Bídníci

Někteří v lágru říkají, že jim Jezerský připomíná psa. Dogu.
Německou, pochopitelně. Patnáct let po válce to pořád zní jako nejsprostší nadávka.
Jan nemůže popřít, že to označení je zčásti přiléhavé.
O něco víc mu ale Jezerský připomíná volavku.
Vybavuje si elegantní, trochu hrozivou siluetu ptačího těla, tyčící se nad vodní hladinou potoka doma na Blatech. Rozvážnou chůzi a hlavu, pasoucí za kořistí.
Připomíná mu ji i teď, v čele skupiny dozorců.
Stojí na nástupu, Jan uprostřed čtyřřadu vězňů .
Je chladné květnové ráno a ve vzduchu příslib amnestie.

Když zazní: „... 24601!“, jeho nositel nevydechne úlevou.
Zhluboka nasaje vzduch do plic.

Markovi Pokornému je sedm let.
Žije s dědečkem a tetou. Otce nepoznal, matka zemřela, když byl ještě batole. Ponurý osud, o něco méně neobvyklý v oněch časech než dnes.
Je bystrý a zvídavý.
Dědeček projevuje pro jeho nápady menší nadšení než teta, a abychom byli upřímní, ani to není závratné.
„Počítali a zase přepočítali!“ zkouší to Marek znovu, rázně, neoblomně. V rukou svírá kus papíru s vlastní kresbou. „Američtí válečný paličové dostanou! Za mandelinku jim pošlem mravence,“ vysvětluje se zápalem a dikcí hlasatele filmového týdeníku, „ne obyčejný! Zlatožroucí. A budou mít po hehe!“
Nechápe, proč je tak skvělý plán neohromil...

Františka čeká.
Na co?
Na dopis.
Od koho?
Od vojáčka.
Tedy vlastně - ne. Felix už vlasti neslouží, před týdnem odešel do civilu.
Jsou to tři měsíce, co ho pozorovala na parketě v sále Lidového domu, co ji vytáhl k tanci a pak znovu, pátek co pátek či sobotu. A na procházky v parku, vyjížďky z periferie do centra Prahy... Tři měsíce měla hlavu v oblacích.
Nedal jí svou adresu.
Bude to překvapení, říkal - zdálo se to romantické!
Konečně, když v pátek dorazí z fabriky na svobodárnu, je tam.

Drahá... vrátil jsem se domů, k povinnostem… Rychle mě oplač a nahraď...

Vykřikuje povely.
Někde vlevo od něj štěká kulomet.
Nepřítel se vzpírá z posledních sil.
Neviditelná síla ho odmrští vzad.
Svět kolem něj zpomalí, pak zhasne.
Bylo by legrační, schytat to tak blízko od domova - tři roky fronty, Sokolovo, Kyjev, Dukla… Dožene ho vesnička kousek od Přerova?, přemítá kapitán Pokorný, než ztratí vědomí.
.
.
.
Pohyb.
Někdo jako by se snažil vyprostit ho - ať už odkudkoli.
Nemá sílu, aby pomohl. Možná otevřít oči...
Než stačí zaostřit, něco ho prudce zatlačí do hrudi. Myslí mu probleskne obraz praskajících žeber u zdařilé masáže srdce.
Naslepo sevře zachráncovo zápěstí.
Pro údiv v jeho tváři má pochopení.

V tančírně začli hrát.
Františka si pohrává se slámkou od limonády, plaše se usmívá.
Noc chvátá.
Sleduje ho z povzdálí, jak na parketu zkušeně seká nohama, houpe se v bocích, pohazuje si s partnerkou jako s peříčkem. Válí.
Konkrétně swinguje - rokenrol je zatím v plenkách kdesi za oceánem a ostnatým drátem. Diskotéky hudbou daleké budoucnosti, kterou Františka nepozná…
Jí ta scéna připomíná něco minulého - květen před šesti lety. Ve dvanácti poprvé vidí někoho takhle tancovat, když američtí vojáci protáčí starší děvčata...
I tenhle má na sobě uniformu, jen domácí.
Felix Tolárek už stříhá metr.
Zachytil pohled. A chce se bavit.

Poslední slova, která provází Jana Trojana, než nastoupí stezku vlastního osudu, zní: Velitelství národní bezpečnosti v Klatovech. Propustka do zakázaného pásma.

Je to tiskopis na pískově žlutém papíře, perem doplněný o jeho nacionále. Jan potvrzení přeloží a schová do kapsy. Pracuje jako lesní dělník, nezajímá se o svět ani politiku. K jeho smůle, politika se právě zajímá o lesní dělníky…

Poslední slova, která si vyslechne u soudu, o šest měsíců později: Odsouzen k pěti letům odnětí svobody a ztrátě majetku za napomáhání k neoprávněnému opuštění republiky.

Je-li v těch časech darování čtvrtky chleba a neohlášení rodiny uprchlíků zločinem, je vinen.

Bylo tomu tři týdny, co Marek Pokorný opustil byt svého dědy a obýval turistické lehátko u Dana Coufala na koleji Větrník.
Osmnáct dní - věren svému příjmení -, naslouchal hovorům u zadního stolu hostince Na Hrádku.
Devatenáctého náhle vstal, pomalu došel ke staré nástěnné mapě a zabodnul prst do severovýchodní hranice republiky.
„Nezapomínejte na Duklu, pánové. Okamžik, který udělal Československo velikým!“
Hovor kolem v mžiku zamrzl.
Koukali, jako by spadl z višně.
„No, pověz to Podkarpatský Rusi…“ přeťal ticho vesele Rosťa.
Evžen zavrtěl hlavou.
„Nepotřebovali jsme zbytečnej masakr a přátelství na věčný časy pro pochybnou slávu…“

Markovi právě rozkopli domeček z karet.

Voda hučela.
Pozdní chodec přicházel po nábřeží od nemocnice Hôtel-Dieu. Na protějším břehu Seiny zahlédl matný přelud.
Stín, který vyzařoval zvláštní směsici emocí.
Ne lásku. Možná hlubokou úctu, vděk, které se od sebe dotyčný snažil neúspěšně odehnat.
Stál bez pohnutí. Anděl si vzpomněl na jiného, poutníka na lavici v Digne. Měl nabídnout světlo ve tmě další bloudící duši?
Zeptal by se Crowleyho. Od hřbitova v Edinburghu ho však nespatřil pět let.
Postava se náhle vyhoupla vzhůru.
Ozvalo temné zašplouchnutí.
Azirafal nezjistil, kolik společného měl s neznámým, po němž zbyl pouze kloubouk policejního inspektora a otisky služebních bot na kovovém zábradlí.

ŘÍJEN 1815, BISKUPSTVÍ DIGNE, FRANCIE

„Zase olověný balonek, co?“ Bytost ve tvaru ženy, s tmavými šaty a černými brýlemi na očích, kývla bradou k budově staré tiskárny.
Tam stála kamenná lavice a na ní, vyčerpán únavou a bez veškeré naděje, ležel muž.
Propuštěnec, jemuž město pro žlutý cár papíru ukázalo svou nejhorší tvář.
„Běž tam!“ pobídla druhou, na pohled počestnou dámu, která právě vyšla ze dveří blízkého kostela.
„Já?!“
„Jistě,“ řekla madam Antonia c'Rowley, strčila ji do ramene a zmizela ve stínu.
Markýza de Az'Rafael klopýtla vpřed. Muž na lavici zvedl hlavu. Nebylo úniku.
„Noo, eee… Co zde děláte, příteli?“

Jean září, jsou tu všichni. Od biskupa po Gavroche. Thénardier chybí.
Avengers dorazili také v plném počtu.
Bálú a Ká tančí Skywalkerovým pro zábavu. Obi-Wan taktuje světelným mečem.
Pipin chce do záchranné stanice. Za Sauronem. Zbytek Společenstva (s rodinami) mu to rozmlouvá.
Popelčina víla píská utkání Zeměplochy proti Bradavicím.

"Brzy to přijde!" vzkazuje zdaleka Zmarchrob. Vztekle komusi ukopne lebku.

Přibíhá nahý Jack Sparrow. Za ním šílený mužíček s velkou bednou.
"Prevíte! Prej mínotaurus a kráva dojící rum! Opice v kostýmu! Zmetkové v hovězině! Prej, věrný pes! Vrať mi ženu a tuhle obří chlupatou bestii si nech!"
"Mňaúú," zní z bedny.