Autorův výběr 2012

Spousta mých letošních dílek stála za houby. Někdy jen proto, že to byly blbůstky pro pobavení, bohužel se mi to párkrát opravdu nepovedlo. Přesto většina mých drabblů obdržela spoustu milých, pochvalných komentíků. Strašně moc děkuji všem! I z tohoto důvodu jsem nejdřív měla pokušení dát sem jeden kousek, který se mi opravdu líbil, ale zůstal skoro úplně osamocený a já nevěděla (a stále nevím) proč, ale nakonec jsem si řekla, že to tu musím zakončit pozitivně - něčím, co se zároveň líbilo mně i čtenářům :). Je docela vtipné, že je to zároveň drabble na úplně první téma, tedy aprílové ;).
Mám ho ráda i proto, že se mi v hlavě vylíhlo ještě před zadáním tématu a přesto sedělo, což se zase tak často nestává :). Taky je lingvistické a latinářské k tomu. A nevědomky jsem v něm použila i první téma z loňska. Takové skvělé drabble člověk mít rád musí! (což není příkaz ;))
U stolu seděl klasický filolog. Doktor, kandidát věd, docent, píejdždý. Byli dva.
Jeden horlivě přeškrtával štosy papírů červenou fixou a broukal si „Proč bychom se netěšili“. Druhý zíral na latinsky popsaný papyrus, který archeologové objevili nacpaný mezi několika kameny v hrobce neznámého faraona.
„Pane kolego.“
První zvedl hlavu a přerušil árii.
„Domnívám se, že jsem objevil konjunktiv futura.“
Vlny se vzedmuly. Aktivní, spící i vyhaslé sopky počaly chrlit žhavou lávu. Země se otřásala, litosférické desky praskaly a na vycházku vyrazili čtyři jezdci. Nestihli objet ani jedno kolečko, vesmír totiž zahučel jako tehdy před lety a pukl.
A to byl konec.

Joj, tohle je jako říct, které dítě má člověk nejraději.
Ale nakonec se rozhoduju pro toto drabble / báseň.
Jednak se mi už tradičně ze všech mých dmd výtvorů líbí ty lyričtější. A tady mi najednou do mého světa prolezla ne už jen rytmizovaná próza, ale - znovu po pár letech - doopravdy verše. Nemůžu ani říct, jakou jste mi tím zadáním udělaly radost.
Za druhé kvůli vzniku: většinu drabblí jsem letos psala v děsném chvatu a únavě, tohle téma ale holky vložily šťastně tak, že jsem si ho stihla přečíst před spaním a mohla si o něm nechat zdát. Drabblátko pak vzniklo za svítání během cesty tramvají do práce (ano, bylo opravdu pět ráno) - a myslím, že jsem na něm odpoledne už nic moc neupravovala.
A za třetí kvůli takovému menšímu projektu, do kterého se mi zvrhla obyčejná mapa hradu. (Projekt není zdaleka ukončený.)
Téma bylo Okno.
Jsme strážci hradu,
ústa umlčených srdcí.
Námi hrad bdí i sní.
Mě potkáš první,
mám záda vysoká, pevná,
na nohách vodu, led a vodu,
skáče po kamenech zubatých
jak úsměvy mrtvých.
Já nejsem,
je jen křehká krajka klenby nade mnou,
proletují mnou ptáci a motýli,
za mnou je stůl
a přes něj nahlížím do tvojí duše.
Mě vidí každý,
mám žhavé srdce v zimě v létě,
otáčí se v něm místa,
po kterých toužíš.
Já jsem skryté,
mé tělo je plné, a přece nejsem slepé,
dívám se tam, odkud jsi odešel.
Já ležím.
Vejdi a budeš
v docela jiném světě.
(Řešení: oblouk mostu přes Grønfjellågu, nedokončená klenba ve věži Nevěži nad oltářem Všech bohů, krb v refektáři, kouzelné okno v Obří věži a Mandala.)

Musím předem podotknout, že letos se mi jaksi psalo hůř než vloni. Nevím jestli to bylo tématy, nebo nějakou soukromou tvůrčí krizí, nevím, ale nešlo mi to od ruky. Taky jsem nakonec skončila na čísle 29, což mě teda pekelně štve. :)
Ani ve fandomech jsem nebyla nijak prudce originální a potvrdilo se mi pravidlo "když nemáš originálnější nápad, uteč k Zeměploše nebo k Harrymu". Ale nakonec je to právě potteří drabble, se kterou jsem z té letošní slaboty spokojená nejvíc. Navíc jsem fakt hrdá na to, že jsem dokázala napsat něco smysluplného zrovna na téma "příbuzenská plemenitba."
Mám ráda ty postavy na okraji, jejichž tragédie nás tak nějak minou bez povšimnutí. A Merope je taková postava, vepsaná do pár stránek, čtenářem (i autorem) sotva povšimnutá. Tak aspoň těchhle sto slov, a ten mráz v nich, si zaslouží. Neměla to lehké.
---
Stála před zrcadlem a pozorovala svůj odraz. Nezajímavý obličej; řídké vlasy myší barvy; oči, které směřovaly každé jiným směrem. Věděla, že moc krásy nepobrala. Ani talentu. Její otec jí to připomínal často. Že za to mohl on sám, protože se – tak jako bylo v jejich rodě tradicí – oženil s vlastní sestřenicí, to mu připomenout nemohla.
A pokud si někdy pomyslela, že dokonale čistá krev nemusí znamenat dokonale zdravou krev, nechala si to pro sebe.
Nikdy neměla odvahu se mu postavit.
Až teď.
Merope Gauntová se usmála na své těhotné břicho. Ona byla možná k ničemu, ale její syn bude někdo.

Letos jsem našla dva žhavé kandidáty na post "to nejlepší, co jsem napsala". Dlouho jsem váhala, protože na Soumrak bohů jsem zcela nekriticky hrdá a Píseň o Nibelunzích je skvělá věc. Ale když jsem si je pročítala znovu, rozhodla jsem se, že nakonec asi vyhrál následující text. Už jenom proto, že jsem měla opravdovou radost, že se mi na Poslední petrklíč podařilo napsat něco takového. Děkuji všem za milé komentáře.
Fandom: Severská mytologie
Téma: Poslední petrklíč
Bohyně Milovaná plakala. Její manžel odešel, vytratil se z tohoto i jiných světů.
Utěšovali ji bohové, obři i skřítci.
Kočky svěsily uši a lísaly se Bohyni k nohám.
Tisíce čarodějek pocítily smutek své paní.
Poprvé za dlouhá léta pozbyly vědmy dar předpovídání.
Všechny vlaštovky padly v jednom okamžiku na zem a jaro, které nesly na svých křídlech, se ztratilo.
Jen hledači pokladů sledovali deštivou oblohu s nadšením. Těšili se na zlato a jantar, které se hned po východu slunce objeví.
Chamtivci však nedošli svého štěstí. V místech, kam dopadaly slzy Bohyně, vyrůstaly drobné zlaté květy.
Doposud ještě nevyrostl ten poslední.

Dlouho jsem váhala, jaké drabble zařadit do Autorova výběru a v prvé řadě jestli se vůbec účastnit, protože obecně nepovažuji své věci za povedené a hodné dodatečného vyzdvihování.
Jedno drabble ale mám skutečně ráda. Přemýšlela jsem nad ním dlouho, než jsem napsala jediné slovo, protože moje milované petrklíče jsou křehké a skutečné lidské osudy taky, a musí se brát do rukou s úctou a s láskou k bližnímu. Do letošního DMD jsem si nikdy skutečně netroufla na RPS a stálo mě dost odvahy takové drabble i napsat, natož vložit sem na stránky.
Tohle drabble už je ale ve třech výběrech, takže je sem vkládat nebudu. Podívala jsem se na ta ostatní a zčistajasna mi došlo, že jsem vlastně krátce předtím jedno RPS (nebo RPF?) drabble napsala. Inspirovala mě jedna scéna z filmu Lidice, kterou jsem si zapamatovala na hodně dlouho. Psala jsem je v práci. Pracně, jak jinak. S jistým uctivým odstupem. Bez lásky. Tady to nešlo. Pak jsem dlouho váhala, zda je opravdu vložit.
Takže tady je. A dokonce podruhé.
Sál byl narvaný k prasknutí a neobyčejně tichý. Houslista měl dojem, že jeho škobrtnutí smyčcem o dřevěné tělo houslí museli slyšet až v zadní řadě. Pomyslel na jejich primária Izáka, který už s nimi nikdy hrát nebude, protože byl minulý měsíc poslán do Terezína.
Na jeho místě teď sedí tenhle ďábel.
Během náročného partu neudělal jedinou chybu. Hrál dobře, to musel houslista uznat. Když koncert skončil, uklonil se jako profesionální hudebník, který dostal titul říšského protektora omylem.
"Jsem rád, že jsem mohl nahradit vašeho primária," řekl.
Houslista mu podal ruku.
Reinhardu Heydrichovi zbývaly přesně tři měsíce a pět dní života.

Nevím, jestli je to moje nejlepší drabble. Pravděpodobně ne. Ale mám k němu citový vztah. Protože v tomhle fandomu zůstává spousta věcí nedořečených, jinak by to už nebyla pohádka. Tohle je jedna z těch věcí, které zůstaly nevyřčené v prvním díle.
Téma: Židle

Vždycky si myslela, že trůní sál Canterlotského hradu je příliš veliký.
Teď se jí ta délka, kterou musela přejít, zdála nekonečná.
Ještě nikdy ji koruna tolik netížila. Nikdy jí zástupy jásajících, klanějících se poníků nepřišly tak nepatřičné.
Vítali ji jako hrdinku, jako zachránkyni. Zahnala přeci zlou Noční Můru, zabránila jí navždycky zahalit Equestrii nocí.
Ona ale ztratila sestru a truchlila pro ni. Ztratila jedinou osobu na světě, se kterou mohla a měla sdílet odpovědnost. Tu jedinou, se kterou se mohla podělit o radosti i starosti vlády…
Princezna Celestia vystoupala po schodech k trůnu, který byl od nynějška už jenom její.

Asi bych měla říct, proč právě tohle, že? Inu, nejspíš proto, že doufám, že to jednou napíšu od začátku do konce...
Téma: Poslední petrklíč
A/N: Jedno nesoutěžní, protože tohle mi strašilo v hlavě docela dlouho
Jak je to dlouho, co jsem naposledy viděla slunce?
Bylo to na jaře, to vím.
Kvetly prvosenky.
Pak přišla válka a květiny zničila. Nezbyla ani jediná.
Chtěla jsem utéct, ale všechny nadané našli a zavřeli, aby si z nás vychovali zbraně a pomocníky. Nejmladší byly čtyři roky. Ani nevěděla, že něco umí. Její panenka věděla. Všechny věci věděly, četla jsem to v nich. Stejně jako to čtu v tom revolveru, kterého se musím dotknout.
Patřil jednomu partyzánovi. Měli by být opatrnější na své věci, nutí mě je podle nich poznávat mezi zajatci. A já nevím, jak dlouho ještě vydržím lhát...

Není to asi úplně nejpovedenější z mých drabbles, není ani nejúdernější a jsou jiná (asi čtyři ;)), ke kterým mám větší citový vztah. Naštěstí se většina z nich setkala s nějakým úspěchem v podobě komentíků (ano, jsem tvor sebestředný a komentíky žeru), takže jich už nebudu vytahovat. Uvádím tedy ze svého šuplíčku drabble na téma Mary Barton, páč je to trošku netradičně vyčnívající Period drama a dělám mu tímto strááášně nenápadnou propagaci.
Děkuju organizátorkám i vám všem, psavci a čítavci, za krásné DMD a jsem strašně ráda, že jsem to letos vydržela až do konce. Ještě nemám dočteno, tak omluvte opožděné skvíky a poznámečky... a doufám, že aspoň pár lidí rádo četlo Period dramas drabblátka, ač z ruky nešikovné, a že jsem udělala Austenové a spol. hezkou reklamu.
Mary věděla, že riskuje úplně všechno. Po tom horečném shánění svědka byla téměř vyčerpaná, navíc se zdálo, že lodník nedorazí. Musela předstoupit sama. Musela být trochu záludná, zapůsobit svou krásou, kterou tak nerada ukazovala. Chtěla ale přesvědčit hrdelní soud hlavně čistou pravdou své výpovědi, mysl měla zatím jasnou. Když jí došlo, že Jema Wilsona miluje, vlastně se jí ulevilo. Horší to bylo, když jí začalo docházet, kdo mladého Carsona skutečně zabil. Jediná otázka by vše zničila.
Uspěla. Zářila. Když přiběhl svědek, viděla síň už jen mlhavě. Zachránila Jema.
Tři dny byla mimo sebe. Mluvila. Naštěstí si všichni mysleli, že blouzní.

Docela jsem si lámala hlavu nad tím, co z toho množství alžbětinské éry mám vytáhnout. Docela dost z toho, co jsem napsala, se mi líbí. Ale když bych měla vybrat jednu, tak to potom musí být tahle:
Téma: Perpetuum mobile
Fandom: historie
To bušení srdce musí být slyšet až nahoru. Ať už odejdou, prosím, ať jdou pryč. Milosrdný Bože, jsi-li, nedopusť, aby mne objevili. Vždyť ničím jsem se neprovinil, jenom tím, že jsem. Jsem tvůj dobrý hospodář. Byl jsem... Teď jsem opravdová ovečka boží. Na porážku.
Milostivý Bože, jsi-li, nedopusť, aby zabili tu dobrou ženu, jež mne skryla. Ani ona se ničím neprovinila. Snad jen tím, že je...
Zítra se schovám jinde, najdou-li se dobří lidé. Bude mít i další dům úkryt pod podlahou, ve kterém zase uslyším větu: „Neleží zde nějaký katolík?“
A tak to půjde až do konce mých dní...

A/N: Mám ráda všechny své van Goghovské drabbly a zcela sebestředně si myslím, že se letos řadí k mým nejlepším. Přesto nejsilnější citový vztah mám k tomu prvnímu.
Vincente, kdybys žil, věnovala bych ti ho.