Vincent van Gogh

Pod nohama mu vířil prach vyschlé půdy v pravidelném rytmu kroků. Slunce bylo v nadhlavníku, ale prudké doteky mistrálů ochlazovaly jeho horké polibky.

Vincent se zastavil na polní cestě a nádhera kompozice, která se před ním rozkládala, ho donutila zatajit dech. 

Pod modravými horami se rozkládaly zelené pastviny a skaliska s tu a tam roztroušenými domky. A pod nimi zlatavé moře obilných klasů ohýbajících se ve větru.

Osamělý sekáč vytrvale pracoval a měnil vlny klasů na pichlavou pláň. 

Vincent maloval, slunce klesalo a barvilo letní oblohu do odstínu mořské pěny.

Bylo mu na tomhle světě tak krásně, až to bolelo.

Myšlenky a obrazy mu hlavou vířily jako vlak, který projíždí zastávkami bez zastavení. Pocit vnitřního pnutí se dral ven z jeho hrudi, tak bolestně, že se mu chtělo křičet.
Potřeboval to s někým sdílet, někomu to předat, ale měl jen své obrazy. Zuřivě nanášel barvu a črtal linie, někdy v plenéru, ale často po paměti.
Když došla plátna, maloval nový obraz přes starý.
Muselo to ven, jinak by si ublížil.
Dávno se z období, kdy překypoval nápady a fantazií, vytratila bujarost a nadšení. Zůstávala jen urputná potřeba vykřičet svou nekonečnou bolest světu.
A dny prázdné jako okna vlaku bez cestujících.

Theo držel bratrovu ruku. Byla teplá, ale slabá. Chyběla jí její energie, se kterou na plátně zachycoval barvy života. Vášeň, která mu nedávala spát.
Vincent dýchal mělce. Místnost prozařoval spolu s paprsky letního slunce klid a mír. Za skelným pohledem bratrových očí už nebyl všudypřítomný smutek, ale podivná radost. Smíření.
„Chtěl bych se vrátit domů,“ hlesl Vincent. Okoralé rty horečkou sotva vyslovily francouzská slova.
„Jsi příliš slabý,“ odpověděl Theo. U srdce ho bodalo.
Co pro ně znamenal domov? Paříž u jeho ženy a syna, nebo pochmurné brabantské poldery?
Nestačil se ho zeptat.
Vincentův vlak vyjel, ať už to bylo kamkoliv.

Žlutá je barva štěstí.
Je tak zářivá jako pšeničná pole v létě, hřejivá jako první dny zamilování, veselá jako smích nevinného batolete.
Je to barva slunečnic.
Vincent jich v euforii natrhal na zahradě domu patnáct a pak jejich zvědavé hlavy naaranžoval do vázy a postavil je na stůl před připravené plátno.
Byl šťastný, když je maloval. Radostné obličeje květin, které se nakláněly jedna k druhé a šeptaly si tajemství říše přírody.
Ty dny byly naplněny čirým štěstím. Nemyslel na nic, na potíže, na bolest, na chudobu.
Jen na to, že za krátko bude mít Gauguin jeho slunečnice pověšené v ložnici.

Stará vrásčitá ruka bere do ruky tkadlec a proplétá ho mezi napnutými vlákny. Rytmický pohyb, tam a zpátky – pod tou choreografií rukou a dřevěného stroje pomalu vzniká nová tkanina.
Tkalcova družka a další ženy z vesnice předou ze lnu ve vedlejší světnici na kolovrátku bílé příze. Je to prastaré umění, které si přadleny předávají z generace na generaci a které dovedly k mistrovství.
Prostý život soustředěný do velkého stroje v příliš malé místnosti. Prostý život obyčejných lidí, kteří žijí, aby v chudobě tvořili pro jiné.
Fascinuje ho to a přesto – maluje je v tmavých barvách, které odrážejí bezútěšnost jejich bytí.

Na Place du Tertre ležérně posedávali v pouličních kavárnách umělci a vesele klábosili, trhovkyně nabízely ve stáncích své zboží okolojdoucím lidem a vzduch provoněly šeříky a palačinky s cukrem.
Vincent se šťastně rozhlédl kolem sebe. Prošel malým trhem a vkročil do stínu katedrály Sacre-Coeur. Jen pár kroků dál po kočičích hlavách a měl celé město jako na dlani.
Zhluboka se nadechl. Jeho nitro zaplavil pocit svobody a naplnění. Konečně měl směr, cíl, důvod. A věděl, že tentokrát je to to pravé.
Viděl pod sebou Paříž a představoval si, jak by ji namaloval. V pastelových tónech ranního světla, ospalou, bezstarostnou, oduševnělou.

Rodiče chtěli, aby se vypracoval u strýčka Centa v obchodě uměním Goupil & Cie. Zpočátku ho to bavilo, pak zůstával už jen kvůli rodičům.
Haag, Londýn, Paříž. Chtěl se zavděčit všem, ale čím dál víc cítil, jak ho tento osud tlačí. Prodávat krásné umění hloupým lidem, které nezajímá…
Do obchodu chodil s čím dál větším odporem. Byl otrávený, protivný, neurvalý. Nakonec ho propustili a Vincent najednou čelil skutečnosti, že sobecky zklame rodinu.
Ale Paříž byla tak zajímavá… plná skutečných umělců, se kterými mohl hodiny rozprávět o současných dílech. V jeho srdci to zaselo semínko, které o roky později plně vykvetlo.

Čeledníci na poli, snopy obilí, zlatá, azurová, světle modrá, radost z dobře odvedené práce, odpočinek. On a ona, v jednotě, spolu. V pozadí koně ve zlaté záplavě, vpředu dřeváky a dva srpy. Vincent maluje obraz podle Milleta, fascinován obyčejným životem a jeho zářivými barvami. Rekonstruuje výjev, který sám neviděl, ale přesto do něj dává něco ze sebe.
Milletovy obrazy maloval, když si ještě sám netroufal na vlastní kompozici, učil se na nich, obdivoval je pro jejich jednoduchost. Umění věrně zobrazující skutečnost. Teď ale maloval podle oblíbeného mistra z čisté radosti, že to dokáže. Věřil sám v sebe jako nikdy dřív.

Ještě když měl v hlavě ideu komunity malířů žijících v jeho Žlutém domě, horečně obstarával všechno, aby se na příjezd umělců z Paříže připravil. V první řadě neustále psal Gauguinovi. Ten odpovídal sporadicky, ale čím méně od něj dopisy chodily, tím více jich Vincent napsal.
V druhé řadě pořizoval nábytek, který bylo potřeba opravit, vybavoval pokoje, uklízel, do toho stále intenzivně maloval. Skoro nevařil, jen se odbýval kusem chleba, jeho žaludek proti pestřejší stravě protestoval.
Činorodé naplnění dne ho uspokojovalo. Cítil se šťastný a tak lehký, jako kdyby všechny starosti světa odletěly pryč.
A na stůl postavil vázu se slunečnicemi.