DMD č. 25. pro 25. 4. 2012. Téma: Tenký led

"Už ti někdy někdo řekl, že tančíš na tenkém ledě?"
"Zatím nikdo. Ale potkala jsem mnoho, kteří si to mysleli."
Tvé rty se zkroutí do úsměvu, ale hnědé oči zůstanou vážné. Přistoupíš blíž a ztišíš hlas.
"Nedělám si legraci. Měla bys být opatrnější."
"Nemůžu si pomoct. To tys mě udělal takovou, jaká jsem," namítnu, ačkoliv vím, že je to lež. Toto všechno jsem si na sebe přivolala sama. Jediný pohled do tvého obličeje mi řekne, že si to uvědomuješ stejně dobře jako já.
"Pojď," natáhneš ke mně ruku. Na pár vteřin zaváhám, ale pak ji uchopím.
Je hebká a chladí.

„Stěny Morie, kdysi nejskvělejšího sídla trpaslíků!“ prohlásil Gandalf obřadně a přiložil hlavici hole ke skalní bráně. Zašeptal několik slov, ale kámen se nepohnul. „Nazghul aby to spral! Ti zmetci změnili heslo,“ zamrmlal čaroděj potichu a nenuceným hlasem vyhlásil pauzu.
Gimli celou dobu stál a zamračeně zíral na hladinu blízkého jezera.
„Cítíš nebezpečí?“ začal brzy vyzvídat Aragorn a vrhal po neklidné vodě podezřívavé pohledy.
Trpaslík si ho změřil bezvýrazným pohledem. „Jde o to, že v zimě jezero zamrzlá jenom tenkým ledem. Jenže to malým trpasličatům nevysvětlíš. Jednou jsem se pod ten led propadl,“ Gimli se zamračil, „nemám tuhle vodu prostě rád.“

Pan Bobr přešel po ledu k horní části hráze, aby se podíval, jaké škody zima napáchala. Plnými doušky hltal svěží vzduch a užíval si slunečních paprsků, které ho hřály do zad. Díky Aslanovi se konečně všechno vracelo do pořádku. Většina sněhu už odtála, takže mohl snadno poznat, kde strop příliš povolil a je třeba ho vyspravit novým materiálem. Za odpoledne se mu podařilo nanosit k hrázi dostatek větví a jiného dřeva, aby se mohl pustit do díla. Všechno šlo hladce, když najednou zaslechl podezřelé zapraštění. Když si uvědomil, co se děje, bylo už pozdě.
Šplouch! Dlouho očekávané jaro ho zaskočilo.
Poznámka: Tímto bych se chtěla omluvit Rebelce za stejný nápad, přísahám, že jsem si její drabble přečetla až po publikaci toho svého -.-"

Zůstali stát na kraji útesu. Pod nimi se rozprostíralo zamrzlé jezero a z lesů kolem se ozývaly hlasy.
„Co teď?“ zašeptala.
„Skoč. Zdržím je,“ řekl rozhodně.
„Cože? Nenechám tě tady!“
„Necháš,“ vtiskl jí do ruky malý balíček, „Ten led je tenký a až se dostaneš do vody, bude to hračka. Jsi přece najáda, ne? A ted běž!“
Dívka se rozběhla a skočila. Ledová krusta se však pod její vahou neroztříštila a dívka na ní zůstala ležet, jako pohozená hadrová panenka. Led kolem ní zrudl.
Na kameni pod skálou vytáhl Incubus ruku z vody.
„Tenký led?“ zakřičel nahoru, „se mnou nikdy.“

Tua-Tua Ekbergová se ujistila, že vychovatelka spí, a vylezla oknem. Teprve na dvorku si obula střevíce, a i za tu chvilku jí chodidla mrzla.
Mikel se choval divně. Vlastně to nemohla posoudit. Teprve nedávno ji vytáhl, když se při bruslení prolomil led, ale předtím ho jen potkávala a vlastně ho vůbec neznala. Ale byl jiný. Ode dne, kdy potkali Pata. Nebo to začalo až s tím lodním deníkem? Těžko říct.
Mikel si určitě myslel, že Pat může zavolat jeho tátu zpátky. A pak četli deník... Co když Mikel sám neví, jestli vlastně tátu zpátky chce?
Zeptat se ho nemůže.
Veřejná zpověď
Tuto knihu jsem tolik chẗěla a nikde v antikvariátě ji neměli, že jsem ji sprostě ukradla z poličky s knihami jednoho veřejného ubytovacího zařízení, kde po ní pes neštěkl a začínala plesnivět. Je to jediná krádež mého života, za kterou se nestydím. U mě je knize lépe. Je čtena.

Pan Bobr utíkal lesem a nohy se mu bořily do závějí. Hlavu měl sklopenou jako všichni, co už nevěří ve velké štěstí.
A toho zamrzlého jezera si ani nevšiml.
Zapraskal led.
Pan Bobr sebou trhl.
Náhle cítil vzduch, jak slaboučce voní čerstvou hlínou. Slyšel stromy, jak si cosi naléhavě šustí svou tajnou řečí. Viděl paprsky slunce, jak se zakusují do sněhu.
Led křupl. Pan Bobr taktak uskočil na břeh a chvíli nevěřícně pozoroval svoji mokrou tlapku.
Potom zaklonil hlavu a bláznivě se rozesmál.
Kdesi vysoko nad ním zaštěbetali ptáci.
Rozběhl se a nechával za sebou hluboké stopy.
„Taje! Lidičky, taje!“

Večer nad vypitým vínem a drobky od křupek přišla řeč na předtuchy blížícího se konce a na vzdávání se rakovině. Nikdo z nás nedokázal vybruslit z nebezpečného tématu, nikdo se o to ani nepokoušel. Seděli jsme pospolu a báli se pohlédnout jeden na druhého. Každý další krok by rozbil křehký dojem vyrovnanosti. Každý další krok by znamenal pád do hlubin.
V kuchyni bylo horko, ale já se třásla.
Pak jsem na chvíli vyšla pod hvězdy na skutečný mráz a skoro viděla bílé kosti nás všech pod tím obrovským nebem.
Před spaním jsem se chtěla modlit, ale nenapadalo mě, ke komu.

Všude je ticho. Odlesky bledého slunce tančí na sněhu. Ze střechýlů kanou slzy. Kap. Kap. Vpíjí se do sněhu a tvoří v něm hluboké tmavé krátery. Jak oční důlky umrlce, napadne ji.
Taky pláče. Na tváři jí studí klikatá slzavá cestička. Hrdlo má stažené, skoro ani polknout nemůže. V náručí tiskne balík zkrvavených hadrů. Srdce jí tluče, div nevyskočí z hrudi. Ve spáncích šumí krev.
Na tůni se třpytí tenká vrstva ledu. Snadno ji prorazí špičkou střevíce. Už se rozhodla. Teď necouvne. Holka by si celý život zkazila. Udělá to pro ni.
Pane na nebesích, smiluj se.
V noci uhodil mráz.

Běžím lesem.
Sníh mi praská pod bosými chodidly.
Studí.
Nesmím zastavit. Zpomalit. Upadnout.
Nad hlavou mi svítí měsíc.
Úplněk.
Za sebou slyším jeho funění, dusot tlap a vlčí vytí.
Nevím, kde jsem.
Nevím, kam běžím.
Nevím, kudy mám pokračovat dál
Ven z lesa. Možná bych se mohla dostat přes řeku. Někde tu musí být.
Noha mi podklouzne, jak mi z cesty zmizí sníh, až málem upadnu a ztratím naději na nepřežití.
Led mě zastudí do zmrzlých chodidel.
Jezero? Rybník? Řeka?
Nevím. Nemám čas nad tím přemýšlet.
Musím dál.
Sklouznu se vpřed.
Led zapraská.
Příliš tenký, než aby unesl takovou váhu.

šestý ročník před vraždou Brumbála
"Chodíte po tenkém ledě, slečno Grangerová," hleděl na ni tak zvláštním pohledem. Přišla za ním, v noci. Řekla mu vše o tom, jak touží po jeho přítomnosti. Jak se bojí, že zemře. Jak se budí v noci se strachem o něj. Vzal ji dovnitř. A tohle bylo jediné, co řekl. Hleděla na něj s očekáváním dalších slov, ale ani se nepohnul. Udělala krok k němu. Nic. Další. Už téměř cítila jeho dech na svém čele. Ještě kousek... pomalu k němu zvedla svůj pohled. Bála se i nadechnout. Najednou ji sevřel v pevném objetí, jako had svou kořist, a políbil ji.