DMD č. 25. pro 25. 4. 2012. Téma: Tenký led

Tak já přidám také ještě jedno nesoutěžní drabble.
Držela jsem křečovitě
Sny nad starými fotkami
Ty zasmál jsi se neurčitě
Všechno je dávno za námi
Doba je jiná život běží
Ty ses zas tolik nezměnil
Na tom už ale nezáleží
Přiznej si že jsi také snil
Vzpomínej se mnou na to krásné
Co my dva jsme spolu prožili
Je toho tolik člověk žasne
A ztracené je to ve chvíli
Vzpomínej se mnou na to pěkné
Co převanulo kolem nás
On mlčí a když něco řekne
Pak má zas hrozně smutný hlas
Kolikpak nám zbývá dní
Třeba se k sobě hodíme
Nehledě na čas pozdní
Po tenkém ledě chodíme

Nesoutěžní, ale já se musel podělit!
Příjezd na chatu.
Venku aspoň -30 stupňů.
Vevnitř asi -20.
Rozděláte v kamnech pořádný oheň.
Těšíte se jak za chvíli bude teplo…
…a v chatě je asi jen -10.
Představte si, že spíte přímo naproti kamnům…
…že na sobě musíte mít aspoň čtyři vrstvy oblečení…
…čepici…
…šálu…
…jste zabalení ve spacáku…
…na sobě další tři deky…
…a je vám ZIMA!
Ranní ledové probuzení.
Na okně je vrstva tenkýho ledu…
…ZEVNITŘ!
Odpoledne začínají kamna vykašlávat kouř.
To už je FAKT divný.
Že by zavřená klapka do komína?
Tak ji zkusíme otevřít!
Během hodiny jsou všichni v chatě v kraťasech a tričku!

Stál na břehu s diktafonem a od úst mu šla pára. Práce pojišťovacího agenta není med. Kolikrát už takhle stál a vyslýchal svědka?
Vždycky pokládal „důležité“ otázky. Jak vypadala situace? Co dělala oběť? Co říkala? A konečně, jak zemřela?
Nudilo ho to. Ale sbíral poslední slova. Nesmál se jim, ale fascinovala ho.
„Pejsku, pojď sem!“
„Neboj, není nabitá.“
„Hele, užovka.“
Teď jen doufal, že bude mít další.
„Povídejte, co se stalo.“
„No, Franta šel přes rybník. Já se bál, tak jsem čekal.“
„Dobrá a co říkal před tím pádem do vody?“
„No, říkal: ‚Tady je tlustý led, tady to přejdem.‘“

Miloval bobování.
Kdykoliv se za okny spustila i třeba jen menší chumelenice, avšak dost velká na to, aby na té pokrývce šlo jezdit, nikdy neodolal.
Za oknem prolétla vločka.
Nebo se mu to zdálo?
Nezdálo! Sněží!
Spoustu sněhu.
Paráda!
Chytl své červené boby a vyběhl směrem ke kopci kousek od domu.
Pustil se dolů z kopce…
…nabral rychlost.
První skok…
…při dopadu odlétla sprška sněhu.
Druhý skok…
…dětské oči zářily nadšením…
…dopadl na tvrdý led…
…udeřil se o boby do zad…
…nadšení zmizlo.
Vyražený dech.
Počítal nekonečné vteřiny…
…když pod sebou náhle uslyšel zapraskání.
Na boby už pak nikdy nesedl.

(4k)
„Tys umřel na nejbezpečnější planetě galaxie?“ divil se smích zadržující Alko. Neměl úplně pravdu, Minnesota III byla ve skutečnosti v žebříčku druhá po Gerontu Prima, ale jen těsně.
„Blbě jsem pochopil rozkazy,“ hájil se Magnar.
„Rozkazy? Šli jste tam na ryby, ne?“ Další z Nanuqových geniálních nápadů.
„Jo. Našli jsme pěknou kru, jdeme, probíráme chlapské věci, vikinský fotbal, jestli valkýry nosí něco pod brněním, a najednou na mě Edvin houkl: ‚po ledě tenkém kráčíš právě teď, tak věnuj radši pozor krokům svým.‘ Po pěti stoletích si zvyknu na ty jeho matlafóry a stojí mě to život, protože to myslel doslova.“

Závěj bílých květů pokrývá devátou mohylu, však v myslích lidí i v paměti travnaté země navždy zůstane hrdý král.
Nikdy nebyl poražen.
Nikdy nebyl pokořen.
Nikdy, ani ve smrti, nebyl na kolenou.
S jeho jménem na rtech vyráží Jezdci do útoku.
Jeho jméno zasévá hrůzu do srdcí nepřátel.
Jeho jméno nese strážná pevnost jeho země, útočiště jeho lidu.
Když se rozezní mohutný roh, zpívá jeho jméno; jeho jméno je slyšet v dusotu koní, nese se ozvěnou v zimním větru.
A když se Brody přes Želíz ve vzpomínce na Dlouhou zimu pokryjí tenkým ledem, jako kdyby i řeka šeptala jeho jméno.

Varování: Je to trošičku vulgární a cynické, tak se nelekněte.
Mít vztah se šéfem byla dvojsečná zbraň, to Ianto věděl dobře. Jack Harkness se (pokud pomineme nepochopitelnou auru úžasnosti) totiž většinu času choval jako sebestředný idiot. Ianto z něj míval pocit, že netuší, co dělá a proč to dělá, ale hlavní je, že u toho vypadá sexy.
Vstupovat s Jackem do konfliktů bylo tedy poněkud ošemetné. Jako jeho milenec měl Ianto pocit, že by ho sem tam mohl upozornit na to, že něco dělá špatně. Jako podřízený nabýval dojmu, že má držet hubu.
Byla to chůze po tenkém ledě. Doslova. Zachránit si život často znamenalo prostě lehnout a roztáhnout nohy.

„Lorde Vadere, měl byste si poslechnout jednu nahrávku,“
potměšile zamrkala Ysanne Isard, ředitelka říšské rozvědky.
„Luku, můžeš zabít císaře. Budeme vládnout galaxii jako otec a syn!“
Vader setrval v okázalé netečnosti.
Trhni si, mrcho …
Nehodlal jí dopřát ani špetku jízlivé radosti.
„Možná to nevíte,“ pokračovala Isard. „Ale Palpatin má uši všude.“
„I na zadku?“ zabručel Vader. „Chápu, jako jeho milenka to musíte vědět nejlépe.“
„Císař už nemá pro vaše eskapády pochopení,“ vyprskla Isard.
„Chcete mne vydírat?“
„Jen varovat před tenkým ledem.“
„Předpokládám, že máte dobré úrazové pojištění,“ zaburácel Vader.
Začal se dostávat do tempa.
„Sama totiž stojíte uprostřed tajícího rybníka!“

Na jaře v Arktidě zpestřily ledové pláně skvrny modré vody. Překonávali je se psy a saněmi v kajacích. Často byly pokryté tenkým ledem. Ten museli obcházet. Pochod byl dlouhý a vyčerpávající. Zmáhal je silný mráz a nelítostné bičování vichru. Museli zdolávat obrovské ledové duny. Když byli na vrcholku ostrova, všimli si, že jim odplouvají spojené kajaky a s nimi i naděje na záchranu. U sebe neměli nic, ani nůž. Neváhal. Rychle odhodil část oděvu a vrhnul se do ledové vody. Její sevření bylo děsivé. Obtížně plaval. „Tohle asi nepřežiju," blesklo mu hlavou.
Neutopil se. Zachránil kajaky a tím dva životy.
Pokud nevíte o koho jde, klikněte
sem: < Nansen s Johansenem, kteří v březnu 1895 opustili Fram a vydali se na cestu k severnímu pólu.

Nesoutěžní... zase plevelím, já vím... jenže ty poslední témata jsou vážně plodný a dobrý
----
Pravá. Levá.
Oblouček. Oblou...
Znova!
Pravá. Levá.
Oblouček. Oblouček.
„No vidíš jak ti to jde! Ale tváříš se při tom strašně legračně...“
Zastrčím vyplazený jazyk.
Co pak můžu za to, že když se soustředím, tvářím se jako chovanec nějakýho ústavu?
Skříííp. Zoubky se zaseknou do ledu.
„Zkus to znova. Plynule“ povzbuzuje mě kamarádka. Sama kroutí piruety.
Šteluju se do výchozího postavení.
Pravá. Levá.
Oblouček. Oblouček.
Jo! Já jedu! Po zadu! A plynu...
Prásk! Skříííp! Plác!
„Proč se válíš?“
Potupně se zvedám na kolena.
„Ten led práská... Nemůže se probořit?“
„Je mínus dvacet. Led má půl metru. Ten se neproboří. Znova!“