Kriminálka Miami

,,Dobře, tak si to zrekapitulujeme. Ráno jste z domova šla koupit dárek pro vaši nereř Annu, ničeho zvláštního jste si nevšimla. Přijela jste na oslavu, tady se zdržela do zhruba sedmi hodin večer. Potom jste jela domů. Žena, kterou pohřešujeme musela zmizet pár hodin po tom, co Vám prodala ty naušnice pro Annu. Opravdu jste si nečeho nebo někoho podezřelého nevšimla?"
,,Ne."
,,Dobrá, zkontrolujeme ještě kamery z pondělí a uvidíme, jestli tam něco bude."
,,Proč z pondělí?"
,,No, paní zmizela chvíli po vašem nákupu."
,,Ale, já jsem byla nakoupit dárek pro Annu včera."
,,Proč jste to neřekla?"
,Neptal jste se."

Všichni agenti udržovali pozice, připravení na pokyn velitele k rychlé akci. Vyčkávalí. Stáli nehybně, jako sochy - dokonalí profesionálové. Vyčkávali. A čekali. A čekali. Čekali na povel, který stále nepřicházel. Nikdo z mužů se ani nepohnul. Důvěřovali svému nadřízenému. Věděli, že i on vyčkává. Že čeká na ten jediný správný moment, na tu jedinou milisekundu, na okamih, během kterého se svět zastaví, všechno stichne a oni, jako lavina, jako ruka osudu přetrhnou jemné předivo času a...
Agent Wilcke se probral z lehkého zasnění. To je divné, kde ten rozkazydávající chlap je, pomyslel si. Ale čekal dál.
*
Horacio si zapnul poklopec. "AKCE!"

Po dlouhých kamenných schodech vstoupil do budovy. Pozdravil službu na recepci a konečně si sundal černé brýle. Sešel do suterénu, kde byly převlékací skříňky. Oblékl si bílý plášť se jmenovkou, zamířil k výtahu a zmáčkl dvojku. Ve druhém patře panovalo přítmí. Slunce se marně snažilo prozářit ztmavená okna. Kráčel po vyleštěné podlaze, v níž se odrážel, okolo skleněných kójí, navzdory brzké ranní hodině kypících životem. Otevřel dveře a vstoupil do laboratoře. Jeho kolegové už byli všichni u svých pracovních stolů. Pomalu se rozhlédl přijímaj přátelské pozdravy od svých podřízených. Cítil, že tady jeho království, jeho říše. Horacio byl doma.
YEEAAAAHH!

Při jejím vstupu do místnosti jakoby se vzduch ochladil. Chvíli stála bez pohybu. Pečlivě si pokoj prohlížela. A pak to začalo.
„Takže copak to tu máme? Na parapetu otisk kolečka. Podle velikosti soudím na láhev vína.“
Klekla na koberec k neuměle vyčištěné skvrně. „Ano, víno červené,“ přičichla a pak nasliněným prstem ochutnala „Cabernet, pozdní sběr, jižní svahy.“
Zbystřila. „Ale co to tu máme pod gaučem? Plný popelník. A ubrousek od dámské rtěnky!“
Vstala a tvrdě na mě pohlédla.
„Něříkala jsem ti náhodu, že si výslovně nepřeji, abys sem vodil dámské návštěvy?“
Je to na houby, když je vaše matka detektiv.

Horatio Caine si prohlížel obří obrazovku, na které bylo několik barevných skvrn.
„Lepší fotku z toho mobilu nedostanu,“ řekla Duquesnová.
„Zkus to zaostřit.“
Její prsty zkušeně přelétly klávesnici a obraz se vyčistil.
„Co se to odráží v tom okně?“ zeptal se. Obraz se zvětšil a zaostřil.
„Auto,“ řekla Duquesnová.
„Na jeho kapotě je nějaký odraz.“
Zvětšení, zaostření, otočení, kalibrace.
„To je náš vrah, zkusím mu zvětšit ruku a sejmout otisk.“
Počítač bleskově vyhodnotil jméno hledané osoby.
„Je to Rick Brown, ale do obličeje mu vidět není. Je tam příliš velká tma.“
Horatio si nasadil brýle: „Tak si na něj posvítíme.“