DMD Bonus č. 04 pro 12. 4. 2026

Byl jsem cizincem ve tvé zemi. A přesto, když se naše pohledy setkaly, mé tehdy ještě bijící srdce se rozechvělo.

„Vítej v Barovii, drahoušku.“

Díky tobě jsem se cítil výjimečný. Silný. Rád si namlouvám, že jsi mě tehdy opravdu miloval. Než tě to omrzelo.

„Ireeně na tobě nikdy nebude záležet tak jako mně!“

Nikdy se necítím tak sám, jako když si máme být nejblíž. Když cítím tvoje tělo na svém, když ti dokazuji svoje city. Když se probouzím sám.

“Copak pro tebe, sakra, vůbec nic neznamenám?!”

Hroutím se před zrcadlem, a nepoznávám se. Vzal jsi mi všechno. I můj odraz.

Swan noticed some commotion around her. Someone picked her up, murmured something she couldn't quite make out, but was sure was supposed to be soothing.

The emotions - excitement, relief, but also shock, fear and thinly veiled anger - suggested it was a friend.

"Let's get you home," gravelly voice finally made it through the haze of her mind.

She started moving her legs, nodding.

Did anyone actually come for her despite Omega?

"Home," she repeated and her eyes snapped open before she could finish the thought - luckily.

It was exactly what her enemy wanted. To find her home. To destroy it.

Každý člověk si na začátku svého prvního vážného vztahu představuje, jak tahle idyla nikdy neskončí. Miluje, obdivuje, obětuje, vzdává se. Věří, že to, co cítí, už bude cítit navždy, a doufá, že ten druhý to má stejně. Že jejich společná budoucnost bude slaďárna velkoplošného formátu, ve které by se nestyděla účinkovat ani Julia Roberts. 

Jenomže každé hormonální McFlurry plné maršmelounů a lentilek se jednou vypije, sladkost v ústech zhořkne, opojení vyprchá a v ruce zbyde prázdný kelímek, který hodíte do koše a půjdete to zajíst čtvrtlibrákem se sýrem.

Protože láska není jen jedna.

A v životě nejsou jen romantické komedie.    

"...but if you send the information to your younger self, because you as the younger self received the information from your older self, where does it begin? Does it even have a beginning? Some call it a loop, but is it really? What if it's just a line? Every action we take, every decision splits off another universe, and another and another, so you're not looping, you're just splitting off more and more universes. Isn't that crazy? How can we even comprehend the sheer size, the magnitude of it?"

"Dunno, but you gotta comprehend Mister Forelli still didn't get paid."

Lovec se plížil temnou chodbou hradu. Napadal na zraněnou nohu a zpocenými prsty se snažil už poněkolikáté nabít kuši. 

Jak se to takhle mohlo pokazit, pomyslel si. Jednoduchá zakázka, ghůlové ve sklepeních.

Rozsypal šipky po koberci. 

Kdo mohl tušit, že ghůlové probudili zlo z hlubin času, zlo které neznalo slitování.

Dorazil na konec chodby. Před ním už bylo jen okno s těžkým závěsem.

Chodbou se rozlehl smích upíra, který povraždil jeho společníky.

V posledním okamžiku lovec vystřelil poslední šipku na závěs. Jako zázrakem se trouchnivý závěs roztrhl a upíra zaplavilo slunce. Do půl minuty po něm nezbylo víc než prach.

Zvledla se od televize, stejně ty zprávy byly zas vo tom samým hovně jako každý den. Pustila rychlovarku a nachystala si instantní nudle.

Rychlovarka ještě ani nezačala vařit a slyšela z vedlejšího pokoje, jak televize začla divně šumět. Nakoukla do dveří a viděla ze i obraz problikává, když tu se zjevil známý počítačem generovaný modročervený obličej.

Sedla si zpátky k televizi a hodila nohy na stůl.

"Hej ty! Jo ty, co akorát sedíš na prdeli a necháváš se krmit těma korporátníma sračkama. A to myslím i doslova ... Žereme akorát umělý žrádlo a tvrděj nám, jak je to zdravý ..."

Rychlovarka cvakla.

Kamaráde, to seš rád, že ti vyšly ty Rychlý šípy, co? Přece jen, kdyby to téma nebyla tak jasně evokativní, možná nechtěj vědět, co bys tam napsal. Všude lidi v metalovejch trikách a do toho ten dungeon synth, to mohlo ještě dopadnout zajímavě. Možná bys to fakt měl nějak řešit. U toho prvního to dokonce bylo míněný jako sranda. Vlastně i ty rychlošípáci k tomu směřovali i když jen divadělně. I u toho slunce jsi přemýšel, že ho necháš sežehnout. Možná fakt není dobrý, že když napíšeš první věc, co tě napadne, tak tam vždycky někdo zařve. Možná trochu uber.

    Nemám ráda kytky. Chtějí prostor, pozornost, péči, správné postupy, morální kompromisy... přitom vůbec nejsou roztomilé, neskládají básně a skoro nic je nejde naučit. 
   Má to jedno překvapivé "ale." Mé chladné vztahy k nim mi umožňují se po patnácti minutách ždímání internetu spokojit s radami anonymních lidí (a nelidí),
a v klidu zasadit rajče, jahodu a petržel do jednoho velkého květníku. Beztak mám jen jeden, a jinak bych to ubohé rajče musela vyhodit rovnou.
  Nemám ráda kytky, takže moje vztahy k nim jsou mnohem méně stresující než ke zbytku světa, stojí mě o tolik méně nervů, a proto je mám ráda.

Bylo jednou jedno stavení. V něm žili tři synové. Nejstarší syn byl poctivý a vždy dělal to, co je správné. Prostřední syn byl pragmatický a vždycky tvrdil, že účel světí prostředky. Nejmladší syn byl sobecký, pokaždé myslel hlavně na svůj prospěch. Jednoho dne se před jejich stavením zastavil královský kočár. Jedno jeho kolo se ulomilo. Nejprve vyběhl z domu prostřední syn. Zeptal se kočího, co za to, když dá vůz do pořádku. Pak vyšel ten nejstarší a že kolo ihned opraví. Nakonec přišel nejmladší, sedl si do kočáru, seznámil se s králem, sbalil princeznu a stal se novým následníkem trůnu.