-li to tak nazývat, doprovázely bohaté světelné efekty. U stropu se vznášela diskotéková polokoule. Kde se nacházel zbytek, nikdo netušil. Účastníky diskotéky to nezajímalo.
V nejširší uličce křepčil Poplašňák se slečnou Karlou. Poltrgeist zářil jasně azurovou a slečna Karla vyměnila klobouček s fialkami za čelenku s umělými pery. Trčela jí z lebky jako duhově zbarvená sluneční korona.
Diskotéka nabrala na obrátkách. Někteří menší kostlivci se rozpadli. Nejlepším tanečníkem disca byl zvolen ten, kdo zůstal celý.

Taneční parket na sklonku Elysia se zastaví.
UVADĚČ: Zabouchá ceremoniální holí do země a oznámí "Zagreus, princ podsvětí!"
ZAGREUS: Vejde. Ale ne, už zase! Podívá se na pozoruhodný pár uprostřed parketu. Tak do toho.
THÉSEUS: Otočí hlavu na svého rohatého společníka. On se snad nikdy nepoučí.
ASTÉRIUS: Začne vykrucovat a pohazovat svým hovězím tělem. Tak do toho.
THÉSEUS: Přidává se. Ať se jednou provždy rozhodne, kdo z nás je nejlepší.
Všichni tři se zmítají v nesmyslných kreacích, aby ukázali, který z nich - padlých hrdinů - je nejvíc fajn, fajnový.
UVADĚČ: Znovu zabouchá ceremoniální holí do země a oznámí "Raphaël Ambrosius Costeau!"

„Dalším artefaktem k aukci je vzácná, krásně vyčiněná baziliščí kůže.“
Vzdechy údivu z publika.
„Nenajdete kvalitnější a nádhernější materiál na ty nejskvostnější módní boty či nejluxusnější dámskou kabelku,“ mrknul licitátor směrem ke skupince mladých aristokratů s pavími pery v kloboucích.
Chichotající se hlouček dam, který na ně nenápadně mrkal celou aukci, se začal silněji ovívat vějíři.
„Přinejlepším varan,“ ozval se z poslední řady pobaveně muž v kápi.
„Ovšem zlatým hřebem večera,“ zamračil se na něj licitátor, „je toto exkluzivní, extrémně vzácné kuroliščí vejce, a to i s ropuchou, která jej vysedí.“
Nepokrytě šokované výkřiky důvěřivého publika přerušil Geraltův záchvat smíchu.

Čekala ve frontě s nekonečnou řadou dalších a nestačila se divit. Proč ji nenechali rovnou projít branou? Co chtějí v jejím případě zjišťovat? Není nic, čím by se kdy provinila.
Uklidňoval ji jen fakt, že branou za celou tu dobu, která připomínala věčnost, ještě nikdo neprošel.
Konečně na ni přišla řada.
„To musí být omyl,“ důrazně se ohradila. „Celý život jsem žila příkladně, nelhala jsem, nekradla, s manželem jsme tento až o svatební noci, do kostela chodím, ještě před odjezdem na dovolenou jsem běžela ke zpovědi…“
„A pamatujete si, co jste manželovi řekla úplně naposledy?“
Duše zbledla. „Zprava dobrý,“ hlesla.