DMD č. 25. pro 25. 4. 2012. Téma: Tenký led

„Slyšels o té nové zábavě? Klouzání na ledě. Bruslení.“
„Nechápu, co na tom kdo vidí,“ odvětil důstojně András.
Hučela do něj, aby to taky zkusil.
„Nemám led rád. Už od dětství,“ zavrtěl hlavou.
Nakonec se nechal přesvědčit, i když vrčel cosi o bláznivém nápadu. Zanedlouho ji sledoval, jak se ladně s lehkostí prohání na zamrzlé hladině. Jako labuť… Dodal si odvahy a vyjel na led… upadl… led se pod ním probořil.
„Proč?“
„Já jsem na sebe použila nadlehčovací kouzlo,“ přiznala se čarodějka. „Abych byla lepší. Nenapadlo mě, že kromě toho, že budeš padat, by ses moh tím tenkým ledem probořit.“

,,Mrzne, ale je léto, sestřičko!“
Stromy opadaly a zbělely jinovatkou, dávno se nebrodila po kolena měkkými zelenými polštáři, nýbrž jiskřivě bílými, kameny hrozně klouzaly, takže si musela dávat opravdu dobrý pozor, aby nespadla do řeky, jejíž břehy obrostly ledovou krajkou.
Když ji za dlouhopřetrvávající tmy probudil mráz, vstala, rozfoukala uhlíky a šla pro vodu k prameni. Popadla ostrý kámen a udeřila do hladiny. Nic. Zkusila to znova. Zvedla kámen nad hlavu a mrštila jím z výšky. Stoupla na studánku. Začala poskakovat.
Led se neprobořil.
Nahrnula do kotlíku sníh a postavila na oheň.
Do hradu se vrátí, teprve až skončí léto.

Poznámka: Založeno na několika faktech, ale pořád je to fikce. I když myslíte si, že Johnny se vzdal koní, aby dal přednost krasobruslení kvůli krasobruslařce?
Zima přišla náhle, dokonce tak, že zamrzla voda, která zůstávala na poli po vytrvalých deštích. Kluk od sousedů tam chodil bruslit. Johnny se s ním moc neznal, jen se zdravili, ale byl pro něj vzor. Vynikal ve sportech, byl krásný a oblíbený. Když rodiče zpozorovali jeho zaujetí tím sportem, pořídili mu brusle. Učil se na tom tenkém ledě, když tam Tom zrovna nebyl.
Johnny opět bruslil, když přišel Tom. Bál se, že se před ním shodí, ale on mu radil, povzbuzoval ho a v rámci učení ho držel za ruky. Tohle byla velice silná motivace. Krasobruslení se stalo jasnou volbou

Poznámka: Malé dada drabble z mé dnešní anabáze, kdy má příčetnost byla opravdu tenkým ledem, po kterém se nedalo jít. Ta pouliční lampa i městská policie tam taky figurovaly.
---
Na lampě pouliční houpe se opička. Na ruce, která ji víc bolí. Nelogicky jedná. Lehkomyslná. Městská policie pomalu kolem projíždí. Opička hrůzou nepříčetná do noci zasvítí a zákon ji mine. Romáci v dálce hrají na housle. Tklivě. Zvony bijí. Opička vyplašená padá. K zemi je daleko. Opička Boha volá. Na zem padá had. Bestie hnusná a černá. Je zima. Ve stínech had stále čeká. Eva však nepřichází. Hranice tenká do umrznutí zvířátka chladnokrevného. Dech jeho zmrzá. Malomyslný had a vrstva tenká ledu na těle po opici zbyla. Marné mrtvým připomínat, že na ledě tenkém bruslit se nedá. Hadi nemají nohy.

„Já jim to chci říct.“
„Jsi si opravdu jistý?“
„Jsem.“
„No, ale z tvého vyprávění jsem pochopil, že s tvými rodiči se v téhle oblasti pohybuješ trochu na tenkém ledě.“
„Na tenkém ledě? Ne. To je jako chodit po vodě, tam už ani žádný led není!“
„A oni tuší, že…“
„Tak to opravdu nevím. Myslím, že si uvědomují, že jsem jiný než ostatní, ale nejsem si jistý, jak to vezmou.“
„Mami, tati… tohle je Roman.“ Nádech, výdech. „Já ho miluju a žijeme spolu.“
Ticho.
„Takže jsi gay?“ zeptala se matka.
„Jo.“
„Skvělé. Pomůžeš nám sehnat pátou sérii Queer as Folk?“

Včera úspěšně uzavřeli jeden případ. Dnes měl konzultující detektiv volno.
Doktoři ale příliš volna nikdy neužijí. Johna ráno zavolali do práce, prý nějaká hromadná dopravní nehoda. Strávil skoro dvanáct hodin na nohou. Když se vracel domů, ošklivě promokl. Po příchodu do obýváku našel místo příjemného ohně v krbu dokořán pozotvíraná okna a obvyklý obrázek vyloupeného bytu.
Otočil se k ústupu do ložnice, ale to už tu byl Sherlock s jedním ze svých hyper pokusů.
„Nemám náladu,“ zabručel doktor. Detektiv začal přemlouvat.
„Mohl by ses sakra alespoň chvíli chovat jako člověk a ne jako pošuk?“
Sherlock zkameněl.
John si toho nevšiml.

A/N: Velice odlehčené (jsem v depresi z témat). Mírné bjb (nestíhám). Věnováno památce. Sire, mám vás ráda. Vy víte, jak to myslím.
****
Jmenuji se Kit. Nebo Filip. Nebo Jonas.
Jsem žokej. Průměr, bývalý šampion nebo současný šampion.
Nebo nákupčí. Nebo pilot. Nebo fotograf.
Nemám manželku. Umřela. Nebo jsem ji nikdy neměl.
Rád se seznamuji. Většinou se žen bojím a většinou jsou divné. Nebo krásné. Nebo obojí.
Většinou mě nechtějí nebo mě asi chtějí.
Taky se něco stane. Zastřelí se mi přítel, okradou mě nebo mi umře bratr.
Vždycky je v tom zločinec.
Vždycky balancuji na tenkém ledě.
Vždycky málem zahynu.
VŽDYCKY jsem hrdina.
Mám to rád.
Ale poslední dobou si začínám myslet, že tady má nějaký Dick Francis trochu problémy s fantazií.

Ještě jednou pro Ryu, která si přátal Christabel a inspirovala mě hned ke dvěma drabble. Zde je první.
Christabel se zachvěje. Chce vykřiknout, prozradit Geraldinino tajemství, chce svého otce varovat. Pošli ji pryč! Avšak kouzlo, kterým jí Gerladine svázala jazyk, je silnější. Jen zavře oči – obrazy minulé noci se jí vkradou pod víčka. Mihotavé světlo svíčky. Nezvykle úzká postel pro dvě těla. Lehká noční košilka – jak lehce sklouzla z ramen. Ledové dotyky pálily. Téměř neslyšný šepot, umné zaříkávání. Podlehla. Jak ji jen uřkla? Uštkla ji jako ta zmije, o které zpíval bard Bracy?
Pálí ji na prsou, když ji otec vítá, když ji objal. Chce vykřiknout, jen neví co. Nerozumí svému srdci, které buší je má, je má!
-------
Poznámka: Ano, Coleridge byl i femslasher! Pokud mi nevěříte, přečtěte si originál. Mimochodem, kdo ještě neví, že miluju romantismus? ;)

Zima byla úspěšně ukončená, úhledně zabalená. Twilight Sparkle svým organizačním talentem pomohla všem v Ponyvillu, aby svůj velký úkol dokončili včas.
Nikdo jako by si ale nevšiml, že ona na svoji organizační práci nebyla sama. Celou dobu jí věrně po boku stál on - Spike. Ačkoli se mu od začátku klížily oči a po ničem netoužil tolik jako po pár hodinách spánku, vydržel s nimi celý den a půl, věrně odškrtával položky seznamu, kontroloval a překontrolovával.
A jak se mu za to odvěčili? Nechali ho ležet na poslední tající kře uprostřed jezera.
Nejen, že se nevyspal, ale navíc se důkladně prochladil.

Bylo tam krásně. Na ulici za mostem se krčilo několik zimomřivých stromů pod sněhovou peřinou a pár starostlivých maminek stálo na břehu řeky sledujíce šrumec na zamrzlé ploše. Psal se začátek roku 1684 a led na Temži byl během odcházející zimy mimořádně pevný. Doktor a Donna se drželi za ruce a bruslili spolu uprostřed velkého hloučku. A točili se dokola a dokola. Taky už si trochu oddechu zasloužili.
Nic naplat. Zakrátko se zima odporoučí, led ztenčí, řeka opět odemkne a jednou, za čtyři sta let, si všichni budou jen pamatovat, že toho roku to byla ta nejtužší zima v Anglii.